30 Cdo 3512/2011
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně MUDr. A. S., zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 430.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 97/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2011, č. j. 20 Co 88/2011 - 113, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2011, č. j. 20 Co 88/2011 - 113, se v rozsahu výroku I. a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala odškodnění nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou tří civilních řízení. Za řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 71/95 (dále také „řízení sp. zn. 9 C 71/95“) požadovala odškodnit částkou 130.000,- Kč s příslušenstvím, za řízení zahájené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 31/95 a následně vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 201/96 (dále také „řízení sp. zn. 11 C 201/96“) se domáhala odškodnění ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím a za řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 130/2001 (dále také jen „řízení sp. zn. 24 C 130/2001“) požadovala částku 150.000,- Kč s příslušenstvím.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2010, č. j. 22 C 97/2007 – 85, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 265.500,- Kč, do zbývající částky 164.500,- Kč a do zákonného úroku z prodlení z částky 430.000,- Kč byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, v rozsahu napadeném odvoláním žalobkyně a žalované, změnil v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 265.500,- Kč od 30.
7. 2007 do zaplacení (výrok II.), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 55.000,- Kč (výrok I.) a v zamítavém výroku ohledně úroku z prodlení v zákonné výši z částky 265.500,- Kč od 31. 1. 2007 do 29. 7. 2007 (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 201/96 bylo původně zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 31/95 dne 2. 2. 1995.
Dne 1. 10. 1996 přikázal Městský soud v Praze věc Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Předmětem řízení byla žaloba na zaplacení částky 100.000,- Kč, které se domáhala žalobkyně vůči CREDIT UNIVERSAL, spol. s r. o. jako vrácení zálohy na kupní cenu k pozemku. Řízení bylo dne 21. 1. 1999 přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 71/95. Řízení sp. zn. 11 C 201/96 bylo pravomocně skončeno dne 20. 8. 2003 zastavením z důvodu zániku žalované společnosti.
Do řízení vedeného proti CREDIT UNIVERSAL, spol. s r. o. jako jedné z žalovaných u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 71/95, vstoupila žalobkyně dne 16. 5. 1996 jako vedlejší účastník. Předmětem tohoto řízení byla žaloba na neplatnost smlouvy a na vyklizení pozemku, jehož převod byl předmětem smlouvy mezi žalobkyní a společností CREDIT UNIVERSAL, spol. s r. o., Toto řízení bylo vůči CREDIT UNIVERSAL, spol. s r. o. zastaveno usnesením, které nabylo právní moci dne 9. 9. 2003. Třetí řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 130/2001 zahájila žalobkyně dne 27.
6. 2000 žalobou, kterou se domáhala náhrady škody proti státu, jež jí měla být způsobena průtahy v řízeních vedených u Obvodního soud pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 71/95 a sp. zn. 11 C 201/96. Řízení sp. zn. 24 C 130/2001 bylo pravomocně skončeno dne 29. 10. 2009. Žalobkyně podala dne 11. 2.
2004 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva z důvodu průtahů ve všech třech shora uvedených řízeních. Žalovaná nevyhověla žádosti žalobkyně o mimosoudní odškodnění nemajetkové újmy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve všech řízeních došlo k zásahu do práva žalobkyně na jejich přiměřenou délku. Zavázal žalovanou nahradit žalobkyni nemajetkovou újmu, která odpovídá zadostiučinění v penězích v částce 112.500,- Kč za řízení sp. zn. 11 C 201/95; 105.000,- Kč za řízení sp. zn. 9 C 71/95 a 48.000,- Kč za řízení sp. zn. 24 C 130/2001.
Odvolací soud přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláními. Přisvědčil žalobkyni, že poskytnuté zadostiučinění v penězích je jí nutno přiznat i se zákonným úrokem z prodlení, neboť žalovaná se dostala do prodlení s placením, a to od dne následujícího po marném uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku u žalované podle § 14 a § 15 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), ve spojení s § 517 odst. 1 věta první občanského zákoníku.
Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované o nutnosti krátit nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 201/96 v období od září 1999 do dubna 2003, po kterou bylo řízení sp. zn. 11 C 201/96 přerušeno z důvodu souvisejícího řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 71/95, jehož se žalobkyně také účastnila. Odvolací soud k tomu konstatoval, že „nelze dovodit, že by mělo být při úvaze o výši zadostiučinění přihlédnuto k zadostiučinění, poskytovanému za stejnou dobu za jiné, byť související řízení.
Délku řízení, významnou z pohledu existence nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona (pozn. Nejvyššího soudu - OdpŠk), je nutno zvažovat v každém řízení samostatně a v daném řízení není rozhodné, že řízení sp. zn. 11 C 201/96 bylo přerušeno do skončení řízení sp. zn. 9 C 71/95, neboť i doba trvání tohoto přerušení se do celkové délky řízení započítává (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4923/2009).“ Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 55.000,- Kč, podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o.
s. ř.“). Opírá je o dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka má za to, že žalobkyně byla odškodněna dvakrát za stejnou újmu, neboť jí byla přiznána náhrada za celou délku řízení sp. zn. 11 C 201/96 a za celou délku řízení sp. zn. 9 C 71/95, přičemž řízení sp. zn. 11 C 201/96 bylo v období od září 1999 do dubna 2003 přerušeno z důvodu probíhajícího řízení sp. zn. 9 C 71/95. Došlo tedy k tomu, že „tentýž průtah byl kvalifikován jako nesprávný úřední postup duplicitně, tj.
jak v řízení, kde k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo, tak i v řízení, které bylo z důvodu tohoto probíhajícího řízení přerušeno“. Svůj argument podpořila žalovaná rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, 30 Cdo 348/2010, 30 Cdo 1021/2010 a dále Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „Stanovisko“) Stanovisko a všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz..
Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Namítá, že Stanovisko bylo vydáno týden před rozhodnutím odvolacího soudu, který se tak s jeho obsahem nemohl řádně seznámit. V celkovém součtu považuje poskytnuté odškodnění za přiměřené, neboť řízení byla extrémně dlouhá, což platí také pro samotné kompenzační řízení. Dle jejího mínění by se základní částka za rok řízení v jejím případě měla přibližovat horní hranici 20.000,- Kč. Proto „z důvodu procesní ekonomie by bylo vhodné, aby dovolací soud ponechal napadený rozsudek nezměněný“.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná napadla dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby soudem prvního stupně do částky 55.000,- Kč.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ohledně otázky odškodňování nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve dvou řízeních, která po určitou dobu probíhala souběžně a z nichž jedno bylo přerušeno do skončení druhého z důvodu, že ve druhém řízení byla řešena otázka významná pro rozhodnutí věci v řízení prvním. Při řešení této otázky totiž dospěl odvolací soud k jinému řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře soudu dovolacího. Následně Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání je důvodné.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění, že řízení sp. zn. 11 C 201/96 bylo přerušeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 1. 1999 do pravomocného skončení řízení ve věci sp. zn. 9 C 71/95. Důvodem přerušení byla skutečnost, že v řízení sp. zn. 9 C 71/95 byla posuzována absolutní neplatnost kupní smlouvy, na základě které měla společnosti CREDIT UNIVERSAL spol. s r. o. nabýt vlastnická práva k pozemku, převod vlastnictví k němuž byl následně předmětem smlouvy mezi žalobkyní a uvedenou společností.
Dovolatelka namítá, že pokud žalobkyně byla odškodněna za celou délku řízení sp. zn. 11 C 201/96 a sp. zn. 9 C 71/95, byla v období od září 1999 do dubna 2003, kdy bylo řízení sp. zn. 11 C 201/96 přerušeno z důvodu probíhajícího řízení sp. zn. 9 C 71/95, odškodněna dvakrát za tutéž újmu. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že při posuzování celkové délky řízení je třeba zásadně vycházet i z doby, po kterou bylo řízení přerušeno (srov. část III. bod 3. Stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009). Uvedené však platí pro posuzování kritéria celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk. Tento závěr nelze vykládat tak, že nepřiměřená délka řízení vedlejšího, která se promítla do řízení hlavního, automaticky násobí újmu způsobenou poškozenému, jež se účastní obou těchto řízení. Stanovisko v citované části zřetelně uvádí, že při posuzování uplatnitelnosti a důvodnosti nároku je třeba dbát toho, aby nebyl uplatňován duplicitně – za přerušené i vedlejší řízení.
Nejvyšší soud k tomu v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, uvedl, že probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).
Předmětem řízení sp. zn. 9 C 71/95 bylo vyřešení otázky neplatnosti smlouvy, na základě které měla společnost CREDIT UNIVERSAL spol. s r. o. nabýt vlastnické právo k pozemku, který od ní po zaplacení zálohy ve výši 100.000,- Kč hodlala získat žalobkyně. Pokud se v řízení sp. zn. 11 C 201/96 domáhala žalobkyně po společnosti CREDIT UNIVERSAL spol. s r. o. vrácení zaplacené zálohy, je zjevné, že vyřešení otázky platnosti titulu, na základě kterého měla být společnost CREDIT UNIVERSAL spol. s r. o.
vlastníkem sporného pozemku, bylo pro posouzení důvodnosti nároku žalobkyně zásadní. V takové situaci lze uzavřít, že spolu obě uvedená řízení, která probíhala souběžně, souvisela svým předmětem natolik úzce, že újmu utrpěnou žalobkyní, jež se účastnila obou těchto řízení, je třeba vnímat jako újmu jedinou. Dospěl-li odvolací soud v této otázce k jinému řešení, je jeho právní posouzení nároku žalobkyně nesprávné. Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o.
s. ř.), nemohl tak přihlédnout k tvrzení žalobkyně týkající se výše základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení a ani ji nemohl přezkoumávat.
Protože právní posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem není správné z důvodu shora vyloženého, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§ 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. července 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r. předseda senátu