ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce Ing. Z. T., zastoupeného Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Praha –
Nové Město, Opletalova 37, proti žalované ACCORD, spol. s.r.o., se sídlem Praha
5, Vlasákova 853, identifikační číslo osoby 45311528, zastoupeného JUDr. Libuší
Svobodovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, o zaplacení
1,030.200,- Kč, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C
92/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15.
prosince 2009, č.j. 3 Co 23/2009-382, ve znění usnesení ze dne 10. února 2010,
č.j. 3 Co 23/2009-389, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku ve věci samé se zamítá, jinak se
odmítá.
II. Žalovaná je povinna na náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit
žalobci částku 31.440,- Kč, k rukám Mgr. Jiřího Hoňka, advokáta se sídlem Praha
– Nové Město, Opletalova 37, do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl dne 8.
ledna 2009, č.j. 34 C 92/2003-346, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit
žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 231.000,- Kč (rozsudek
pro uznání, odst. I výroku) a dále uložil žalované povinnost zaplatit částku
434.922,60,- Kč (odst. II výroku). Současně soud prvního stupně zamítl žalobu,
aby žalovaná zaplatila žalobci dalších 364.277,40,- Kč (odst. III výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (odst. IV., V., VI. výroku).
Žalobce se domáhal zaplacení částky 1,030.200,- Kč, s tím, že v letech 1994 –
1996 vytvořil společně s dalšími spoluautory účetní program ACC verze 4, za něž
mu měl být přiznán větší autorský honorář. Soud prvního stupně zjistil, že spor
vznikl v době účinnosti zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých
a uměleckých (autorský zákon), podle kterého se v případě předmětného účetního
programu jednalo o autorské dílo, které vzniklo tvůrčí činností několika autorů
(spoluautorů). Považoval za spravedlivé, aby každý ze spoluautorů dostal stejný
díl autorských odměn (podíly tvůrčích příspěvků jednotlivých spoluautorů nebylo
možné zjistit, proto soud prvního stupně vycházel z toho, že podíly jsou
stejné), a to z částek získaných prodejem programu, který je předmětem sporu.
Jestliže v roce 2000 sporný program generoval celkem 71,85%, v roce 2001
67,03%, v roce 2002 51,30% ze všech příjmů, mělo stejné procento autorských
odměn připadnout na odměnu za prodej sporného programu. Bylo-li v roce 2000 na
autorské odměny určeno 2,150.000,- Kč, z toho 71,85% je částka 1,544.775,- Kč a
na každého z pěti spoluautorů tedy připadá částka 308.999,- Kč, v roce 2001
bylo na autorské odměny určeno 2,100.000,- Kč, příslušný díl z 67,03% je
1,407.630,- Kč a každému ze spoluautorů připadá 281.526,- Kč a šlo-li v roce
2002 na odměny 1,076.000,- Kč, poté 51,03% představuje částku 551.988,- Kč a na
každého ze spoluautorů mělo připadnout 110.397,60 Kč. Soud prvního stupně
považoval za nepřípustné podstatně větší díl odměn vyplácet za jiné programy,
které takový přínos nepřinášely, a určil, že žalobci příslušelo celkem
700.922,60 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již 35.000,- Kč zaplatila, měla
ještě žalobci doplatit částku 665.922,60 Kč jako autorskou odměnu shodnou s
tím, co dostali ostatní spoluautoři. Posléze žalovaná uznala co do výše a co do
důvodu částku 231.000,- Kč, proto v této části výroku vydal soud prvního stupně
rozsudek pro uznání. Částku do zbytku 364.277,40 Kč, na kterou žalobce vyčíslil
svoji autorskou odměnu, soud prvního stupně zamítl.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15.
prosince 2009, č.j. 3 Co 23/2009-382, ve znění usnesení ze dne 10. února 2010,
č.j. 3 Co 23/2009-389, zastavil odvolací řízení proti odstavci I. výroku
rozsudku soudu (odst. I. výroku odvolacího soudu) a dále potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v odstavcích II., III., IV., V. (odst. II. výroku
odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (odst. III. výroku odvolacího soudu).
V průběhu odvolacího řízení vzala žalovaná zpět odvolání v rozsahu, ve kterém
soud prvního stupně rozhodl částečným rozsudkem pro uznání. Jinak odvolací soud
považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za správné; měl za to, že soud
prvního stupně správně odkázal na ustanovení § 7 zák. č. 35/1965 Sb., kdy
žalobce byl spoluautorem sporného díla, bez ohledu na to, zda toto dílo bylo
vytvořeno zaměstnanci ke splnění povinností ze zaměstnaneckého poměru. Současně
odvolací soud uvedl, že je nepochybné, ze kterého zákona soud prvního stupně
vycházel. Za správný považoval názor soudu prvního stupně, že předmětný program
generoval 71,85% příjmů, v roce 2001 67,03% a v roce 2002 51,30% příjmů, a tedy
je správný i výpočet autorských odměn, které měly být vypláceny žalobci v
letech 2000 – 2002. Protože odvolací soud shledal všechny závěry soudu prvního
stupně za přiléhavé, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve zbývajících
odstavcích II., III., IV., a V. výroku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání (dále též
„dovolatelka“), kterým napadá rozsudek odvolacího soudu v „části II., kterou
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích II., III., IV., V. a
VI. dle doplňujícího usnesení soudu prvního stupně. Dovolání dále směřuje proti
výroku III. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení“. Podle dovolatelky
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „kdy
došlo k zhodnocení důkazů v rozporu s hmotným právem a judikaturou a aplikaci
neodpovídajícího zákonného ustanovení“. Za otázku zásadního právního významu
označuje dovolatelka to, zda lze přiznat autorský honorář, aniž by bylo soudy
stanoveno, z jakého právního titulu takový nárok plyne, zda autorský honorář
může být stanoven jako celý hrubý příjem z prodeje konkrétního produktu jako
celek bez ohledu na náklady a zdanění a zda v případě společníka a zároveň
zaměstnance lze na vytvoření díla touto osobou uplatnit § 17 zákona č. 35/1965
Sb. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval v souladu s principem
předvídatelnosti a že neuvedl, na základě jakého právního titulu uplatněný
nárok žalobci náleží, když nikdy se žalobcem nebyla uzavřena dohoda o užití
díla a odměně, a současně odkazuje na § 12 a § 13 tehdy platného autorského
zákona č. 35/1965 Sb. Namítá, že by výše odměny měla být určena podle § 136
o.s.ř., tedy podle volné úvahy soudu a nesouhlasí s tím, že by měl být žalobci
vyplácen vyšší honorář. Tímto dle dovolatelky vznikla situace, kdy žalované
hrubý příjem z prodeje žalovanému nezůstává, ale snižuje se o různé daňové
náklady a odvolací soud tak hrubý příjem rozdělil na autorské odměny jako celek
bez ohledu na náklady žalované, čímž zcela změnil hospodářský výsledek žalované
za příslušná období a žalované by tak nezbývala v podstatě žádná částka na
provoz a další náklady. Navíc odvolací soud nevzal v potaz, že žalobce se od
roku 1999 na dalším rozvoji účetního programu vůbec nepodílel a že sám
respektoval stanovení autorské odměny ve výši 6%. Dovolatelka dále poukazuje na
princip „iura novit curia“, kdy soudy měly aplikovat ustanovení § 17 zák. č. 35/1965 Sb., opravňující zaměstnavatele užívat k plnění svých úkolů dílo
vytvořené jeho pracovníkem k plnění povinností vyplývající z pracovního poměru. Dovolatelka je toho názoru, že rozsudek je v rozporu s hmotným i procesním
právem a trpí vadami řízení, „kdy vady řízení můžou být také otázkou právní
podle sp. zn. II. ÚS 650//2006 ze dne 9. 1. 2008“. Navrhla proto, aby dovolací
soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalované žalobce uvedl, že dovolání není přípustné,
neboť dovolatelka nepředkládá žádnou otázku zásadního právního významu a pouze
konstatuje odvolací argumentaci. Žalobce zdůrazňuje, že pokud soud přizná
autorský honorář, tak tím zcela evidentně identifikuje i samotný právní titul. Současně právní předpis neurčuje, jaká konkrétní odměna má být stanovena, a je
proto na soudu, aby kvalifikovanou úvahou určil výši honoráře.
Chtěla-li
dovolatelka činit spornou otázku správnosti úvahy odvolacího soudu o tom, jaká
odměna je přiměřená, pak se zásadně nejedná o otázku výkladu platného práva,
ale o otázku posouzení konkrétních skutkových okolností, což jako takové nemůže
zakládat dovolací důvod [u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.]. Žalobce zdůrazňuje, že charakter a „hodnotnost“ díla, stejně
jako majetkové a obchodní poměry žalované jsou skutkové okolnosti a nemohou být
řešeny v dovolacím řízení. Dále žalobce uvádí, že dovolatelčin odkaz na § 17
zák. č. 35/1965 Sb. je irelevantní, neboť předmětem sporu není, zda žalovaná
užila dílo po právu či nikoli. I kdyby se zjistilo, že se jedná o zaměstnanecké
dílo, tak tím žalobce neztrácí právo na autorskou odměnu. Z těchto důvodů
žalobce navrhl, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, popř. zamítnuto. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 - dále jen
„o. s. ř.“ (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu
ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012). Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je
odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání je v
této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť jedna z otázek dovolatele nebyla
dovolacím soudem doposud řešena. Dovolatelka jako první otázku zásadního právního významu vymezuje, zda lze
přiznat autorský honorář, aniž by bylo stanoveno, z jakého právního titulu
takový nárok existuje. Podle dovolatelky nelze dovodit, za co žalobci náleží
autorský honorář, když nikdy nebyla uzavřena odměna o užití díla a odměně.
Byť
dovolatelka tento dovolací důvod označuje jako důvod nesprávného právního
posouzení [ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], uplatňuje ve skutečnosti
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť tvrdí, že
řízení je zatíženo vadou, kdy z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není
seznatelné, zda odvolací soud posoudil nárok žalobce jako právo na odměnu za
tvůrčí práci podle § 12 odst. 1 písm. c) autorského zákona, nebo jako „odměnu
při šíření díla a za užití díla“, přičemž každý z těchto titulů má podle
dovolatelky odlišný způsob výpočtu odměny. Tento dovolací důvod lze sice podle
konstantní judikatury Nejvyššího soudu (výjimečně) uplatnit i v případě
dovolání podaného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem takové otázky
dovolací soud přezkoumává jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných
právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009,
in www.nsoud.cz). V této věci ovšem žalobce prostřednictvím dovolacího důvodu
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. žádnou takovou otázku v podaném
dovolání nevymezil, takže v tomto směru zde nebylo způsobilého procesního
podkladu k posouzení přípustnosti dovolání. V přezkoumávané věci byla dne 16. 4. 1992 uzavřena smlouva mezi společností
Accord, spol. s.r.o. a spoluautory, která je označena jako „Smlouva o
podmínkách a užití programovaného díla a odměně za jeho užití podle ustanovení
§ 22 zák. č. 247/1990 o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský
zákon)“. Nejen, že samotná hlavička smlouvy odkazuje přímo na ustanovení § 22
autorského zákona, které upravuje smlouvu o šíření díla, ale dále v samotném
textu smlouvy je stanoveno, že autoři udělují společnosti výhradní svolení k
užití tohoto programového díla následujícím způsobem a v následujícím rozsahu:
prodej a údržba díla (odstavec III. smlouvy) a současně, že mají právo na
odměnu za užití programového díla (odstavec IV smlouvy), podle které měli tehdy
spoluautoři nárok na odměnu ve výši 80% z prodejní ceny všech programových děl
prodaných v kalendářním roce. Na základě rozhodnutí společníků Accord s.r.o. dne 17. 5. 1999 se pravidla pro
vyplácení odměny změnila, když bylo stanoveno že „každý společník (kromě
Demartini) bude pobírat ročně 6% z ceny prodávaných programů formou autorského
honoráře (bezpracně), a toto právo přechází i na případné dědice společníka“. Z
vyúčtování autorských honorářů za rok 2000, 2001 a 2002 vyplývá, že autorům
vzniká odměna z prodeje programu. Tuto smlouvu a rozhodnutí účastníků odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně
zmiňuje a také ve svém odůvodnění používá přímo spojení „právo na autorskou
odměnu za jeho [myšleno dílo] užití“. Skutečnost, že odvolací soud používá
pouze pojem „autorská odměna“, tak nečiní žádné interpretační potíže a nelze
přivolit dovolatelce, že není jasné, z jakého právního titulu přiznal odvolací
soud žalobci autorskou odměnu. Ustanovení § 12 odst. 1 písm.
c) autorského
zákona pod pojmem “právo na odměnu za tvůrčí práci” nepřesně označuje autorskou
odměnu, která je – jako odměna autora za to, že jiná osoba smí jeho výtvoru
využít - dále rozvedena v ustanovení § 13 zák. odst. 1 č. 35/1965 Sb. Skutkový
stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a z nějž při rozhodování vycházel
odvolací soud, tak umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně
kvalifikačnímu závěru. Za druhou otázku zásadního významu dovolatelka označuje, zda autorský honorář
může být stanoven celý hrubý příjem z prodeje konkrétního produktu jako celek
bez ohledu na náklady a zdanění využívajícího subjektu. U této otázky shledal dovolací soud, že nemá zásadní právní význam, neboť jak
Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně
právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní
praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, a ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo
462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007 či ze dne 9. prosince
2009, 29 Cdo 5295/2008). Tak je tomu přitom i v projednávané věci, kdy v
případě, že nelze výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li
ji zjistit vůbec, stanovení výše autorského honoráře je podle § 136 o.s.ř. na
volné úvaze soudu s tím, že taková úvaha nemůže být libovolná, ale musí být
řádně logicky odůvodněná a přesvědčivá. Pro přezkoumávanou věc lze vyjít z předpokladu, že není-li spoluautorský podíl
určen právním předpisem ani dohodou spoluautorů a nelze-li jej vzhledem ke
způsobu spoluautorské tvůrčí činnosti ani zjistit, je nutno mít za to, že
podíly spoluautorů na tvůrčí činnosti jsou stejné a že tudíž jsou stejné i
jejich podíly na autorské odměně (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 9.7.1995, sp.zn. 7 C 138/89, uveřejněný v časopise Intelektuální
vlastnictví a hospodářská soutěž, číslo 1, ročník 1996, na straně 75). Odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenými závěry a současně v souladu
s ustanovením § 136 zák. o.s.ř. V projednávané věci je uvážení soudu logické a
dostatečně zdůvodněné a výpočty podložené s oporou ve znaleckém posudku. Navíc
to byla sama společnost Accord, která určila, kolik finančních prostředků
získaných z prodeje vynaloží na autorské honoráře (z celkové částky 2.387.228,-
Kč vynaložili na autorské honoráře 2.150.000,- Kč v roce 2000, z 2.480.932,- Kč
vynaložili 2.100.000,- Kč v roce 2001 a z 1.197.103,- Kč vynaložili 1.076.000,-
Kč v roce 2002). Není tedy pravda, že odvolací soud rozdělil celý hrubý příjem
společnosti bez ohledu na náklady a zdanění, ale rozdělil pouze tu částku,
kterou sama společnost určila na autorské honoráře. Dovolatel položil ještě třetí otázku zásadního právního významu, zda v případě
společníka a zaměstnance lze na vytvoření díla touto osobou uplatnit ustanovení
§ 17 zákona č. 35/1965 Sb., který se zabývá tzv. zaměstnaneckým dílem. Tato
otázka nebyla doposud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešena, a byla
proto Nejvyšším soudem posouzena jako otázka zásadního právního významu.
Podle § 13 odst. 1 zák. č. 35/1965 Sb., při každém užití díla náleží autorovi,
s výjimkami uvedenými v § 15, autorská odměna. Odstavec 1 vychází z absolutního
majetkového práva na odměnu za tvůrčí práci [§ 12 odst. 1. písm. c)] – droit
pécuniaire, s nímž souvisí i § 13. Absolutní autorské právo na autorskou odměnu
je normativně konstruováno ve spojení s každým užitím díla. To znamená, že při
jakémkoli užití díla, kromě dále zmíněných výjimek, bez ohledu na způsob a
rozsah užití a jiné skutečnosti, je toto absolutní právo dotčeno a musí být
uspokojeno. (Telec, I.: Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck
1997, str. 157 - 158)
I v případě zaměstnaneckého díla podle § 17 zák. č. 35/1965 Sb., platí § 13
odst. 1, podle nějž má autor právo na odměnu za každé užití díla, neboť jde o
naplnění absolutního autorského práva na autorskou odměnu a nejde přitom o
případ bezplatné zákonné licence podle § 15 cit. zákona. Přitom je třeba
rozlišovat mezi autorskými díly, jež jsou využívány pro vnitřní potřeby
zaměstnavatele a zaměstnanec dostává autorskou odměnu ve formě mzdy, resp. v
jiné odměně za práci autora a mezi zaměstnaneckými díly, které nejsou využívány
pro vnitřní potřebu zaměstnavatele a zaměstnavatel je veřejně používá (když
dílo šíří, vydává a jinak uveřejňuje). Podle odborné literatury, v případě veřejně používaných zaměstnaneckých děl má
autor nárok na autorskou odměnu za vydání nebo jiné uveřejnění (šíření)
zaměstnaneckého díla, a stanoví se příslušnou smlouvou o šíření díla, uzavřenou
mezi autorem a zaměstnavatelem. (Telec, I.: Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 220). Vzhledem k tomu, že program, na kterém se žalobce spolupodílel, byl používán
pro vnější potřebu zaměstnavatele a dílo bylo dále šířeno prodejem, má žalobce
nárok na autorskou odměnu za šíření zaměstnaneckého díla podle ustanovení § 22
zák. č. 35/1965 Sb. Není proto správné tvrzení dovolatele, že zaměstnanecké
dílo je zaměstnavatel oprávněn užívat bez dalšího svolení autora a ten si
nemůže nárokovat autorský honorář. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a protože nebyla
zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2
o.s.ř. části věty za středníkem zamítl. Napadla-li žalovaná dovoláním výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího
soudu, pak dovolání není přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. je zřejmé, že
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu
usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li přičleněno k rozhodnutí o věci
samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.
Přípustnost dovolání proti tomuto
napadenému výroku je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která
stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z
ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a směřuje-li dovolání
v této části proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti
výroku o náhradě nákladů řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 1
a odst. 2, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 137 odst. 3 o.s.ř., když dovolání
bylo z části odmítnuto a z části zamítnuto, a žalovaná je proto povinna
nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávající se ze
sazby odměny zastupování advokátem v řízení v jednom stupni (za dovolací
řízení) určené podle ustanovení § 3 odst. 1, položka 8, § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb. v částce 25.900,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve
výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle
ustanovení 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20%
daň z přidané hodnoty celkem činí 31.440,- Kč.