USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně
I. K., zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci,
Masarykova 542/18, proti žalovaným 1) A. W., zastoupené JUDr. Janem Krouským,
advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, 2) J. K., zastoupenému
Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci III – Jeřáb, Barvířská
125/17, a 3) G. B., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
České Lípě pod sp. zn. 7 C 133/2012, o dovoláních žalobkyně a žalovaného 2)
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19.
května 2016, č. j. 83 Co 475/2015-405, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalovaného 2) se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Soud prvního stupně mj. vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný 2)
jsou manželé, přičemž mezi nyní označenými žalovanými probíhalo u téhož
okresního soudu pod sp. zn. 9 C 1/2002 (na základě žaloby podané nynější
žalovanou 1/) řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
předmětnému nemovitému majetku, neboť žalovaní byli spoluvlastníky tohoto
majetku.
3. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 2. března 2006, č. j. 9 C
1/2002-167, zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví žalovaných tak, že
předmětné nemovitosti byly přikázány do podílového spoluvlastnictví v poměru
jedna polovina A. W. (tehdy vystupující v procesním postavení žalobkyně) a
jedna polovina J. K. (tehdy vystupujícímu v procesním postavení žalovaného 1/)
za částku 475.000,- Kč, kterou byl povinen J. K. zaplatit G. B. (tehdy
vstupující v procesním postavení žalované 2/) do 1 měsíce od právní moci
rozsudku.
4. K odvolání všech účastníků posléze Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. listopadu, č. j. 35 Co 790/2006-26,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil spoluvlastnictví účastníků
k předmětným nemovitostem, které přikázal do výlučného vlastnictví J. K. a
stanovil mu povinnost zaplatit žalobkyni A. W. na náhradu částku ve výši
1.400.000,- Kč a žalované 2) G. B. částku 2.700.000,- Kč do tří měsíců od
právní moci rozsudku.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala tehdy žalující A. W.
dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“).
6. Dříve, než o tomto podaném dovolání bylo dovolacím soudem rozhodnuto,
J. K., nyní žalovaný 2), předmětné nemovitosti daroval (na základě darovací
smlouvy ze dne 16. května 2010) své manželce I. K., nynější žalobkyni.
7. Následně Nejvyšší soud ve shora již zreferovaném sporu o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví k uvedenému nemovitému majetku rozsudkem
ze dne 22. listopadu 2010, č. j. 22 Cdo 2147/2009-296, zrušil oba výše označené
rozsudky odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Jelikož došlo (na základě rozhodnutí dovolacího soudu) ke zrušení
zápisu vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku ve prospěch
žalobkyně, podala žalobkyně již shora uvedenou žalobu na určení, že je výlučnou
vlastnicí označeného nemovitého majetku.
9. Soud prvního stupně však podané žalobě shora již označeným rozsudkem
nevyhověl (zamítl jí) s odůvodněním, že: „uzavřením darovací smlouvy dne 16. 5.
2010 jednak nebyly sledovány následky, ke kterým je tato smlouva podle zákona
určena, tedy nebylo sledováno zcizení předmětu darování a jednak tato smlouva
nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami, a to bez ohledu na to, zda
některá ze smluvních stran uzavřela smlouvu v dobré víře, ale že šlo o zneužití
obrany, poskytované § 243g odst. 2 o. s. ř., kdy šlo zcela zjevně o účelové
předcházení důsledků případného rozhodnutí v neprospěch druhého žalovaného a
snahu zabránit případnému vydání nemovitostí první a třetí žalované.“
10. V návaznosti na tyto závěry pak soud prvního stupně uzavřel, že: „Za
takových okolností lze na darovací smlouvu pohlížet jako na neplatnou pro
rozpor se zákonem a také jako na neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (§ 39
obč. zák.), neboť výkon práva činěný na základě darovací smlouvy ze dne 16. 5.
2010 lze označit ve vztahu k první a třetí žalované za šikanózní, tedy nikoliv
za účelem dosažení zákonem zamýšleného právního stavu a cíle, nýbrž za účelem
znevýhodnění a poškození první a třetí žalované. Žalobkyně, jelikož si byla
velice dobře vědoma následků převodu vlastnického práva k předmětným
nemovitostem, nemohla uzavírat darovací smlouvu v dobré víře. Jedná se o
neplatnost smlouvy absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti, která
působí od počátku a v důsledku které se na právní úkon hledí, jako by
neexistoval.“
11. K odvolání žalobkyně a žalovaného 2) Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2016,
č. j. 83 Co 475/2015-405, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil,
změnil jej v nákladovém výroku II., odmítl odvolání žalovaného 2) a dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
12. Odvolací soud dospěl k závěru, že: „lze shledat darovací smlouvu
uzavřenou mezi žalobkyní a druhým žalovaným neplatnou podle § 39 obč. zák. z
důvodu obcházení zákona či rozporu s dobrými mravy (...) právně významným
účelem darovací smlouvy uzavřené mezi druhým žalovaným a žalobkyní bylo
(minimálně) mimo jiné i to, zabránit (vyhnout se) případným negativním
důsledkům rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, pokud by bylo pro
druhého žalovaného nepříznivé. S takovým závěrem pak zcela korespondují i
druhým žalovaným v celém řízení deklarované důvody darování předmětných
nemovitostí žalobkyni. Druhý žalovaný i žalobkyně v odvolacím řízení akcentují,
že důvodem darování předmětných nemovitostí byl věk a zdravotní stav druhého
žalovaného, snaha vyjmout nemovitosti z dědictví, případně vděk žalobkyni za
to, že pomohla druhému žalovanému zajistit peníze na výplatu vypořádacích
podílů. Vedle toho však druhý žalovaný jak před okresním soudem (vyjádření z
28. 8. 2014 či 9. 2. 2015), tak i během odvolacího řízení (v podaném odvolání,
během odvolacího jednání) vyjadřuje, že jedním z motivů pro darování
nemovitostí byl postoj a neústupnost první a třetí žalovaných, kdy byly
připraveny udělat cokoliv, aby zvrátily rozsudek o vypořádání spoluvlastnictví,
a rovněž snaha vyřešit definitivně spor, celou věc uzavřít tak, aby manželka –
žalobkyně, byla v případě smrti druhého žalovaného ušetřena případných sporů s
první a třetí žalovanými.
13. Jinými slovy, účelem převodu předmětných nemovitostí z druhého
žalovaného na žalobkyni bylo i zabránění možným nepříznivým následkům
eventuálního zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu. Jestliže i za tímto
účelem darovací smlouvu žalobkyně a druhý žalovaný uzavírali, přičemž z
okolností, za kterých ke smluvnímu jednání došlo (sama žalobkyně uvádí, že byla
v soužití s manželem – druhým žalovaným obeznámena s celým průběhem sporu se
zbylými žalovanými i jejich postoji), musela rovněž žalobkyně i tento cíl
smlouvy minimálně předpokládat, šlo o jednání rozporné s dobrými mravy ve
smyslu § 39 obč. zák. Bez významu pro takový závěr je, zda strany smlouvy měly
pro její uzavření i jiný důvod či důvody, třeba i z jejich pohledu významnější
a s dobrými mravy či zákonem nerozporné. Nerozhodné v projednávané věci proto
je, pokud bezúplatný převod předmětných nemovitostí na žalobkyni za dovolacího
řízení je vysvětlován věkem a zdravotním stavem druhého žalovaného, dispozicí
majetkem za života či vděkem k žalobkyni.
14. Ze shora uvedeného plyne, že odvolací soud, stejně jako soud prvého
stupně, dospěl k závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi
žalobkyní a druhým žalovaným dne 16. 5. 2010 podle § 39 obč. zák.“
15. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali (prostřednictvím svých
advokátů) žalobkyně a žalovaný 2) dovolání, k nimž se zbylí žalovaní písemně
nevyjádřili.
16. Nejvyšší soud předně předesílá, že rozhodné znění občanského
soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku
II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
17. Pokud jde o dovolání žalovaného 2), Nejvyšší soud jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že toto dovolání bylo podáno opožděně.
18. Z obsahu spisu vyplývá, že uvedený rozsudek odvolacího soudu byl
žalovanému 2) doručen do vlastních rukou ve středu dne 10. srpna 2016, který
19. Dovolání je možno podat proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), a to ve lhůtě do 2 měsíců od
doručení napadaného rozhodnutí. Pokud je dovolání stiženo vadami (§ 241 a 241a
o. s. ř.), je nutno je odstranit v uvedené lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Požádal-li však dovolatel před uplynutím uvedené lhůty o ustanovení zástupce (§
30 o. s. ř.), běží lhůta znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této
žádosti rozhodnuto.
20. S ohledem na shora uvedené je nutno konstatovat, že v daném případě
dovolání žalovaného 2) bylo podáno (v úterý dne 11. října 2016) opožděně (neboť
lhůta marně uplynula v pondělí dne 10. října 2016), přičemž zmeškání této lhůty
nelze prominout (§ 240 odst. 2 o. s. ř.).
21. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než dovolání žalovaného 2) podle §
243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 218a o. s. ř. jako opožděné
odmítnout, když tak podle § 241b odst. 1 a § 208 odst. 1 o. s. ř. neučinil již
soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016,
sp. zn. 29 Cdo 2983/2016; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nsoud.cz, zatímco
rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
http://nalus.usoud.cz).
22. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) v podaném dovolání uplatnila
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávné aplikace §
39 obč. zák., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezila tím, že se
„odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při právním hodnocení –
hodnocení, zda jednání bylo či nebylo v rozporu s dobrými mravy, odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe tím, že nevzal v potaz celý kontext situace a rovněž
nesprávně právně zhodnotil vyjádření druhého žalovaného – manžela žalobkyně.“
23. Dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp.
zn. Pl. ÚS 34/09 a sp. zn. II. ÚS 249/97, dovozuje, že: „při hodnocení
potencionální rozpornosti právního jednání s dobrými mravy byl nalézací soud a
rovněž odvolací soud povinen přihlédnout ke všem v řízení prezentovaným
okolnostem případu (a) teprve v takovém kontextu pak o případném souladu či
nesouladu s dobrými mravy rozhodovat. To se však (...) nestalo, neboť v první
řadě nebyly dostatečně zkoumány zejména výroky a vyjádření druhého žalovaného,
z nichž odvolací soud dospěl k závěru o jediném právně relevantním účelu
darovací smlouvy (kterým mělo být zabránění (vyhnutí se) případným negativním
důsledkům rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak pravý význam těchto vyjádření
nebyl zkoumán v souvislosti s širšími okolnostmi případu, tj. zejména v
souvislosti s již shora citovanou agresivitou první a druhé žalované, na kterou
žalovaný upozorňoval a již uváděl jako jeden z důvodů, proč se předmětné
nemovitosti rozhodl žalobkyni darovat.“
24. Dále dovolatelka v dovolání vymezuje předpoklady přípustnosti svého
dovolání také tím, že: „dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, zda
může, byť jen jeden z několika právně významných účelů právního jednání, kterým
je shledán jako rozporný s dobrými mravy, infikovat celé právní jednání
rozporností s dobrými mravy natolik, a to i v kontextu několika dalších právně
významných účelů právního jednání (v tomto případě uzavření darovací smlouvy),
že dojde ke zneplatnění právního jednání. Jinými slovy, zda je možno dospět k
závěru o neplatnosti celého právního jednání, i když při uzavírání darovací
smlouvy zde byla nesporně celá paleta důvodů, která bez pochyby nebyla s
dobrými mravy jakkoliv v rozporu (zdravotní důvody, vděk obdarované, dispozice
s majetkem dárce za jeho života apod.) a tyto důvody dokonce – opět nesporně –
byly zdaleka převažující.“
25. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
26. Následně dovolatelka dalším podáním (označeným jako „Sdělení nových
skutečností ve věci“) informovala dovolací soud o okolnostech, jež nastaly po
vydání dovoláním napadeného rozsudku v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k předmětnému nemovitému majetku.
27. Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je podle § 243f
odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, dovolací soud k posledně uvedenému podání dovolatelky při
rozhodování nepřihlížel.
28. Dovolání žalobkyně bylo sice podáno včas a prostřednictvím advokáta,
obsahuje zákonem stanovené náležitosti, avšak – jak bude rozvedeno níže – není
(s přihlédnutím k § 3028 odst. 2 o. z.) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
29. K dovolací argumentaci žalobkyně vztahující se k posuzování právně
významných okolností z hlediska naplnění podmínek pro užití § 39 obč. zák.,
dovolací soud uvádí následující.
30. Z obsahu dovolání lze vyvodit, že dovolatelka v zásadě brojí do
zjištěných skutkových poměrů této věci, předkládá svou skutkovou verzi případu
a na jejím základě pak přistupuje k jinému právnímu posouzení věci, jímž
oponuje právnímu posouzení věci učiněnému odvolacím soudem (i soudem prvního
stupně). Dovolatelka však pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, z
nějž při (meritorním) rozhodování vycházel odvolací soud, a že jej nemůže v
dovolacím řízení jakkoliv revidovat.
31. Jak se podává z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací
soud správně při rozhodování reflektoval a vyložil rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, v němž byl prezentován právní
názor, že smlouva o převodu vlastnictví není neplatná jen proto, že převodce
vlastnické právo odvozoval z rozhodnutí, které bylo po uzavření této smlouvy
zrušeno dovolacím soudem a novým rozhodnutím bylo ve věci rozhodnuto jinak.
Dále dovolací soud v tomto rozhodnutí uvedl, že ochrana podle § 243d (nyní §
243g) odst. 2 o. s. ř. nedopadá na případy neplatnosti takové smlouvy podle §
37, § 38 a § 39 obč. zák. pro obcházení zákona nebo pro rozpor s dobrými mravy.
32. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 20. května 2015, sp. zn.
30 Cdo 710/2015, připomenul svou judikaturu stojící na právním názoru, že
nemravný cíl či nemravný důsledek jinak formálně navenek souladného právního
jednání účastníků smlouvy není hoden ochrany a způsobuje absolutní neplatnost
takového právního úkonu s právními účinky ex tunc (§ 39 obč. zák.).
33. Ustanovení § 39 obč. zák. patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení, zda je právní úkon v
rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu,
jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly
ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu.
34. Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah
obecný postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a
mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují
podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a
mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
roč. 1997, pod č. 62).
35. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v
rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi
určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se
základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na
smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil
a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře. Odpovídající
úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě
závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007).
36. Dovolací soud je oprávněn učinit úvahy o rozporu právního úkonu
(smlouvy) s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. předmětem svého přezkumu jen
v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. 22 Cdo
819/2009).
37. Již soud prvního stupně (jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí)
pečlivě zkoumal jím zjištěné skutkové okolnosti případu z pohledu jednání
dovolatelky a žalovaného 2) coby pozdějších účastníků předmětné darovací
smlouvy, a tato jejich jednání posuzoval též s ohledem na § 243g ost. 2 o. s.
ř. a především pak z hlediska § 39 obč. zák., tj. zda jednání těchto účastníků
smlouvy (ve svém důsledku) se nepříčí dobrým mravům, a zda jimi uzavřená
darovací smlouva není z uvedeného důvodu postižena absolutní neplatností.
38. Odvolací soud pak tyto verifikační úvahy stran posouzení aplikace §
39 obč. zák. s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu v odůvodnění
svého rozsudku patřičně rozvinul do shora již připomenutého právně
kvalifikačního závěru a vypořádal se rovněž i se skutkovou a právní argumentací
dovolatelky a žalovaného 2), kteří naopak prosazovali závěr, že jimi uzavřená
darovací smlouva není postižena absolutní neplatností (tedy že jimi učiněné
právní úkony vedoucí k uzavření darovací smlouvy nekolidovaly s dobrými
mravy).
39. Za popsané situace proto rozhodnutí odvolacího soudu ve vyřešení
otázky, že předmětná darovací smlouva je postižena absolutní neplatností ve
smyslu § 39 obč. zák., neboť se příčí dobrým mravům, má podklad ve skutkovém
stavu věci, přičemž právně kvalifikační úvaha odvolacího soudu netrpí
nelogičností, zjevně defektním úsudkem, nesrozumitelností z hlediska verifikace
právně rozhodných údajů stran jednání účastníků při uzavření darovací smlouvy,
ani není zatížena procesními excesy či jinými pochybeními, které by se měly
dostat do střetu se zajištěním práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
40. Za dané situace tudíž Nejvyšší soud neshledá důvod ke kasačnímu
zásahu či snad ke změně dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (ve
prospěch žaloby).
41. Pokud jde o dovolatelkou v dovolání učiněné judikatorní odkazy
(případně o dílčí citace z těchto rozhodnutí), nelze při jejich poměření s
posuzovaným případem dospět k závěru, že by odvolací soud v dovolatelkou
namítaném směru rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, případně Ústavního soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje,
že při práci s judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor (z
předmětného rozhodnutí zpracovanou tzv. právní větu vystihující gros
rozsouzeného případu) nutno mít stále na paměti, že nelze takové právní názory
čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž
že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu
vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu,
a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry
ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2013, sp. zn. 30 Cdo
5322/2015).
42. Konečně k dovolatelkou tvrzené přípustnosti dovolání v rámci bodu 25
jejího dovolání nutno uvést, že otázka posouzení, zda konkrétní právní úkon
koliduje, respektive se příčí dobrým mravům a je tak ve smyslu § 39 obč. zák.
absolutně neplatný, může být v dovolacím řízení předmětem posouzení jedině v
případě zjištění zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím
řízení (viz již shora učiněný odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp.
zn. 22 Cdo 819/2009).
43. Právě otázka posouzení v řízení zjištěných skutkových okolností
případu byla odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí vyřešena ve prospěch
závěru o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy. Odvolací soud přitom
vyložil skutkové okolnosti, z nichž při rozhodování vycházel a zákonu
odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) též zprostředkoval, jakými
úvahami se při právním posouzení věci řídil a proč nakonec přistoupil k
aplikaci § 39 obč. zák. Tyto výkladové a právně kvalifikační úvahy odvolacího
soudu přitom nejsou zatíženy nelogičností, svévolí či jiným defektním
přístupem, tedy postupy, které by nutily dovolací soud zakročit ve formě vydání
kasačního rozhodnutí. Dovolatelka v podaném dovolání v zásadě vede skutkovou a
právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, která ovšem – jak již shora
bylo vyloženo – ve zreferovaných poměrech této věci nezakládá přípustnost
jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
44. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
45. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu