30 Cdo 3752/2020-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce P. J., bytem XY,
zastoupeného Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí
1041/12, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v
Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody 30 000 000 Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 145/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 21 Co 360/2019-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení
zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení 30 000 000 Kč jako náhrady
škody za nesprávný úřední postup finančního úřadu, v jehož důsledku měl být
znehodnocen žalobcův podnik rozprodáním v konkurzu vedeném Městským soudem v
Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 2212/2008.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
9. 2018, č. j. 31 C 145/2016-59, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna
zaplatit žalobci 30 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil
skutkový stav věci, věc správně podřadil pod ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), a konečně měl za správný i jeho závěr o tom, že právo
žalobce je promlčeno ve smyslu § 32 odst. 1 věty prvé OdpŠk, učiněný po
žalovanou vznesené námitce promlčení. Dále uvedl, že jestliže žalobce ve svém
doplnění žaloby ze dne 25. 1. 2017 v bodě 2 výslovně uvedl, že majetek
rozkradeného podniku byl postupem finančního úřadu defraudován a majiteli
vznikla škoda, o které se dozvěděl dne 7. 10. 2013 z podkladů dokládajících
ukončení konkurzu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS
2212/2008, a také z fyzického předání věcí vyňatých z majetkové podstaty, tj. byl mu znám rozsah škod, nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že promlčecí doba
nezačala běžet dne 8. 10. 2013. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci
byla žaloba podána dle podacího razítka dne 11. 10. 2016, žalobce tak své právo
neuplatnil v zákonné tříleté promlčecí době, přičemž se neuplatní stavení
promlčecí doby dle § 35 odst. 1 OdpŠk, neboť nedošlo k předběžnému projednání
nároku žalobce u úřadu ve smyslu § 14 odst. OdpŠk. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce, zastoupený advokátem,
včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a
XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro vady a
zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozhodnutím
v části týkající se výroku o nákladech řízení. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení (odstavec 3).
Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž
bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před
odvolacím soudem a potvrzen nákladový výrok soudu prvního stupně.
Otázka splnění podmínek pro stanovení počátku běhu promlčecí doby, při jejímž
vyřešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 2232/2005 (správně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2232/2004; pozn.
dovolacího soudu) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení
se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Nejen z posledně zmíněného rozhodnutí, ale i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1551/2014 (srov. též jeho rozsudek ze dne 27. 8.
2015, sp. zn. 30 Cdo 546/2015, usnesení ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo
655/2017) je zřejmá ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně
nezbytných podmínek ke stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby v
případech náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu ve smyslu § 32
odst. 1 OdpŠk. Subjektivní promlčecí doba počíná běžet okamžikem, kdy poškozený
prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda [nejméně orientačně
(přibližně) její rozsah] a kdo za ni odpovídá. Přičemž vědomost poškozeného o
osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě
si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Počátek
běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k
dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví
odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o
nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (srov. v
odkazovaných rozhodnutích i tam uvedenou prejudikaturu).
Ani námitka dovolatele týkající se souběhu objektivní a subjektivní promlčecí
doby není s to učinit dovolání přípustným, neboť již ve výše komentovaném
rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 546/2015 dovolací soud konstatoval, že v případě běhu
promlčecí doby a její délky, má-li jít o škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem, se uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba, od čehož se
odvolací soud neodchýlil.
Pokud měl odvolací soud za splněné nutné podmínky k určení počátku běhu
promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 1 OdpŠk, byť na základě samotným žalobcem
tvrzených nesporných skutečností jak co do subjektu působícího tvrzenou škodu,
tak i (přinejmenším orientačně) co do rozsahu této škody (tj. i z žalobcova
odkazu na konkrétní dokumenty o prodeji majetku), neodchýlil se tím od
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Polemika dovolatele o skutkovém stavu, z
něhož vychází napadené rozhodnutí (tj. kdy se žalobce dověděl o vzniku škody),
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž založit nemůže, pakliže
dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
V rozsahu dílčích otázek, že se odvolací soud omezil na pouhé konstatování o
promlčení nároku, aniž by se zabýval samotným nárokem, a také, že žalobci bylo
upřeno ústavou zaručené právo na soudní ochranu, dovolatel neuvádí žádné
předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud tak pro tyto
vady dovolání (právě v uvedeném rozsahu) nemůže posoudit jeho přípustnost
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; k námitce porušení
ústavních práv potom zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz)
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné, což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu