USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. H.,
zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově,
Masarykovo náměstí 225, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
6 pod sp. zn. 14 C 115/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 30 Co 170/2023-117, takto:
I. Návrh na přerušení řízení se zamítá.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši
128 000 Kč z titulu nezákonného trestního stíhání pro několik trestných činů
hospodářské a majetkové povahy vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
46 T 10/2017, náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku téhož trestního
stíhání ve výši 70 000 Kč a náhrady škody v podobě obhajného ve výši 171 697,63
Kč. Tato částka odpovídá zvýšení odměny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), z důvodu složitosti věci na dvojnásobek za úkony právní
služby spočívající v obhajobě při hlavním líčení a v poradách žalobce s
obhájcem, parkovném a částečně cestovních nákladech. V rámci předběžného
projednání nároku uplatnil žalobce nárok na náhradu škody ve výši 595 273 Kč a
nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 500 000 Kč. Po uplynutí
šestiměsíční lhůty podle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, avšak před podáním žaloby,
přiznala žalovaná žalobci na náhradě nákladů obhajoby 422 025,37 Kč (z původně
požadovaných 595 273 Kč) a na náhradě za nezákonné trestní stíhání 70 000 Kč.
Na náhradě za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení
žalovaná žalobci v rámci předběžného projednání nároku nepřiznala ničeho.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
14. 2. 2023, č. j. 14 C 115/2021-75, uložil žalované zaplatit žalobci částku
368 935,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z této částky
počínaje od 19. 4. 2021 do zaplacení (výrok I), dále v části, ve které se
žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 762 Kč se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 7,25 % ročně z této částky počínaje od 19. 4. 2021 do
zaplacení, žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 143 420,86 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé ohledně částky 26 173
Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 19. 4. 2021 do
zaplacení potvrdil, jinak ohledně částky 342 762,63 Kč s příslušenstvím z této
částky rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky
342 762,63 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a
uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši
4 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I v části, ve
které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 342
762,63 Kč s příslušenstvím z této částky (šlo o náhradu škody spočívající v
obhajném v částce 144 762,63 Kč, náhradě nemajetkové újmy za samotné trestní
stíhání v částce 128 000 Kč a náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku
trestního stíhání v částce 70 000 Kč – pozn. Nejvyššího soudu) se žaloba
zamítá, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a
XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Současně podaný návrh
na přerušení řízení podle § 243b ve spojení s § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud jako nedůvodný zamítl.
5. Návrh žalobce na přerušení řízení a na podání návrhu k Ústavnímu
soudu na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk dovolací soud neshledal jako
opodstatněný. Ústavní konformitu citovaného ustanovení posuzoval Ústavní soud v
usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10, ve kterém návrh na
zrušení tohoto ustanovení odmítl. V usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS
1615/12, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětné ustanovení je ústavně
konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně
neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou
úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku,
přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho
uplatnění. Nejvyšší soud proto nevyhověl návrhu žalobce na přerušení řízení a
předložení návrhu na zrušení § 32 odst. 3 OdpŠk Ústavnímu soudu.
6. Samotná otázka ústavní konformity promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3
OdpŠk, stejně jako námitka žalobce směřující proti zamítnutí totožného návrhu
žalobce na přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení § 32 odst. 3 OdpŠk
Ústavnímu soudu odvolacím soudem, přípustnost dovolání nezakládá, neboť při
jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, pokud uvedl, že daná lhůta je ústavně konformní (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2872/2012,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3252/12) a návrh z
toho důvodu zamítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn.
21 Cdo 1792/2005, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1995, sp. zn. I. ÚS
30/94, který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3
pod č. 26).
7. Otázka zvýšení mimosmluvní odměny dle § 12 odst. 1 advokátního
tarifu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť byla
odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou soudu dovolacího, pokud
odvolací soud nepovažoval jednotlivé úkony právní služby za časově náročné nebo
mimořádně obtížné za situace, kdy žalobce mimořádnou obtížnost a časovou
náročnost tvrdil obecně ve vztahu ke všem úkonům obhajoby v dané věci, nikoli
ve vztahu k jednotlivému konkrétnímu úkonu obhajoby (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4184/2009, a ze dne 30. 1. 2019, sp.
zn. 30 Cdo 4016/2016, dle kterého okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení
mimosmluvní odměny advokáta spočívají v neobvykle zvýšených odborných či
profesních nárocích na advokáta při realizaci konkrétního úkonu právní služby a
nelze je paušálně odvozovat od obtížnosti věci, v rámci které je právní služba
poskytována, s tím, že řízení ve věcech trestních mívají často náročnou
povahu).
8. Ani otázka posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy
přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani při řešení této
otázky se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu
neodchýlil, pokud neshledal skutkové okolnosti věci natolik výjimečnými a
odůvodňujícími skutečnost, že žalobce svůj nárok neuplatnil včas a pro které by
bylo možné považovat žalovanou vznesenou námitku promlčení za rozpornou s
dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30
Cdo 2125/2012, a ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010). Vychází-li
dovolací námitka z tvrzení, že žalovaná mimosoudní vyřízení nároku žalobce
zdržovala a žalobce byl z její strany ujišťován o mimosoudním odškodnění svého
nároku, konstruuje žalobce své právní posouzení na vlastní verzi skutkových
zjištění, která nebyla prokázána. Tím se navzdory svým prohlášením v dovolání
fakticky vymezuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a tak uplatňuje
nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Pokud pak žalobce v této
souvislosti poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, je
třeba uvést, že tato zdůrazňuje nezbytnost vycházet při posouzení otázky, zda
je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, z individuálních okolností
každého jednotlivého případu založených na skutkových zjištěních, přičemž tato
skutková zjištění v odkazované judikatuře se liší od této věci.
9. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu