30 Cdo 3636/2019-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně DEMAS, s.r.o., se sídlem ve Spořicích, Spořická 481, IČO 25002244,
zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově,
Kadaňská 3550/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 207 191 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 138/2018,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019,
č. j. 54 Co 89/2019-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
jí nepřiměřeně dlouhým řízením o žalobě na zaplacení částky 212 419 Kč, vedeným
u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 91/2011, které – ve vztahu
k žalobkyni – trvalo 6 let a 9 měsíců. Žalovaná dobrovolně vyplatila žalobkyni
60 000 Kč (a v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět). Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 26 C 138/2018-46, zastavil řízení ohledně částky 60 000 Kč (výrok
I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 147 191 Kč s
úrokem z prodlení z částky 207 191 Kč ve výši 9 % od 9. 9. 2018 do zaplacení
(výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 300 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zrušil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku II ohledně 0,95 % úroků z prodlení z částky 207
191 Kč od 9. 9. 2018 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak jej
ve výrocích II a III potvrdil (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V
rozsahu výroku II je tak dovolání objektivně nepřípustné. Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že „odvolací soud se v mnoha
ohledech při řešení otázek procesního a hmotného práva odchýlil od předchozích
závěrů Nejvyššího soudu“. Dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud při stanovení základní částky
za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení či posouzení zjevně nepřiměřené
délky řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované mj. i dovolatelkou označeným stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Stanovisko“), pokud při posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení
zohlednil kritéria v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (srov. bod IV. Stanoviska), a pokud při stanovení
základní částky vyšel z toho, že tato částka se má zásadně pohybovat v rozmezí
mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně
dlouhého řízení (srov. bod VI. Stanoviska), a po zohlednění individuálních
okolností daného případu shledal důvodným použití základní částky ve výši 15
000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, neboť v této věci nešlo o extrémní
délku řízení, jež by opodstatňovala přiznání vyšší částky základního
zadostiučinění. Ani při stanovení rozsahu procentní úpravy základní částky se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže se zabýval
hodnocením jednotlivých kritérií, na jejich základě uvedl konkrétní moderace
(snížení) výsledné částky a tato snížení nedosáhla 50 % (srov. bod VI. Stanoviska). Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje
v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) – srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Námitky žalobkyně proti posouzení jednotlivých kritérií tak, jak jsou
formulovány, představují pouhou skutkovou polemiku s důvody napadeného
rozhodnutí, žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, ani nevymezuje žádnou otázku, která by měla být předmětem dovolacího
přezkumu. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu
nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I.
ÚS 3524/13). Dovolání tak v této
části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud
k němu proto nemohl přihlédnout. Nadto dovolatelka přehlíží, že odvolací soud
jí nekladl k tíži, že se podílela na délce řízení tím, že uplatňovala opravné
prostředky, ale procesní aktivitu obou účastníků (včetně podávání opravných
prostředků) hodnotil v rámci kritéria složitosti věci a neodchýlil se tak od
řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu [srov. bod IV. a) Stanoviska]. Namítá-li žalobkyně, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami
a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, uplatňuje vady řízení, které však
samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení může dovolací
soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu