30 Cdo 3713/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) H. Sch., a b) Š. F., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 84/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, č. j. 54 Co 88/2012-64, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 11. 2011, č. j. 22 C 84/2010-33, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 90.000,- Kč a žalobci b) částku 70.000,- Kč (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) 130.875,- Kč a žalobci b) 90.375,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů.
Žalobci se domáhali odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou restitučního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústní nad Labem pod sp. zn. 10 C 599/95. Žalovaná v rámci mimosoudního projednání nároku žalobců přiznala žalobci b) částku 107.000,- Kč. Městský soud v Praze částečně doplnil dokazování ohledně jednání poškozených, kterým přispěli k celkové délce řízení, a v ostatním vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalobců došlo ke vzniku nemajetkové újmy, kterou nelze odškodnit samotným konstatováním porušení práva.
Při stanovení základní částky odškodnění vyšel z celkové délky řízení 16,5 roku, kterou vynásobil částkou 15.000,- Kč za každý rok trvání řízení (první dva roky vynásobil částkou poloviční), základní výše zadostiučinění tedy činila 232.500,- Kč. Z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro poškozené (restituční řízení) zvýšil základní částku o 20 %, z důvodu extrémní délky řízení, které dosud nebylo ukončeno, zvýšil zadostiučinění o 10 %, z důvodu složitosti řízení snížil základní částku o 10 %, s ohledem na přispění žalobců k celkové délce řízení snížil odškodnění o 5 %, a u žalobkyně a) přihlédl k tomu, že do řízení vstoupila po své zemřelé matce až v roce 2006, proto snížil její částku odškodnění o 20 %.
Žalobkyni a) bylo přisouzeno celkem 220.875,- Kč a žalobci b) 267.375,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné. Dovolatelé namítli, že žalobkyni a) měla být přiznána stejná částka zadostiučinění jako žalobci b) z důvodu, že žalobkyni a) byla způsobena újma ve zcela stejné míře jako osobě jí blízké, tedy její matce, která byla původní účastnicí řízení. Odkázali přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, a navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 27. 6. 2012, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. /vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č.
404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne
21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012/, přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z dovolání vyplývá, že za otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí považují dovolatelé otázku, zda je třeba právnímu nástupci původního účastníka řízení přiznat zadostiučinění ve stejné výši, jaká by byla přiznána původní žalobkyni.
V této otázce však nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře i Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011. V dovolateli citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého dědicům původního účastníka svědčí celková délka řízení jako skutečnost zakládající nárok na náhradu imateriální újmy ve smyslu § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., vstoupili-li do řízení jako právní nástupci původního účastníka v jeho průběhu, a z toho důvodu je jim přičitatelná i újma vzniklá nepřiměřenou délkou řízení jejich právnímu předchůdci.
Zároveň však Nejvyšší soud uvedl, že míru odškodnění újmy právního nástupce je třeba posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo odškodnění původního účastníka řízení, neboť při stanovení odškodnění je rozhodující to, kdo jako účastník řízení dokončil (rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz). Snížil-li odvolací soud přiměřené zadostiučinění žalobkyně a) o 20 %, jelikož dospěl k závěru, že újma žalobkyně a) nebyla zcela shodná s újmou žalobce b), který se celého restitučního řízení účastnil od samého počátku, je tento jeho závěr v souladu s výše uvedeným Stanoviskem i judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006, nelze na posuzovaný případ aplikovat, neboť vychází z rozdílného skutkového stavu a v návaznosti na to řeší i odlišné právní otázky. Dovolatelé rovněž vyjádřili nesouhlas s hodnocením kritéria složitosti řízení, žádnou otázku zásadního právního významu však v tomto ohledu nevymezili.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r. předseda senátu