30 Cdo 3484/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované B. Ř.,
zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního
soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 71/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. května 2006, č.j. 12
Co 343/2005 - 174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.307,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokátky.
Žalobce se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitosti - pozemku p.č.
st. 219 - zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. O., obec O., tak jak je tento
pozemek zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV č. 770.
Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 30. 4.
1984 mezi ním jako kupujícím a Stavebním bytovým družstvem v O. jako
prodávajícím se stal výlučným vlastníkem domu, stojícího na pozemku p.č. st.
219, a pozemku p.č. st. 219 v k.ú. O., přičemž výše kupní ceny činila 16.285,-
Kč. Žalobce dodatečně zjistil, že pozemek p.č. st. 219 zůstal „z důvodů jemu
neznámých“ zapsán v evidenci nemovitostí na listu vlastnictví prodávajícího.
Následně Stavební bytové družstvo v O. uzavřelo dne 14. 4. 1986 dodatek k
hospodářské smlouvě o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 13. 3. 1978
s PBH města O., kterým „se ruší s účinností ode dne 1. 5. 1986 položka II -
základních prostředků, převedených do vlastnictví HS, tj. pozemek st. parc. č.
kat. 219 st. plocha o vým. 121 m2 …“. Poté byla dne 1. 5. 1986 uzavřena
hospodářská smlouva mezi Podnikem bytového hospodářství města O., jako
předávající organizací, a Městským národním výborem, jako přejímající
organizací, kterou byla „převedena správa národního majetku - pozemku p.č. 219
st. pl. o vým. 121 m2 v k. ú. O.“ na Městský národní výbor. Na základě rozsudku
Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1993, č. j. 15 C 89/93 - 11, byla dne
28. 7. 1993 uzavřena dohoda o vydání nemovitosti mezi M. O., jako osobou
povinnou, a V. V. jako osobou oprávněnou,
na jejímž základě byla jmenovaná zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník
pozemku p.č. st. 219. Darovací smlouvou ze dne 17. 8. 1994 pak V. V. darovala
předmětný pozemek žalované. Žalobce má za to, že „je mu dlouhodobě upíráno
vlastnictví předmětného pozemku“, neboť nebyl účastníkem žádného soudního
řízení ani právního úkonu ohledně p.č. st. 219, kterým by předmětný pozemek
převedl do vlastnictví jiné osoby; všechny smlouvy a úkony shora uvedené proto
považuje za absolutně neplatné podle ust. § 37 odst. 2 a § 39 obč. zák. Dále
žalobce tvrdil, že vlastnické právo k pozemku nabyl na základě transformace
práva osobního užívání na právo vlastnické v souvislosti s novelou občanského
zákoníku, anebo, že právo vlastnické vydržel.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 1. 2005, č. j. 15 C 71/2004 - 105,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a k odvolání žalobce Krajský
soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 5. 2006, č. j.
12 Co 343/2005 - 174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného okresním soudem, a poté, co shodně s ním shledal naléhavý právní
zájem žalobce
na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., se ztotožnil s
jeho závěrem, že žaloba je zcela nedůvodná. Dovodil, že žalobce se vlastníkem
předmětného pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 30. 4. 1984 nestal, když
provedenými důkazy bylo prokázáno, že kupní smlouva byla v části týkající se
pozemku p.č. 219 zfalšována, neboť údaj o tom, že spolu s domem se na žalobce
převádí i předmětný pozemek, byl do smlouvy dopsán dodatečně, a to až po
podpisu kupní smlouvy jejími účastníky. K tvrzenému nabytí vlastnictví žalobcem
nedošlo ani v souvislosti s novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. ke dni
1. 1. 1992, neboť bylo prokázáno, že žalobce nebyl nositelem práva osobního
užívání k tomuto pozemku a neexistující právo osobního užívání pozemku se tak
nemohlo transformovat ve vlastnické právo. Žalobce vlastnického práva k pozemku
nenabyl ani vydržením, když z provedených důkazů vyplynulo, že nebyl v dobré
víře, že mu pozemek patří, a to mj. i proto, že výslovně uvedl, že věděl, že
není vlastníkem pozemku již od roku 1984, kdy dostal opis kupní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává
je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „zcela
bezprecedentním způsobem připouští zásah
do vlastnického práva, téměř na stejné úrovni jako vyvlastnění“, přičemž „se
jedná
o právní otázku, která byla soudem prvého stupně a následně i soudem odvolacím
řešena v rozporu s hmotným právem“. Domnívá se, že „soud nesprávně vyhodnotil
provedené důkazy, a to především kupní smlouvu ze dne 30. 4. 1984 a související
doklady (dopis ze dne 30. 7. 1991 a potvrzení MěNV v O. ze dne 4. 6. 1984).
Namítá, že z těchto listinných důkazů jednoznačně vyplývá, že se stal
vlastníkem předmětného pozemku, a právní závěr obsažený v napadených
rozhodnutích, že kupní smlouva ze dne 30. 4. 1984 byla zfalšována a údaje o
pozemku p. č. 219 do ní byly dopsány dodatečně neodpovídá provedenému
dokazování. Upozorňuje na to, že „smlouva provedená jako důkaz“ byla předložena
ze spisu příslušného katastrálního úřadu a je nutné vycházet z presumpce její
správnosti, pokud nebude jednoznačně prokázán opak“; k ničemu takovému však
nedošlo. Uvedené listinné důkazy, zejména výzva k vydání věci V. V.
ze dne 30. 7. 1991 dokazují, že řádně zaplatil kupní cenu odpovídající cenovým
předpisům v daném období. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a
věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem
odvolacího soudu, poukázala na to, že žalobce ve svém podání žádnou otázku
zásadního právního významu nespecifikuje, a navrhla, aby dovolání bylo jako
nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po
přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména
tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237
odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen
z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí
ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.]. Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/2002, pod pořadovým
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností,
uplatněných dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. (nebo ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přihlédnuto. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího
důvodu (je zjevné, že konkrétní vada řízení nemá judikatorní přesah a o rozpor
s hmotným právem tu nejde - srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.
2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
1/2006, pod pořadovým číslem 6).
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v
této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí
rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního
významu.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobce
nezpochybňuje samotné právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá, že
soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a zpochybňuje jeho skutkový závěr, že
kupní smlouva ze dne 30. 4. 1984 byla zfalšována a údaje o pozemku p. č. 219 do
ní byly dopsány dodatečně. Námitky dovolatele, pokud se týkají otázek
skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod
podle § 241a odst. 3
o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237
odst. 1
písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit. (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ČR
ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, ročník 2002, pod C 1164).
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobce
vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyl, a není tudíž jeho vlastníkem,
není otázka, kterou dovolatel považuje po právní stránce za zásadní, způsobilá
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, který má
povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští
(srov.
§ 237 - 239 o. s. ř.).
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní
pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle
§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5
písm. b), snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu
podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované
doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny za
zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za
zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka
1.007,-- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalované ve výši
6.307,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v
tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu