30 Cdo 3364/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobce B. J., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) D. J., zastoupené
advokátem, a 2) Z. J., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C
114/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 19. března 2008, č. j.
7 Co 444/2008-149, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že je výlučným vlastníkem pozemků
ve zjednodušené evidenci - parcel původ Pozemkový katastr (PK) p.č. 120/13 a
p.č. 120/14, zapsaných na LV č. 183 pro k.ú. O., obec B., a pozemku p.č. 775/13
v k.ú. H. u D., obec D., zapsaného na LV č. 95, vše u Katastrálního úřadu pro
J. k., Katastrálního pracoviště D. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za neplatné
považuje dvě kupní smlouvy ze dne 8. 6. 2005, jimiž žalovaným prodal označené
nemovitosti, a to žalovanému pozemek p.č. 120/13 a ideální polovinu pozemku p.
č. 775/13 a žalované pozemek p.č. 120/14 a ideální polovinu p. č. 775/13.
Smlouvy jsou podle žalobce neplatné jednak z důvodu omylu vyvolaného postupem
žalovaných při jejich sepisu, v jehož důsledku se předmětem prodeje stal i
pozemek p.č. 120/14, který žalobce neměl v úmyslu prodat, dále pro obcházení
zákona, konkrétně § 143 obč. zák., když každý ze žalovaných samostatně nabývá
pozemky podle jednotlivých kupních smluv, ač jsou manželé, a i v tom, že ve
smlouvách nejsou pozemky správně označeny a že je v nich chybně uvedeno, že
nemovitosti nejsou zatíženy věcným břemenem.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 19. 11. 2007, č. j.
5 C 114/2005-120, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté, co
shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80
písm. c) o. s. ř., který je podle něj dán z důvodu dokončení vkladového řízení
zahájeného u katastrálního úřadu, které bylo přerušeno, dospěl při řešení
předběžné otázky k závěru, že obě kupní smlouvy jsou platnými právními úkony.
Za nerozhodný považoval záměr toho kterého účastníka smlouvy, neboť rozhodující
je, v jaké podobě smlouvu podepsal, a konstatoval, že pokud žalobce, jak sám
tvrdí, nevěnoval náležitou pozornost obsahu smlouvy, kterou uzavřel se
žalovanou, nelze v tom spatřovat naplnění ustanovení § 49a obč. zák. o
neplatnosti právního úkonu v důsledku omylu. V tom, že žalovaní, ač jsou
manželé, figurují samostatně jako kupující v kupních smlouvách s rozdílnými
předměty koupě, soud obcházení zákona, které by způsobilo neplatnost kupních
smluv, neshledal, když skutečnost, že půjde o majetek společný (pokud kupní
cena nebude hrazena z odděleného majetku každého z manželů) plyne přímo ze
zákona, a rovněž označení pozemků z hlediska určitosti předmětu smluv měl za
dostačující. Dále s poukazem na § 40a obč. zák. dovodil, že nenamítají-li
žalovaní neplatnost smluv pro nedostatek informace od žalobce jako
prodávajícího, že některý z pozemků je zatížen věcným břemenem, nejsou ani z
tohoto důvodu kupní smlouvy neplatné. Taktéž nejsou neplatné ani podle § 38
obč. zák., neboť ze znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně z oboru
psychiatrie bylo zjištěno, že žalobce v době podpisu kupních smluv netrpěl
takovou duševní poruchou či chorobou, která by jej činila k těmto právním
úkonům neschopným. Poukázal též na to, že nejednal-li žalobce při podpisu smluv
obezřetně a choval-li se lehkomyslně, nemůže to mít dopad na platnost právních
úkonů, které učinil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne
19. března 2008, č. j. 7 Co 444/2008-149, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
nejprve zabýval otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem žalobce na
požadovaném určení ve smyslu
§ 80 písm. c) o. s. ř., přičemž vzhledem ke skutečnosti, že vkladová řízení
ohledně obou sporných kupních smluv byla Katastrálním úřadem pro J. k.,
katastrální pracoviště D. přerušena (jak vyplývá z obsahu spisu soudu prvního
stupně a z přílohových spisů katastrálního úřadu sp. zn. V-620/2005-332 a
V621/2005-332), dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobce
na požadovaném určení naléhavý právní zájem nemá, neboť je stále v katastru
nemovitostí zapsán jako vlastník sporných nemovitostí a jeho vlastnické právo
není nikým zpochybňováno, přičemž pro dokončení vkladového řízení není takové
určení rozhodné. Významné by mohlo být pouze určení neplatnosti kupních smluv,
které jsou předmětem vkladového řízení, avšak takového určení se žalobce v
tomto řízení nedomáhá. Z tohoto důvodu se krajský soud nezabýval meritem věci a
zamítavý rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z „§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť soud jednal a
rozhodl
o předmětu (vlastnictví nemovitostí), které nebylo předmětem sporu mezi
účastníky, aniž poučil žalobce o vadě předmětu žaloby“. Domnívá se, že „tímto
postupem soudu a vadou žaloby, kterou soud prvního stupně neodstranil, byl
zbaven svého práva
na spravedlivý proces“, v němž chce prokázat neplatnost kupních smluv. Uvádí,
že i když byly prováděny důkazy týkající se neplatnosti smluv, „soud tímto
postupem nakonec rozhodl o zcela jiném předmětu řízení a tímto postupem soudu
byl poškozen“. Správně mělo být podle něj rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, aby žalobce „formální úpravou žalobního
návrhu docílil rozhodnutí
o neplatnosti kupních smluv“. Navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu
prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem,
nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozsudek
odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k
rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu
účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Uvedené platí i pro posuzovanou věc. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního
stupně formálně potvrdil (podle § 219 o. s. ř.), po obsahové stránce však
práva a povinnosti účastníků právního vztahu, o jehož určení jde, posoudil
jinak. Oproti soudu prvního stupně se totiž žalobou nezabýval věcně (nevyslovil
názor, zda žalobce je či není vlastníkem předmětných pozemků) a žalobu zamítl
pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.
Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12/2003 pod SJ 210/2003), není však
důvodné.
V posuzované věci žalobce v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř., jenž spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
jejíž existenci spatřuje v tom, že soud o žalobě na určení vlastnictví k
nemovitostem jednal a rozhodl, aniž jej poučil „o vadě žaloby“, a že „tímto
postupem soudu a vadou žaloby, kterou soud prvního stupně neodstranil, byl
zbaven svého práva na spravedlivý proces.“
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat
obecné náležitosti podání uvedené v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. a mimo
jiné z ní musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu
druhou o. s. ř.).
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být
přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o
čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v
ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim
jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní
petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do
výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo
(z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní
petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným
předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska)
vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení
sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá,
současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na
znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř žalobci
neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo
patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v
žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu
žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena
rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu § 80 písm. b) o. s. ř., aby bylo
rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu
nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní
skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nebo podle
zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní
skutečnost je či není). Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby
patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj
peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v
přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li -
bez ohledu na to, zda po stránce „kvalitativní“ nebo „kvantitativní“ - neurčitá
nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu
doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění
nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu
žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení
pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto
následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.) [srov. například právní názor vyjádřený
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003 sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které
bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003]. Z ustálené
judikatury soudů dále vyplývá, že ke změně žaloby ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř. může dojít, jen jestliže tzv. žalobní petit nebo jiné náležitosti žaloby
nevykazují takové vady, které by bránily dalšímu pokračování v řízení a o
jejichž odstranění by tedy soud byl povinen se pokusit postupem podle § 43 o. s. ř.
Trpí-li žaloba takovými vadami, musí být nejprve odstraněny, neboť až
poté lze posoudit, zda, popřípadě v čem žalobce mění svoji žalobu (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2001 sp. zn. 20 Cdo 688/99, které bylo
uveřejněno pod č. 87 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
V posuzované věci podal žalobce žalobu o určení vlastnictví k označeným
nemovitostem, která splňovala náležitosti uvedené v § 42 odst. 4 o. s. ř. a §
79 odst. 1 o. s. ř., kterou odůvodnil tím, že za neplatné považuje kupní
smlouvy uzavřené se žalovanými, aniž by uvedl, v čem spatřuje naléhavý právní
zájem na tomto určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. O tom, zda žalobce má
upravit žalobní návrh (petit žaloby) tak, aby namísto určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, žaloval o určení, že převodní smlouva je neplatná,
není soud žalobce povinen poučovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 320/2001). Není tudíž vadou žaloby a ani
procesním pochybením soudu, jestliže žalobce nepoučil o tom, jakého určení se
má žalobou domáhat.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy
tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení
naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen
žalobce o tom poučit (srov. § 5, § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.). Zamítne-li soud
určovací žalobu
pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní
povinnosti, poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.
51, ročník 2002).
V posuzovaném případě odvolací soud zamítl žalobu pro nedostatek naléhavého
právního zájmu žalobce na požadovaném určení i když žalobce nepoučil o
povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má naléhavý
právní zájem
na požadovaném určení a takového poučení se žalobci nedostalo ani v řízení
před soudem prvního stupně. Tato vada však nemohla mít vliv na věcnou správnost
dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť bylo-li v řízení zjištěno, že žalobce je
dosud zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí a že
řízení o vkladu vlastnických práv žalovaných do katastru nemovitostí podle
uzavřených kupních smluv bylo přerušeno, pak se nelze úspěšně domáhat určení
vlastnictví k předmětným nemovitostem, neboť na takovém určení nemůže být dán
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., jak odvolací soud
správně dovodil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. správný. Protože vady
řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly
tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §
243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a
žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. června 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu