U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem
Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce J. K.,
zastoupeného Mgr. Markem Reichelem, advokátem se sídlem v Blansku, Wolkerova 2,
proti žalované H. F., zastoupené Mgr. Milanem Kachlíkem, advokátem se sídlem v
Brně, Výstaviště 1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku
pod sp. zn. 6 C 27/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 5. ledna 2016, č. j. 37 Co 197/2015-130, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Blansku (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
10. března 2015, č. j. 6 C 27/2014-93, zamítl žalobu o určení, že žalobce je
vlastníkem pozemku parc. č. st. 486 se stavbou rodinného domu, pozemku parc. č. 874/11 a parc. č. 875/31, zapsané na listu vlastnictví č. 2089 pro katastrální
území a obec B. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální
pracoviště Blansko (dále již „předmětné nemovitosti“). Soud prvního stupně dále
žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 5. ledna 2016, č. j. 37 Co 197/2015-130, rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále uložil žalobci povinnost uhradit
žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým i právním závěrům soudu prvního
stupně, načež dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V předmětné věci se
žalobce domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž
zpochybňoval platnost kupní smlouvy ze dne 25. 11. 2003, na základě které
přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovanou (a jejího nyní
již zesnulého manžela). Žalobce tvrdil, že je vlastníkem předmětných
nemovitostí, jelikož předmětná kupní smlouva byla pouze simulovaným právním
úkonem a vůlí účastníků smlouvy nebylo převést předmětné nemovitosti, ale pouze
získat finanční prostředky z hypotečního úvěru od banky, který by žalobce
zřejmě sám nezískal. Po uhrazení hypotečního úvěru mělo být vlastnické právo k
předmětným nemovitostem převedeno zpět na žalobce. V mezidobí ovšem manžel
žalované zemřel, a žalovaná nyní odmítá převod uskutečnit a v jiném řízení
(nyní již ve fázi exekučního řízení) se domáhá vyklizení žalovaného z předmětné
nemovitosti. Oba soudy ovšem kupní smlouvu neplatnou neshledaly. Soud prvního
stupně konstatoval, že žalobci se žádným z provedených důkazů nepodařilo
prokázat, že by účastníci předmětné kupní smlouvy neměli vážnou vůli k uzavření
smlouvy. Obdobně odvolací soud konstatoval, že „kupní smlouva je zcela určitá,
nebyly tvrzeny žádné skutečnosti směřující k případné nezpůsobilost účastníků
tuto smlouvu uzavřít. Nemůže jít ani o simulovaný právní úkon, protože v této
variantě účastníci žádný jiný úkon uzavřít nechtěli, na oko uzavřená smlouva
měla sloužit jen jako „podklad“ pro vylákání úvěru z bankovního ústavu.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. shledává v tom, že „napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou
judikaturou“, přičemž tvrdí, že předmětná kupní smlouva má charakter tzv. propadné zástavy a je tak „absolutně neplatným úkonem“. Dovolatel v této
souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2007
(dovolatel mylně uvádí rok 2000), sp. zn.
21 Cdo 2037/2006, a dodává, že
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či dovolací soud“)
„konstantně sankcionuje absolutní neplatností každou ´smlouvu (dohodu,
ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání propadné zástavy (uspokojení
pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví)´“. Dále dovolatel – bez odkazu na příslušné hledisko přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř. – vymezuje čtyři důvody, pro které měl odvolací soud
posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou; jedná se o 1. nedostatek
vážnosti vůle, 2. nedostatek formy, 3. naplnění rozvazovací podmínky a 4. neplatnost pro rozpor s dobrými mravy. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že je nepravdivým tvrzení
dovolatele, že dovolatel prokázal, že předmětná kupní smlouva je absolutně
neplatná. Popírá jak tvrzení dovolatele, že by kupní smlouva byla uzavírána
pouze za účelem získání hypotečního úvěru, tak i další tvrzení, že předmětná
kupní smlouva má charakter tzv. propadné zástavy. Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl a přiznal jí náklady dovolacího
řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání žalobce – jak bude rozvedeno níže – je nutno odmítnout. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř., tj.
uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné
usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Ze shora shrnutého obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel podaným
dovoláním v zásadě polemizuje s odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně,
a to jak ohledně skutkového stavu, z nějž odvolací soud při rozhodování
vycházel (vůle účastníků smlouvy), tak i ohledně právního posouzení věci, aniž
by ve smyslu § 237 o. s. ř. právně relevantním způsobem vymezil předpoklady
přípustnosti dovolání. Dovolatel za hledisko přípustnosti podle § 237 sice
označil to, že „napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou,“
přičemž odkázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se tzv. propadné
zástavy, ovšem nijak již nevysvětlil (nevymezil), při řešení které konkrétní
otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ve
vztahu k právnímu institutu tzv. propadné zástavy. Dovolatelův odkaz na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 2037/2006
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního
soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz) rovněž neosvětluje, při
řešení jaké konkrétní otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatelem zmiňovaný rozsudek dovolacího soudu se zabývá
problematikou tzv. propadné zástavy, a to i ve vztahu k situaci, kdy zástavní
dlužník uzavře se zástavním věřitelem dohodu, kterou mu udělí plnou moc k
prodeji nebo jinému zpeněžení zástavy za účelem splacení zajištěné pohledávky,
což má ve svých důsledcích stejné právní následky jako sjednání tzv. propadné
zástavy; není tedy z obsahu dovolání zřejmé, v čem se měl odvolací soud
odchýlit od dovolatelem označeného rozsudku dovolacího soudu, jelikož v
předmětné transakci (převod předmětných nemovitostí) zástavní věřitel vůbec
nefiguroval. Dovolatel neuvedl hledisko přípustnosti dovolání ani k výše
uvedeným „čtyřem důvodům“, pro něž shledává neplatnost nebo zánik předmětné
kupní smlouvy, proto se jimi Nejvyšší soud blíže nezabýval. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho
úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli
dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
I když dovolatel řádně nevymezil otázku, při jejímž řešení se měl podle
názoru dovolatele odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu,
Nejvyšší soud konstatuje, že právní závěr, který v daném případě učinil
odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění, jež v dovolacím řízení nelze
nijak revidovat, nevykazuje rozkol s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v
řešení právní otázky tzv. propadné zástavy (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 460/2002, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 997/2012 či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1783/2013), z níž v
obecné rovině vyplývá, že o „tzv. propadnou zástavu ve smyslu ustanovení § 169
písm. e) obč. zák. se jedná tehdy, bylo-li v zástavní smlouvě nebo v dohodě o
vypořádání dědictví, na základě kterých bylo zřízeno zástavní právo, popřípadě
v samostatně uzavřené smlouvě (dohodě) ujednáno, že zajištěná pohledávka nebude
uspokojena za výtěžku zpeněžení zástavy, ale tím, že zástava propadne
zástavnímu věřiteli nebo že si zástavní věřitele ponechá zástavu za (v dohodě
nebo smlouvě) určenou cenu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 997/2012), resp. to, že „kupní smlouva, která
byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla
uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka
k zástavě (tzv. propadná zástava), je neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo
928/2003). Z citovaných rozhodnutí dovolacího soudu a ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně a odvolacího soudu je zřejmé, že zmiňovaná rozhodnutí
dovolacího soudu týkající se problematiky tzv. propadné zástavy nejsou pro
posuzovanou věc relevantní, což lze dovodit mimo jiné už z toho, že žalovaná
není (ani nebyla) zástavním věřitelem žalobce. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud (viz např. tvrzení dovolatele, že „bylo
prokázáno“, že kupní smlouva je neplatná, resp. že zanikla), a že samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího
řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013)
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat
odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.), dovolací soud v tomto směru pouze ve
stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení přihlédl k
tomu, že vyjádření žalované se v zásadě nevěnovalo podstatným aspektům
relevantním pro dovolací řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání
předkládá argumentaci týkající se platnosti kupní smlouvy, věnuje se zejména
vyvrácení toho, že by se jednalo o zajišťovací převod práva, přičemž pominuta
byla právě otázka právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání žalobcem ve smyslu § 237 o. s. ř. Z tohoto důvodu proto dovolací soud
nepovažoval výdaj žalované, související s jejím písemným vyjádřením k dovolání,
za účelně vynaložený, což se v konečném důsledku promítlo do výrokové
(nákladové) znělky tohoto usnesení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.