U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně P. V., zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se
sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 209/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012, č. j. 17 Co
605/2011-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2012, č. j. 17 Co
605/2011-75, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta
žaloba na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 412.000,- Kč s přísl., která měla
žalobkyni vzniknout v souvislosti s nedůvodně vedeným trestním a vazebním
stíháním.
Žalobkyně uplatnila dne 15. 10. 2009 u žalované žádost o odškodnění nemajetkové
újmy ve výši 500.000,- Kč a náhradu škody za ušlý zisk po dobu pobytu ve vazbě,
za náklady na právní pomoc, a za náklady spojené s čerpáním úvěru. Žalovaná na
základě stanoviska doručeného žalobkyni dne 25. 5. 2010 vyplatila žalobkyni
odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 88.000,- Kč a náhradu škody ve výši
38.120,40 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 11. 2008, č. j. 3 T
155/2008-339, který nabyl právní moci dne 16. 4. 2009, byla žalobkyně zproštěna
obžaloby. Dne 15. 10. 2009 uplatnila žalobkyně svůj nárok u žalované,
stanovisko žalované jí bylo doručeno dne 25. 5. 2010 a žaloba k soudu byla
podána dne 13. 8. 2010.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který uznal
důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou, neboť v odvolacím řízení
nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k odlišnému posouzení věci. Odvolací soud
uvedl, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu
se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí době (§ 32 odst. 3 zák.
č. 82/1998 Sb.) a zákon č. 82/1998 Sb. je tudíž ve vztahu k občanskému zákoníku
v poměru předpisu speciálního k obecnému. Subjektivní promlčecí doba u nároku
na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo
odsuzujícím trestním rozhodnutím, tak počíná běžet od okamžiku, kdy
obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby,
nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno; měl-li poškozený možnost se o vzniku
újmy dozvědět dříve, než mu bylo zmíněné rozhodnutí doručeno. I podle názoru
odvolacího soudu se žalobkyně o nemajetkové újmě dozvěděla nejpozději dne 16.
4. 2009 (újma nevznikla ani nepokračovala po právní moci zprošťujícího
rozhodnutí), zatímco nárok byl u soudu uplatněn teprve 13. 8. 2010 a je tedy
promlčen. Odvolací soud rovněž neshledal, že by ustanovení § 32 odst. 3 zákona
č. 82/1998 Sb. bylo v rozporu s ústavním pořádkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež však Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243 odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Za otázku zásadního právního významu považovala dovolatelka otázku započetí
běhu subjektivní promlčecí doby po skončení trestního řízení za situace, kdy
poškozený je vystaven dlouhodobým a trvajícím následkům. V posouzení této
otázka shledává dovolatelka nesprávné právní posouzení věci a zároveň namítá
nesoulad ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. s ústavním pořádkem.
Vady řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soudy nevyhověly jejímu návrhu na
podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb. a nepřiléhavě aplikovaly judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1029/2008.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím soudů obou stupňů
ohledně stanovení počátku, průběhu a konce běhu promlčecí lhůty, a navrhla
dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby není dovolání
žalobkyně přípustné, neboť závěry vyjádřené v rozhodnutí odvolacího soudu zcela
odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 11.
2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011 Rozhodnutí v tomto usnesení citovaná jsou dostupná
na www.nsoud.cz., dospěl k závěru, že o pozdější vědomosti poškozeného o
nemajetkové újmě způsobené v důsledku trestního stíhání by bylo možno uvažovat
pouze v případě, že by nemajetková újma poškozenému vznikla po doručení
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Skutečnost, že poškozený subjektivně
pociťuje negativní důsledky trestního stíhání i po neurčitě dlouhou dobu po
skončení trestního stíhání, a musí se s nimi určitým způsobem vypořádat,
nepředstavuje další konkrétní nemajetkovou újmu, se kterou by bylo možno spojit
běh subjektivní promlčecí doby. „Objektivizace“ újmy rovněž není skutečností,
se kterou by zákon běh subjektivní promlčecí doby spojoval.
Trestní stíhání, které se posléze ukáže jako nedůvodné, jakož i nedůvodné
vazební stíhání, má závažné negativní dopady na osobnost člověka, jeho
psychiku, čest, rodinný a společenský život, pracovní uplatnění, a podobně.
Tyto negativní důsledky objektivně postihly i žalobkyni, avšak vznikly v
průběhu trestního a vazebního stíhání, nikoliv až po jeho skončení. Již v
průběhu trestního stíhání žalobkyně pociťovala tzv. nemajetkovou újmu v podobě
stresového vypětí, strachu o osud rodiny a dětí, narušení sociálních vazeb s
okolím, a tak dále. Namítá-li dovolatelka, že okamžikem právní moci
zprošťujícího rozsudku nedošlo ke stabilizaci jejího duševního stavu, kdy o
reálném zlepšení lze hovořit teprve v souvislosti s delším časovým odstupem,
pak zjevně opomíjí, že běh subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 32
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
(dále jen OdpŠk) není spojován s okamžikem, kdy došlo k obnovení předešlého
duševního stavu poškozeného, ale s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé
nemajetkové újmě dozvěděl. Dovolatelka tak zjevně zaměňuje dva zcela samostatné
nároky, a to odškodnění nemajetkové újmy projevující se výše uvedenými
negativními důsledky, a náhradu škody na zdraví (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3545/2010). Dovolatelkou
citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 dopadá na případy
odškodnění škody, nikoliv nemajetkové újmy, a v důsledku toho vychází z jiné
doby, ve které se poškozený o vzniku škody dozvěděl.
Smyslem institutu promlčení je i v tomto případě motivovat poškozeného k
včasnému výkonu jeho subjektivním občanských práv tak, aby nedocházelo k
dlouhotrvajícím právním vztahům. Institut promlčení přispívá k jistotě v
právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Poškozený, obdobně jako
jiný věřitel, si musí hlídat běh promlčecích lhůt tak, aby své právo ve
stanovené lhůtě vykonal, neboli uplatnil žalobou proti povinné u soudu.
Žalobkyně nadto bylo již při předběžném projednávání nároku u žalované
zastoupena právní zástupkyní, která za ni měla sledovat běh promlčecí lhůty v
situaci, kdy se žalobkyně věnovala obnově právních vztahů ohledně péče její
nezletilé dcery. Speciální právní úprava obsažená v ust. § 32 odst. 3 OdpŠk
odpovídá úmyslu zákonodárce upravit v případě odpovědnosti státu za
nemajetkovou újmu délku promlčecí lhůty odlišně od občanského zákoníku a ani
dle názoru dovolacího soudu není protiústavní (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010). Relativně krátká
subjektivní promlčecí lhůta (v zásadě 6 měsíců od vydání zprošťujícího rozsudku
nebo zastavení trestního stíhání, jež se po dobu šesti měsíců přerušuje podle §
35 OdpŠk) odpovídá zájmu na odškodnění poškozené osoby v co nejkratší době,
neboť čím rychlejší bude odškodnění poškozené osoby, tím účinnější bude i
právní prostředek nápravy. V delší promlčecí době by bylo možné uplatnit nárok
na náhradu škody na zdraví, takový nárok však žalobkyně v posuzovaném řízení
neuplatnila (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn.
30 Cdo 1606/2012).
Z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z ustálené rozhodovací praxe
(srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1995 sp. zn. I. ÚS 30/94,
který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3 pod č.
26 na str. 189 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 21
Cdo 1792/2005) je nepochybné, že soud podá Ústavnímu soudu návrh na zrušení
zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jen jestliže dospěje k závěru, že je
dán rozpor s ústavním pořádkem (a má tedy možnost k takovému závěru "nedospět",
i když se účastník řízení postupu v tomto směru domáhá). Skutečnost, že
odvolací soud nedospěl ke stejnému právnímu závěru jako žalobkyně, nemá za
následek, že by jeho rozhodnutí trpělo vadou řízení nebo že by bylo co do
právního posouzení věci chybné, a nemůže tudíž rozsudku odvolacího soudu
přiznávat zásadní právní význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS
2364/11).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo,
a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2012
JUDr. František
I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu