USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní
věci žalobce J. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek
Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 920 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 44 C 13/2020,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č.
j. 70 Co 211/2021-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 26. 3. 2021, č. j. 44 C 13/2020-92, jímž byla zamítnuta žaloba znějící na zaplacení částky 1 920
000 Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval vůči žalované z titulu
náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním, jež bylo
vedeno u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 19/2017 (výrok I rozsudku
odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit
žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu). Rozsudek odvolacího soudu, a to v části, kterou bylo potvrzujícím výrokem
rozhodnuto o žalobcově požadavku na zaplacení částky 420 000 Kč s
příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho vady. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Tyto náležitosti však žalobcovo dovolání neobsahuje, neboť v něm žalobce
zřetelně nevymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
tohoto dovolání. V souladu s § 237 o. s. ř. přitom platí, že není-li stanoveno
jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Aniž však žalobce v dovolání specifikoval, z jakého z
uvedených čtyř důvodů, které jsou v citovaném ustanovení upraveny, přípustnost
podaného dovolání konkrétně dovozuje, a to ve vztahu k jaké konkrétní otázce
hmotného nebo procesní práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí,
omezil se v jeho textu pouze na kritiku právního posouzení věci odvolacím
soudem a z něho vycházející výše přisouzeného plnění, jakož i na kritiku
postupu orgánů veřejném moci v posuzovaném trestním řízení. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z
dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí
odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má
být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého
(svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přitom
nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení
uvádí. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu
k téže otázce splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií
přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání
zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno
kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou)
několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro
jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle
kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou
(…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení
podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti
vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které
tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění
zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení
předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového
dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu
netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými
obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Žalobcovo dovolání tedy za popsané situace nelze věcně projednat, neboť trpí
vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a
pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za
situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých
hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300
Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
Mgr. Viktor Sedlák
pověřený člen senátu