30 Cdo 3603/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné N. J., zastoupené JUDr. Petrem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Barvířská 125, proti povinné J. K., zastoupené Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, pro částku 83.347,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 23 EXE 5662/2011, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 28. června 2012, č.j. 27 Co 332/2012-120, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 25. dubna 2012, č.j. 23 EXE 5662/2011-98, jímž okresní soud (kromě jiného) zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (nařízené proti dvěma povinným, potomkům původního dlužníka, zemřelého v průběhu nalézacího řízení, v němž byl vydán exekuční titul), odůvodněný s poukazem na ustanovení § 470 občanského zákoníku zásadou, že dědic za dluhy zůstavitele odpovídá pouze do výše ceny nabytého dědictví. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v souzené věci nejsou dány důvody pro (ani) částečné zastavení exekuce z důvodu neodpovědnosti povinné jako dědičky za dluhy zůstavitele, jejího otce, ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., ani jiné důvody k zastavení exekuce. Povinná totiž podle odvolacího soudu přehlíží, že exekuční titul, rozsudek Okresního soudu v Nymburce z 27. srpna 2002, č.j. 7 C 680/94-152, byl vydán ve vztahu mezi oprávněnou a povinnými (v nalézacím řízení byl kromě povinné dalším žalovaným / a v nynějším exekučním řízení dalším povinným, který však dovolání nepodal/ druhý dědic, zůstavitelův syn Z. N.), jimž byla uložena povinnost „jakožto dědicům po zůstaviteli Z. N., naposledy bytem v N., zemřelém 17.
května 2001, zaplatit oprávněné částku 83.347,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 3. května 1994 do zaplacení, a to do devíti měsíců od právní moci rozsudku.“ Účastníci nalézacího řízení, v němž byl vydán exekuční titul, i řízení exekučního jsou totožnými osobami. V exekučním titulu je osoba oprávněná náležitě individualizována a osoby povinné jsou označeny jako „dědicové po zůstaviteli Z. N., zemřelém 17. května 2001“. Těmito dědici jsou právě povinní, jak plyne z usnesení Okresního soudu v Nymburce z 22.
září 2003, č.j. D 535/2001-726, pravomocného dnem 10. října téhož roku. Lze tedy podle odvolacího soudu uzavřít, že vymáhaná povinnost byla exekučním titulem uložena přímo právě povinným (v nalézacím řízení žalovaným), a to v celém rozsahu výrokem exekučního titulu vymezené povinnosti. Rozsah odpovědnosti povinné (jako dědičky zůstavitele) za jeho dluhy včetně nyní vymáhané pohledávky ve smyslu § 470 občanského zákoníku měl být ohledně vymáhané pohledávky – protože zůstavitel zemřel ještě v průběhu nalézacího řízení – řešen v rámci rozhodování o jejím procesním nástupnictví podle § 107 odst. 1, 2 a 5 o.
s. ř. právě v nalézacím řízení. Již tam bylo namístě určit, v jakém rozsahu případně za předmětnou pohledávku dědici odpovídají, a uzavřít, že jen v tomto rozsahu se stávají procesními nástupci zůstavitele, a ve zbylém rozsahu řízení zastavit (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 220/2009). Nestalo-li se tak a bylo-li v nalézacím řízení rozhodnuto, že povinní jsou procesními nástupci ve vztahu k celé pohledávce a byla-li následně přímo jim, označeným jakožto „dědicům zůstavitele“, exekučním titulem uložena povinnost zaplatit celou pohledávku, nelze tuto vadu nalézacího řízení, jež mohla způsobit věcnou nesprávnost exekučního titulu, zohlednit nyní v exekučním řízení.
Rozsah odpovědnosti povinného za vymáhaný dluh zůstavitele se může stát předmětem řízení o zastavení exekuce pouze v případně, neměl-li již (vzhledem k době smrti zůstavitele) být řešen v řízení nalézacím. Otázka, zda povinnost uložená exekučním titulem povinné neodpovídá rozsahu její hmotněprávní odpovědnosti za dluhy zůstavitele podle § 470 obč. zák. je tak otázkou věcné správnosti exekučního titulu, k jejímuž přezkumu příslušnost exekučního soudu dána není. Povinná byla účastníkem nalézacího řízení, exekuční titul jí byl doručen, měla tedy právo podat proti němu odvolání a namítat, že jí je ukládána povinnost úhrady předmětné pohledávky, aniž je jasný rozsah její odpovědnosti za tuto pohledávku; to však neučinila.
Z uvedeného podle názoru krajského soudu plyne, že pro účel exekučního řízení nutno vycházet ze závěru, že povinnost k zaplacení celé pohledávky s příslušenstvím byla exekučním titulem uložena přímo povinným (zpoloviny tedy dovolatelce), že tedy otázkou rozsahu jejich odpovědnosti z hlediska ustanovení § 470 obč. zák. za vymáhanou pohledávku se v exekučním řízení zabývat nelze, a to ani ve fázi řízení o zastavení exekuce.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka (dovolatelka, jež navíc uvedené ustanovení cituje v nesprávném znění, totiž účinném před 1. 7. 2009, neuvádí, zda otázka neřešená či řešená rozdílně nebo taková, jež má být posouzena jinak), „zda ustanovení § 470 obč. zák. lze aplikovat i na případy, kdy k pravomocnému ukončení dědického řízení dojde až po ukončení řízení řízení nalézacího (zahájeného žalobou zůstavitelova věřitele), byť je v tomto řízení rozsudek vynesen po smrti zůstavitele a povinný se této skutečnosti dovolá až v následně vedeném, např. exekučním řízení.“
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje v závěru odvolacího soudu, že skutečnosti ohledně odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele měly být tvrzeny již v průběhu nalézacího řízení, a pokud toto řízení bylo již vedeno přímo proti dědicům zůstavitele, že ti předmětné námitky v exekučním řízení uplatnit již nemohou. Dovolatelka nezpochybňuje, že se spolu s dalším povinným (synem zůstavitelem Z. N.) stali dědici zůstavitele, upozorňuje však na to, že v době vynesení rozsudku nalézacího soudu dědické řízení skončeno nebylo a nebyla tedy známa výše aktiv a pasiv dědictví, takže nebyla schopna se účinně dovolat ustanovení § 470 obč. zák. již v nalézacím řízení, jelikož jí nebylo a nemohlo být známo, v jaké výši odpovídá za dluhy zůstavitele, takže tak mohla učinit až v řízení exekučním.
Kromě toho z důvodu jistoty připomíná, že podle jejího mínění nebyly splněny ani podmínky pro přerušení nalézacího řízení z důvodu nutnosti řešení otázky, do jaké míry dědici odpovídají za dluhy zůstavitele. Ze žádného ustanovení kteréhokoli z právních předpisů neplyne, že by dědici byli povinni přerušení řízení navrhnout a že by naopak nemohli vyčkat skončení dědického řízení a svou argumentaci ustanovením § 470 obč. zák. uplatnit až v řízení exekučním. Dovolatelka tedy uzavírá, že odvolací soud rozhodl nesprávně, jestliže nezohlednil skutečnost, že nalézací soud rozhodl o nároku oprávněné za situace, kdy dědické řízení dosud probíhalo a nebylo tak ani postaveno najisto, kdo je dědicem a jaká je výše aktiv a pasiv dědictví a do jaké míry každý z dědiců odpovídá za dluhy zůstavitele.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29.
6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V rozsudku z 26. dubna 2007, sp. zn. 29 Cdo 549/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že soud je povinen zabývat se otázkou, v jakém rozsahu odpovídají dědici podle § 470 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy, v nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatňuje vůči jeho dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli. Nedošlo-li v dědickém řízení ke konvokaci věřitelů ve smyslu § 175n o. s. ř., mohou dědici v nalézacím řízení uspět s obranou, že cena dědictví, kterého nabyli, již byla vyčerpána uspokojením pohledávek ostatních zůstavitelových věřitelů, jen tehdy, prokáží-li, že takto plnili na úhradu pohledávek, které měly výhodnější právo na uspokojení než pohledávka vymáhaná.
V rozsudku z 27. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009 (vydaném rovněž v nalézacím řízení zahájeném k žalobě věřitele, v jehož průběhu žalovaný dlužník zemřel, takže soud v řízení pokračoval s jeho dědici), Nejvyšší soud zdůraznil, že odpovídá-li dědic za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem jen omezeně, protože zůstavitel sice majetek zanechal, avšak pasiva v dědictví přesahují cenu zabytého dědictví, je nepochybné, že některé pohledávky zůstavitelových věřitelů, případně jejich část, zůstanou neuhrazeny.
V rozsahu neuspokojené části pohledávky nemá zůstavitel procesního nástupce, povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle § 107 odst. 5 věty první o. s. ř. řízení zastaví v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá.
Převyšují-li dluhy zůstavitele a přiměřené náklady spojené s pohřbem cenu nabytého dědictví a neodpovídá-li proto dědic za pasiva dědictví podle § 470 obč. zák. v plném rozsahu, je dědic (v zájmu ochrany práv věřitelů) povinen postupovat při jejich uspokojování způsobem, který je (jinak) předepsán pro rozvrh výtěžku ustanovením § 175v odst. 2 písm. b) až f) a § 175v odst. 3 o. s. ř. V případě, že v řízení o dědictví byla provedena konvokace věřitelů podle § 175n o. s. ř. je dědic povinen nepřihlášené pohledávky uvedeným způsobem uspokojit, jen jestliže již nevyčerpal cenu nabytého dědictví ve prospěch všech těch věřitelů, kteří se na výzvu soudu podle § 175n o. s. ř. v řízení o dědictví řádně a včas přihlásili.
Z uvedených judikátů plyne, že dědici se mohou ve vztahu k zůstavitelově věřiteli bránit námitkou pouze částečné odpovědnosti za zůstavitelovy dluhy, a to do výše ceny nabytého dědictví (§ 470 odst. 1 obč. zák.) pouze v nalézacím řízení. Jestliže však byli (byť v souzené věci v rozporu s výše uvedeným rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 220/2009) zavázáni k zaplacení celého zůstavitelova dluhu s příslušenstvím, k námitce pouze částečné odpovědnosti za dluh zůstavitele uplatněné teprve v exekučním řízení přihlédnout nelze, jelikož opak by ve svém důsledku znamenal, jak správně dovozuje odvolací soud, nepřípustný přezkum věcné správnosti exekučního titulu, jímž je exekuční soud vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí (napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou), dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k předseda senátu