30 Cdo 3232/2024-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. H.,
zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem v Liberci, Vrchlického
802/46, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 63 825
Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 203/2018, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 20. 6. 2024, č. j. 29 Co 197/2021-240, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 162
200 Kč, představující náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení
vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 220/2009.
2. Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.
6. 2021, č. j. 53 C 203/2018-145 ve spojení s rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č.
j. 53 C 203/2018-221, zamítl v celém rozsahu žalobu, kterou se žalobce domáhal
na žalované zaplacení částky ve výši 162 000 Kč (výrok I), žalobci uložil
povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II),
ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlu Maršálkovi, advokátovi, přiznal odměnu
a náhradu výdajů ve výši 14 200 Kč (výrok III), rozhodl, že Česká republika
nemá právo na náhradu nákladů řízení placených státem vůči žalobci (výrok IV) a
zamítl v celém rozsahu žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení
částky ve výši 200 Kč (výrok V).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací
napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I žalobu
zamítající v požadavku na zaplacení částky 23 900 Kč změnil tak, že uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci 23 900 Kč (výrok I rozsudku odvolacího
soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I zamítající
žalobu v požadavku na zaplacení částky 39 925 Kč (výrok II rozsudku odvolacího
soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na účet Okresního soudu v
Liberci náhradu nákladů v řízení před soudem prvního stupně ve výši 14 200 Kč a
náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 180 Kč (výrok III rozsudku
odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 13 800 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako odvolací soud
tak rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 22. 3. 2022, č. j. 29 Co
197/2021-173, ve výroku I potvrzujícím zamítnutí žaloby co do částky 63 825 Kč
a v navazujícím nákladovém výroku II zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23.
11. 2023, č. j. 30 Cdo 3442/2022-212, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
5. Rozsudek odvolacího soudu, jak vyplývá z obsahu dovolání (viz bod VI
dovolání), napadl žalobce v rozsahu výroku II včasným dovoláním, jež však
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“, odmítl.
6. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání
přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem
bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění
nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V řízení, jehož předmětem je
částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od
odlišného skutkového základu, má přitom rozhodnutí o každém z těchto nároků
charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu
ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky
byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002,
proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo
3157/2009).
7. V této věci je předmětem dovolacího řízení žalobcův nárok na náhradu
nemajetkové újmy ve výši 39 925 Kč, o kterém rozhodl odvolací soud ve výroku II
napadeného rozhodnutí. Dovolání žalobce tak není dle § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné.
8. Jelikož přípustnost dovolání nemůže být založena ani nesprávným
poučením odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č.
51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 18. 11. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 4042/2014, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn.
II. ÚS 323/07, bod 20 a 21, uveřejněný pod č. 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu), Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. K případným vadám řízení včetně žalobcem namítaného nedostatečného
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu