USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce
R. M., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v
Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, organizační složce státu, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
427/16, IČO: 000 25 429, o omluvu a zaplacení 1.500.000 Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 36/2015, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017, č.j. 15 Co 161/2017 - 71, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou na ochranu osobnosti ze dne 6. ledna 2014 domáhal zaplacení
částky 1.500.000 Kč a omluvy jako náhrady nemajetkové újmy s odůvodněním, že v
rámci výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Praha Pankrác mu byla dne 4. ledna 2011 bez jeho souhlasu provedena krevní transfuze a při tomto zákroku
proti němu byly neoprávněně použity omezovací prostředky, čímž došlo k zásahu
do jeho fyzické a morální integrity. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. února 2017, č.j. 26 C 36/2015-63, žalobu odmítl a rozhodl o náhradě nákladů. Žalobu posoudil podle ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že
žalobní návrh postrádá vylíčení základních skutkových okolností, které žalobce
i přes výzvu soudu řádně nedoplnil. Tento nedostatek žaloby pak brání jejímu
věcnému projednání a pokračování v řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze
dne 26. dubna 2017, č.j. 15 Co 161/2017-71, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobce
nedoplnil svá tvrzení tak, že by konkrétně vymezil, za jakých okolností došlo k
tvrzené krevní transfuzi a použití donucovacích prostředků a konkrétně jakým
způsobem bylo zasaženo do jeho osobnostních práv. Žalobce nijak nevymezil vznik
tvrzené újmy, věcně nezdůvodnil výši požadovaného nároku a neobjasnil
srozumitelně ani příčinnou souvislost. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 28. května 2017 včasné dovolání. Jeho přípustnost žalobce spatřuje v tom, že ve
smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015. Dovolatel vznáší právní otázku, zda je
povinností žalobce doložit, jak zasáhla nedobrovolná krevní transfuze do
žalobcova osobnostního práva, přičemž z uvedeného judikátu podle dovolatele
vyplývá, že toto žalobcovou povinností není, neboť zásah do osobnostního práva
a vznik z něj plynoucí nemajetkové újmy je s ohledem na druh zásahu nutno
presumovat. Dovolatel má za to, že nemajetkovou újmu by pociťoval každý člověk
na žalobcově místě stejně a jedná se v jeho případě o notorietu, kde není třeba
vznik újmy dokazovat. V postupu odvolacího soudu naopak shledává narušení práva
žalobce na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Dovolatel navrhuje,
aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval
otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Žalobce dovozuje přípustnost předmětného dovolání z ustanovení § 237 o.s.ř., a
to tak, že uplatňuje otázku, při jejímž řešení se podle jeho mínění měl
odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015.
Ve
skutečnosti však dovolatel předkládá zejména vlastní skutkové závěry (když
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobní návrh postrádá vylíčení
základních skutkových okolností a tento nedostatek žaloby pak brání jejímu
věcnému projednání a pokračování v řízení a je přesvědčen, že újmu, kterou
utrpěl, není třeba dokazovat), na nichž buduje své vlastní od odvolacího soudu
odlišné právní posouzení. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle
ustanovení § 241a o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K otázce zásadního určení skutku tak, aby byla žaloba projednatelná, se ve
smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhodujícími skutečnostmi rozumí údaje,
které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má
soud rozhodnout. Žalobce musí vylíčit skutek (skutkový děj), na jehož základě
uplatňuje svůj nárok v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci, tj. tak, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen. Neuvede-li
v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu
žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v
ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět
řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v
řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto
skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez
dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými
skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikované pod
č. 209/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované pod č. 135/2003 v časopise Soudní
judikatura). Dovolací soud takto dospěl k závěru, že dovolatelem uplatněný důvod
přípustnosti dovolání naplněn nebyl. Za tohoto stavu nebylo možno přihlédnout
ani k případným jiným vadám řízení (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení § 237
o.s.ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací soud neodchýlil od
jeho ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty
první o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován ve smyslu ustanovení §243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.