U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce A. M., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 90/2010, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2012, č. j. 13 Co
228/2012 – 91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o 300.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uvedené částky se žalobce po žalované domáhal z titulu poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění za nezákonné věznění, a to v období od 17. 10. 1950 do 26. 4.
1952.
Soudy vyšly ze zjištění, že na základě rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně
ze dne 20. 11. 1950, sp. zn. Vt 205/50, vykonal žalobce ve výše uvedeném období
trest odnětí svobody, kterým mu byl uložen za trestný čin vyhýbání se služební
povinnosti. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 1 Rt
9/2007, bylo trestní stíhání žalobce pro tento trestný čin zastaveno, neboť
skutek není trestným činem.
Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku přiměřené zadostiučinění
neposkytla s tím, že nárok je promlčen.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu nelze odškodnit podle zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
– dále jen „OdpŠk“. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nelze žalobcem
uplatněný nárok posuzovat jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti a nelze
jej přiznat ani na základě přímé aplikace čl 36 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod. Soud prvního stupně – i přes předchozí odlišný právní názor
odvolacího soudu vyslovený v tomto případě – vzal správně v potaz aktuální
judikaturu Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění
nelze žalobci přiznat ani na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na
ochranu základních práv a svobod (dále též jen „Úmluva“). Odvolací soud je
přesvědčený, že ani nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS
3438/11, zmíněné judikatorní závěry nepopřel. Ústavní soud sice připustil, že
pokud se nárok na nemajetkovou újmu odvíjí od účasti žalobce na rehabilitaci a
bylo-li odsuzující rozhodnutí z padesátých let minulého století zrušeno až v
době, kdy již byla Úmluva pro Českou republiku závazná, nelze ve vztahu k těmto
případům vyloučit možnost aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, avšak zároveň sám
tento závěr relativizuje tím, že na druhou stranu by bylo stěží slučitelné s
principem právní jistoty časově zcela neomezené uplatňování zmíněné
odpovědnosti státu, a že je tedy třeba stanovit určité časové hranice, neboť
ani aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy nemůže být bezbřehá, aby nedocházelo k
absurdním důsledkům, kdy by se některé subjekty mohly domáhat svých nároků z
důvodu, k nimž došlo před čtyřiceti a více lety.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, neboť „daná právní
problematika je řešena soudy rozdílně“. Žalobce poukazuje na některá rozhodnutí
Městského soudu v Praze, v nichž bylo obdobným nárokům vyhověno a odkazuje též
na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11. V tomto
nálezu Ústavní soud výslovně dovozuje, že nárok lze uplatnit až po vyslovení
soudní rehabilitace a že časový korektiv je možné stanovit, aby nedocházelo k
tomu, že bude požadováno zadostiučinění za průtahy v řízení, ke kterým došlo
před čtyřiceti lety. Odvolací soud tedy pochybil, jestliže vztáhl zmínku o
průtazích před čtyřiceti lety na nárok, který pramení z uvěznění před takovou
dobou. Tím se odvolací soud dostal do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České
republiky. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího
soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního
soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Rozsudek odvolacího je založen na právním názoru, že přiměřené zadostiučinění
za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci uvězněním v padesátých letech minulého
století nelze přiznat na základě žádného hmotně právního ustanovení, a tedy ani
na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Nejvyšší soud se již v minulosti k této otázce opakovaně vyjádřil s tím, že
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tedy i její čl. 5 odst. 5)
se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992, neboť teprve
od tohoto data se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010; všechna zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách
www.nsoud.cz).
K tomuto řešení se přiklonil i velký senát občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31
Cdo 3916/2008, uveřejněném pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dovolací soud si je samozřejmě vědom toho, že Ústavní soud nálezem ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1384/2011, který byl založen na právním názoru uvedeném v
předchozím odstavci. Ve svém novém rozhodnutí (rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012) Nejvyšší soud nicméně uvedl, že „[…] je si vědom své
vázanosti kasačními účinky nálezu Ústavního soudu a nehodlá se jim zpěčovat (i
při vědomí, že závěry kasačního nálezu Ústavního soudu v této věci byly
převzaty, avšak bez bližší argumentace, nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
3439/11 ze dne 4. 3. 2013). Zároveň však Nejvyšší soud deklaruje, že se tímto
rozhodnutím, vynuceným kasačními účinky nálezu Ústavního soudu, nemíní
odchylovat od své výše uvedené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 791/2011).“
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů
nepovažuje uvedený nález za správný a z jakých důvodů nepovažuje právní závěry
Ústavního soudu v něm obsažené za jeho ustálenou rozhodovací praxi. Nejvyšší
soud v tomto rozhodnutí předložil další podrobné argumenty, které svědčí ve
prospěch závěru, že Úmluva se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem
18. 3. 1992. Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „[N]a časové období před účinností Úmluvy se
uplatní obecné právní principy, jakým je i zákaz retroaktivity (vyloučení
zpětné působnosti smluv), stanovený v článku 28 Vídeňské úmluvy o smluvním
právu, podle kterého „Pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný
úmysl, nezavazují ustanovení smlouvy smluvní stranu, pokud jde o jakýkoliv úkon
nebo skutečnost, které pro tuto stranu nastaly do dne vstupu Úmluvy v platnost,
nebo pokud jde o jakoukoliv situaci, která do toho dne zanikla.“ Explicitně
tento princip vyplývá z článku 1 EÚLP, kdy „Vysoké smluvní strany přiznávají
každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této
Úmluvy.“ Porušení Úmluvy, které nastalo před tím, než se EÚLP stala závaznou
pro daný stát, je nepřípustné podle ratione temporis (pro chybějící časovou
působnost), jak vyplývá ze samotných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva (Blečić proti Chorvatsku, stížnost č. 59532/00, § 70, Šilih proti
Slovinsku, stížnost č. 71463/01, § 140 a Varnava a ostatní proti Turecku,
stížnosti č. 16064/90, 16065/90, 16066/90, 16068/90, 16069/90, 16070/90,
16071/90, 16072/90, 16073/90, § 130, Kopecký proti Slovensku, stížnost č. 44912/98, § 38) i z odborné literatury (např. Theory and Practice of the
European Convention on Human Rights, P. van Dijk, G. J. H. van Hoof a
kolektivu, třetí vydání, 1998, Kluwer Law International, The Hague, strana
159). Tato nepřípustnost možnosti domáhat se ochrany podle Úmluvy dopadá pouze
pro dokončené, tzv.
jednorázové zásahy, na základě kterých nevzniká situace,
kdy by byla Úmluva porušována trvale, dlouhodobě a porušení není ukončeno (tzv. pokračující situace porušování Úmluvy). Naopak v případech, které založily
pokračující situaci porušování Úmluvy, Evropský soud pro lidská práva dovodil,
že zásah, byť vznikl před účinností Úmluvy, podléhá kontrole ESLP, když má
tento zásah pokračující charakter. Posouzení, zda se jedná o pokračující
porušování nebo o jednorázový zásah je třeba zhodnotit na základě všech
konkrétních okolností u jednotlivého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010).“
Poukázal rovněž na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011,
uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém
pro účely posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku
omezení osobní svobody poškozeného vykonanou vazbou v trestním řízení, které
skončilo zproštěním obžaloby, přijal a odůvodnil Nejvyšší soud závěr, podle
něhož je „důležité stanovit, ke kterému okamžiku dochází ke vzniku nemajetkové
újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Správná
není úvaha, že pro posouzení žalobcových nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., ve
znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska jeho časové působnosti, je rozhodující,
kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení. Zprošťující
trestní rozsudek, stejně jako usnesení o zastavení trestního stíhání, samy o
sobě újmu poškozenému nepůsobí. Takový rozsudek nebo usnesení není skutečností,
která zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy; existence příslušného
rozhodnutí je pouze podmínkou přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy
vzniklé vazbou nebo trestním stíháním (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb.). Újma nemajetkové povahy vzniká v těchto případech již v souvislosti s
vykonáním vazby.“
Nejvyšší soud se z důvodů uvedených v citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo
1770/2012 (a zde stručně reprodukovaných) necítí být vázán rozhodnutím
Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť má za
to, že Ústavní soud dosud nezvážil všechny argumenty svědčící pro závěr
zastávaný Nejvyšším soudem. Ze stejných důvodů – jak ostatně uvedeno výše – se Nejvyšší soud nehodlal
odchýlit od své dosavadní a ustálené rozhodovací praxe, a proto dovolání
žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.