U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) L. K., a b) J. K., zastoupených JUDr. Irenou Baladovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Myslíkova 28, proti žalovanému M. K.,
zastoupenému JUDr. Jiřinou Smrkovskou, advokátkou se sídlem v Praze 3,
Lucemburská 13, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného JUDr. H.
G., zastoupeného JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova
1902, o neplatnost darovací smlouvy a o určení vlastnictví k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 241/2006, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2012, č.j.
23 Co 536/2011-377, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud Praha-východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č.j. 3 C 241/2006-332, zamítl žalobu, jíž se žalobci vůči
žalovanému domáhali určení, že „darovací smlouva, která byla uzavřena mezi
dárcem J. K. a M. K. ze dne 1. září 2006 formou notářského zápisu sepsaného v
notářské kanceláři v Benešově Mgr. Ivanou Vlachovou, notářkou v Benešově,
vložená do katastru nemovitostí, je neplatná“ (výrok I.). Dále určil, že „M. K. byl ke dni úmrtí dne 20. září 2006 vlastníkem nemovitosti, a to domu v P. v
katastrálním území P., zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a
nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří a zahrady, to
vše v katastrálním území P. s veškerými součástmi a příslušenstvím, zapsané pro
katastrální území obec P., a dále 1/4 podílu z celku následujících pozemků:
zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a
nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná
plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří,
zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a nádvoří, zastavěná plocha a
nádvoří, zahrada, trvalý travní porost, orná půda, zahrada, ostatní plocha, ,
ostatní plocha, ostatní plocha, ostatní plocha, orná půda, ostatní plocha, to
vše v katastrálním území P. a dále ? podílu z celku pozemků ve zjednodušené
evidenci: parcela původní pozemkový katastr (PK) ze ? celku včetně veškerých
součástí a příslušenství, to vše v katastrálním území P., vše zapsáno pro
katastrální území a obec P.“ (výrok II.). Výroky III. a IV. pak bylo rozhodnuto
o o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodování vycházel soud prvního stupně
ze zjištění, že M. K., který zemřel dne 20. září 2006, byl bezdětný a svobodný. Ve své závěti, sepsané notářským zápisem se dvěma svědky dne 30. ledna 1997,
odkázal svůj majetek rovným dílem žalobcům. Dne 1. září 2006 (20 dní před svou
smrtí) uzavřel se žalovaným (svým prasynovcem) notářským zápisem darovací
smlouvu, podle které mu daroval předmětné nemovitosti. Na základě provedeného
dokazování dospěl soud k závěru, že M. K. v den podpisu darovací smlouvy nebyl
v důsledku závažné duševní poruchy a snížení intelektových schopností schopen
kvalifikovaného rozhodování a jeho volní schopnosti byly vymizelé a nebyl tedy
ohledně darovací smlouvy schopen posoudit, jaký úkon činí. Proto darovací
smlouva uzavřená mezi ním a žalovaným dne 1. září 2006 je neplatná, když M. K. nemohl platně převést předmětné pozemky za žalovaného. Jelikož však na určení
neplatnosti právního úkonu poté, co jeho účastník zemřel, není dán naléhavý
právní zájem, nezbylo, než žalobní návrh žalobců pokud jde o určení neplatnosti
darovací smlouvy zamítnout (výrok I.), pokud jde ale o žalobní návrh na určení,
že zemřelý byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí, které měly být
převedeny předmětnou darovací smlouvou, pak s ohledem na zjištěný skutkový
stav, kdy v daném případě je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení,
mu bylo vyhověno (výrok II.). K odvolání žalobců (tito se odvolávali jen do výroku IV.
o nákladech řízení
státu) i žalovaného Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné
rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze ve výroku IV. týkajícího se nákladů řízení České republice a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem
prvního stupně, když uvedl, že M. K. v době uzavření kupní smlouvy dne 1. září
2006 jednal v duševní poruše, která ho činila k tomuto právnímu úkonu
neschopným. Podle revizního znaleckého posudku je zjevné, že nebyl schopen
posoudit důsledek tohoto úkonu, když trpěl úplnou ztrátou orientace, jeho
intelektové schopnosti byly sníženy nejméně v takovém rozsahu, že nebyl schopen
kvalifikovaného rozhodování, jeho volní schopnosti byly vymizelé. Soud prvního
stupně proto správně dovodil, že darovací smlouva z 1. září 2006 je neplatná a
že M. K. nepřevedl platně předmětné nemovitosti na žalovaného a v důsledku toho
byl v den své smrti dne 20. září 2006 jejich vlastníkem a spoluvlastníkem. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod spatřuje v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel dovozuje zásadní význam napadeného rozhodnutí ze dvou důvodů:
· Odvolací soud pochybil, když nenapravil postup soudu prvního stupně,
pokud ten meritorně rozhodl o věci samé, aniž by zároveň rozhodl samostatným
výrokem rozsudku též o „eventuálním petitu“. Tímto způsobem došlo ze strany
prvoinstančního soudu a následně odvolacího soudu k porušení procesních
pravidel, v důsledku kterých však rozhodl soud i po věcně právní stránce
nesprávně. Dovolatel spatřuje otázku zásadního významu tedy v tom, zda lze
žalobní petit o určení vlastnického práva žalobců k nemovitostem považovat
„jen“ za eventuální petit v porovnání s „primárním“ petitem na určení, že
vlastníkem stejných nemovitostí byl ke dni své smrti zůstavitel a pokud takový
petit podobu petitu eventuálního nemá, zda lze přesto považovat rozhodnutí
odvolacího soudu za věcně správné (pokud tento fakt nesprávně posoudil a
rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, aniž by se
rozhodovalo konečným způsobem i o „eventuálním“ petitu žaloby).
· Rozhodnutí soudů obou stupňů bylo učiněno v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu ust. § 38 odst. 2 obč.
zák. („neplatnost právního úkonu vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník
právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání
ovládnout“ - viz. R 4/1971, 2 CZ 72/70, R 14/1977, R 3/1979, 30 Cdo 353/2008,
30 Cdo 1924/2010, 30 Cdo 5226/2009), když prvoinstanční soud provedl důkazy v
podobě mnoha svědeckých výpovědí, jež označili žalobci, aniž by soud tyto
důkazy průběžně ve smyslu § 132 o. s. ř. hodnotil z hlediska pravdivosti a
věrohodnosti, nechal zpracovat znalecké posudky, avšak z těch jasně vyplynulo,
že znalci vycházeli právě z těchto jednostranně učiněných svědeckých výpovědí a
dokonce ze skutečností obsažených v samotné žalobě, což není přípustné.
Dovolatel dále ve svém rozsáhlém dovolání namítá, že soud prvního stupně se
dopustil vady řízení, když paušálně odmítl provést žalovaným označené důkazy
vágním poukazem na to, že se jedná o důkazy nepochybně účelové, označené až
před skončením samotného řízení a že se dopustil pochybení v podobě absence
poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že se zřetelem k době vydání usnesení
odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku
II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince
2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není
v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo
shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s .ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že
přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může
být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu
relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto
soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání
žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat
nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s
citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod č. 5042]. Dovolatel ve svém dovolání [z pohledu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]
neformuloval žádnou právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena
nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný
(relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být
považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že
dovolatel vytýká odvolacímu soudu tvrzené vady řízení a dále brojí proti
výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy), čímž v dovolání
nepřípustně uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze
(srov. § 237 odst.
3 o. s. ř.). Pokud pak dovolatel polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí
tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem
přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci lze pak uvést,
že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a
jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému
právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157
odst. 2 o. s. ř.), vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním
napadeném rozsudku. Z dovoláním napadeného rozsudku nebylo možno ani vyvodit,
že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových
okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per
analogiam, neboť žalovaný s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá
na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobcům podle obsahu spisu v
tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro
aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.