30 Cdo 3595/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
v právní věci žalobce K. K., zastoupeného JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se
sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 2, proti žalovaným 1) A. K., zastoupené JUDr.
Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 21, a 2) M. P.,
zastoupené Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova
9, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 17 C 97/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2014, č. j. 57 Co 68/2014-178, takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2014, č. j. 57 Co
68/2014-178, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
(výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Podle
zjištění soudu prvního stupně manželství žalobce a žalované 1) bylo rozvedeno
(cit. rozsudkem) dne 14. června 2012. Následně žalovaná 1) uzavřela (jako
prodávající) s žalovanou 2) (jako kupující) dne 10. srpna 2012 kupní smlouvu,
jíž předmětný pozemek prodala žalované 2). Žalobce nebyl v okamžiku předmětného
převodu nikým seznámen s obsahem kupní smlouvy a dne 17. srpna 2012 zaslal
žalované 1) návrh na mimosoudní vypořádání společného jmění manželů (dále též
„SJM“) s tím, že ji současně vyzval, aby neprováděla zcizování movitých a
nemovitých věcí náležejících do SJM bez jeho souhlasu. O převodu předmětného
pozemku se žalobce dozvěděl asi až po dvou měsících od jeho převodu. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“)
v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
předmětnou žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, nesouhlasil však s jeho právním závěrem, že žalobce má na požadovaném
určení naléhavý právní zájem. Žalobce totiž mohl námitku relativní neplatnosti
převodu předmětného pozemku uplatnit v probíhajícím řízení o vypořádání SJM. S
ohledem na neexistenci naléhavého právního zájmu pak odvolací soud shledal jako
nadbytečné zabývat se odvolací námitkou, že žaloba je šikanózní a v rozporu s
dobrými mravy. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již
„dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Uplatněný dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatel ve vztahu k § 237 o. s. ř. vymezil tak, že je toho názoru, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí odvolacího
soudu, v němž se uvádí, že pokud se žalobce dovolal relativní neplatnosti
právního úkonu, jde o právní úkon neplatný a předmětem vypořádání se stává
tento (roz. sporný) majetek. Dovolatel v tomto kontextu poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) ve věci sp. zn. 22 Cdo3450/2009 (a dále ještě na rozhodnutí dovolacího
soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2940/2007), podle něhož by předmětem vypořádání
nebyl pozemek jako takový, ale pouze kupní cena (takto učiněným prodejem)
získaná žalovanou. Dovolatel navíc trvá na reálném rozdělení nemovitosti tak,
aby oba účastníci mohli hospodařit na stejné ploše výměry zemědělských pozemků
a měli vytvořeny shodné podmínky pro zemědělskou činnost. Prodejem pozemků by
došlo ke zmenšení i budoucího podílu dovolatele na zemědělské půdě.
K otázce
naléhavého právního zájmu na určení předmětného vlastnictví dovolatel uvedl, že
právě s ohledem na probíhající řízení o vypořádání SJM je jeho postavení
nejisté a právě proto, že bez tohoto výroku by byl na svých vlastnických
právech krácen s ohledem na skutečnost, že předmětem vypořádání by byla jen
sporná kupní cena nemovitosti, nikoli nemovitost jako taková, se domnívá, že mu
svědčí naléhavý právní zájem v této věci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalované ve svém písemném vyjádření naopak navrhly, aby Nejvyšší soud
dovolání jako nedůvodné zamítl. Uvedly mj., že dovolací námitky odporují oběma
rozhodnutím, na něž dovolatel poukazuje, neboť z rozhodnutí dovolacího soudu ve
věci sp. zn. 22 Cdo 3450/2009 vyplývá, že došlo-li k převodu nemovitosti po
zániku SJM, avšak před jeho vypořádáním, pak předmětem vypořádání je částka
získaná za převod, který byl proveden na základě úkonu, který je zatížen
relativní neplatností. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání dovolatele je – jak bude rozvedeno níže - přípustné a je i důvodné. Odvolacímu soudu jistě nelze upřít, že správně poukazuje na dosavadní
judikaturu Nejvyššího soudu týkající se posouzení otázky naléhavého právního
zájmu v případě trvajícího či již zaniklého (ale dosud nevypořádaného) SJM (viz
str. 5 jeho odůvodnění). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu (ve skutkových poměrech, kdy po zániku SJM žaloval jeden
manžel druhého a domáhal se určení, že označené nemovitosti jsou ve SJM) zaujal
právní názor, že „shledává přiléhavým (bez potřeby zobecňujících přesahů)
úsudek obsažený ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011
(sp. zn. 22 Cdo 4709/2009), podle kterého žalobkyně nemá naléhavý právní zájem
na požadovaném určení, jelikož se mohla domoci téhož žalobou na plnění (žalobou
o vypořádání již zaniklého společného jmění manželů).“ (usnesení velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013,
sp. zn. 31 Cdo 1726/2012; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou
veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz
). Tyto závěry je třeba respektovat, ovšem vždy je nezbytné použitelnost
uvedených rozhodnutí posuzovat s ohledem na skutkové okolnosti konkrétního
případu. Pokud totiž předmětné nemovitosti podle stavu zápisů v katastru
nemovitostí vlastní třetí osoba, pak je zapotřebí si vždy vyložit, zda závěr,
že vlastnictví k předmětnému nemovitému majetku lze řešit jako předběžnou
otázku v řízení o vypořádání SJM, je uplatnitelný i v takto popsané skutkové
situaci. Odpověď je nasnadě.
Vzešlo-li by z řízení o vypořádání SJM rozhodnutí,
v němž by byla řešena jako předběžná právní otázka platnosti právního úkonu dle
převodní smlouvy, jíž jeden z manželů převedl vlastnické právo k nemovitosti v
SJM do vlastnictví třetí osoby, a to tak, že taková smlouva v důsledku
uplatněné námitky relativní neplatnosti druhým manželem je neplatná, a proto
tento nemovitý majetek tvořil (příp. rozvodem zaniklé a dosud nevypořádané) SJM
a z tohoto důvodu mohl se stát předmětem (soudního) vypořádání SJM, pak by se
takové rozhodnutí nejenže nijak nemohlo dotknout právní sféry třetí osoby,
resp. stávajícího „katastrálního vlastníka“, jenž nebyl účastníkem řízení o
vypořádání SJM, ale zajisté by ani nemohlo vyvolat příslušnou změnu zápisů v
katastru nemovitostí. Nemohlo by – oproti předcházející době – dojít ani k
založení tzv. duplicitního vlastnictví, neboť příslušný katastrální úřad by
zápis (nyní již ve formě vkladu) podle takového rozsudku (podle něhož by
předmětný nemovitý majetek připadl do vlastnictví toho kterého z bývalých
manželů) vůbec nepovolil, jelikož ve vkladovém řízení má mj. za povinnost dle §
17 odst. 2 písm. c) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální
zákon) zkoumat, zda navrhovaný vklad podle předložené veřejné listiny navazuje
na dosavadní zápisy v katastru, což by v tomto případě splněno nebylo (jelikož
kromě okruhu účastníků v rozsudku o vypořádání SJM, jenž by byl předložen ke
vkladu, by v katastru nemovitostí jako vlastník téže nemovitosti vystupovala
třetí osoba podle jiného tzv. nabývacího titulu; tento nesoulad, jenž byl za
předchozí právní úpravy při kumulaci tzv. nabývacích titulů řešen zmíněným
zápisem duplicitního vlastnictví, však katastrální úřad není oprávněn řešit
jinak, a proto by vklad za takové skutkové konstelace musel zamítnout). Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyplývá,
že by odvolací soud při posuzování otázky, zda dovolateli svědčí naléhavý
právní zájem na požadovaném určení věcně právního vztahu dle § 80 písm. c) o. s. č. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb., resp. nyní
podle § 80 o. s. ř. výše popsané souvislosti zohlednil, takže jeho rozhodnutí
za daného stavu nemůže obstát. Dosavadní výsledky přitom neumožňují, aby sám
dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.