30 Cdo 3296/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobce JUDr. V. S., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, o přiměřené zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 11/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 15. dubna 2014, č.j. 30 Co 115/2014 - 121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
za dobu ode dne 5. 8. 2011 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem se dne 15. dubna
2014, č.j. 30 Co 115/2014-121, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
věci samé ohledně částky 38.250,- Kč s příslušenstvím tak, že žalovaná je
povinná zaplatit tuto částku do 15 dnů od právní moci rozsudku a to včetně
úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od dne 5. prosince 2012 do
zaplacení, jinak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce (dále jen „dovolatel“) podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné a
řádné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). V něm uvádí, že
odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, když nerespektoval
sjednocující Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,
sp. zn. Cpjn 206/2010 spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu a dále
dovolatel uvedl, že dosud nebyla vyřešena náhrady nemajetkové újmy nepřiměřeně
dlouhým kompenzačním řízením. Dále uvedl, že by se měla vyřešit otázka, zda
zvyšování a snižování základní částky působí protikladně. Dovolatel také
namítá, že částka měla být zvýšena z důvodu jeho seniorského věku a zdravotního
stavu poškozeného, a proto navrhnul, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu změnil, popř. zrušil a věc přikázal jinému soudu. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že napadený rozsudek odvolacího
soudu netrpí žádnými vytýkanými vadami, pokládá ho za zcela správné, a proto
navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2
o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť otázkami, které dovolatel
vymezil ve svém dovolání se již Nejvyšší soud ve své judikatuře zabýval a
odvolací soud rozhodnul v souladu se závěry Nejvyššího soudu. Dovolatel nejprve namítá způsob, jakým byla zhodnocena kritéria pro stanovení
výše náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále „Odpšk“). Jelikož se při
výpočtu bere v potaz vícero zákonných kritérií, tak případné zvyšování či
snižování je řádný způsob výpočtu celkové částky tak, aby bylo posouzení co
nejpřiléhavější na konkrétní případ a takový způsob výpočtu je plně přípustný a
v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož dovolatel brojí proti celkové přiznané částce, tak dovolací soud
konstatuje, že ve svém rozhodnutí ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009, uvedl, že tato otázka je dle kritérií § 31a odst. 3 písm. b) až e)
OdpŠk především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem
soudu odvolacího. Navíc v dovolatelově případě byly důvody pro snížení celkové náhrady
nemajetkové újmy z důvodu složitosti řízení (srov. i Vojtek, P. Odpovědnost za
škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 289-290) i z důvodu chování poškozeného. Jestliže odvolací soud nezohlednil věk
účastníka, učinil tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu, kdy v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 a tam citované
judikatuře vymezil, že osobami v pokročilejším věku nejsou myšleny osoby starší
60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk
nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby
starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a
zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Ani zdravotní stav žalobce soudy
obou stupňů nezohlednily, neboť tvrzení o špatném zdravotním stavu účastníka
bylo neurčité, dovolatel ho namítal pouze v obecné rovině, a tudíž jeho špatný
zdravotní stav nebyl zjevný. Ani další námitka dovolatele, že by měla být do celkové délky kompenzačního
řízení započítávána doba, po kterou žádost o náhradu škody posuzovala žalovaná,
nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatel
totiž ve své žalobě a v dovolání vymezuje rozdílné časové úseky za různá
kompenzační řízení, přičemž žalobce svým žalobním návrhem sám určuje, za jaké
časové období požaduje odškodnění a soud je tímto žalobním návrhem vázán (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2013, sp. zn. 2760/2012). Přičemž
odvolací soud posoudil celkovou délku řízení kompenzačního řízení v souladu s
žalobním návrhem dovolatele, tj. za nepřiměřenou délku řízení v řízení vedeném
pod sp. zn. 19 C 69/2007. I poslední námitka dovolatele týkající se úroků z prodlení je irelevantní,
neboť odvolací soud mu úroky z prodlení přiznal přesně podle jeho žádosti a
plně v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, nepodařilo se dovolateli uplatněnými dovolacími důvody
založit přípustnost dovolání a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.