U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Z. H., zastoupeného Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou se sídlem v
Žamberku, 28. října 640, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 900 000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C
31/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1.
2015, č. j. 29 Co 333/2014-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2014,
č. j. 12 C 31/2008-167, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 72
000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 828 000 Kč
s příslušenstvím (výrok II) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K podanému odvolání Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném
rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
(ad II) změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 40 000 Kč s
příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v
nepřiměřené délce řízení o návrhu žalobce na úpravu styku s jeho nezletilými
dětmi, jež nemá ve své výchově, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
pod sp. zn. 13 P 84/2002, čímž bylo zasaženo i do jeho práva na rodinný život.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I (dle obsahu dovolání v
rozsahu potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně) včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s.
ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž
výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce
není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto
řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu,
jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např.
to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto
kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %
- srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009). S ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nemůže založit ani nesouhlas žalobce s výpočtem (s výší) přiměřeného
zadostiučinění.
Dovolací námitka, že soudy nesprávně posoudily význam předmětu řízení pro
žalobce ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, nemůže založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud
neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k
tomu, že došlo k porušení základního práva žalobce, a to nejen práva na
přiměřenou délku řízení, ale i práva na rodinný život, přičemž s ohledem na to
odvolací soud částku odškodnění zvýšil (srov. část IV. písm. d) stanoviska
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“,
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011,
uveřejněný pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka žalobce, že je nutné posoudit ocenění ztráty dítěte v důsledku několik
let neupraveného styku otce s dětmi, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné
řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněný pod
číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedené judikatury
totiž vyplývá, že orgány státu v případě realizace práva rodiče a dítěte na
rodinný život nedopovídají za výsledek řízení (zda skutečně došlo k realizaci
tohoto práva), ale pouze za to, zda stát dostál svému závazku náležité péče,
tj. zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření, která
od nich bylo možné rozumně očekávat.
Ani při řešení námitky žalobce, že soudy nesprávně posoudily složitost tohoto
případu (řízení) ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že
základní částku odškodnění je třeba snížit vzhledem k procesní a skutkové
složitosti věci, která byla řešena na dvou stupních soudní soustavy, provázel
ji značný rozsah tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného
dokazování, zejména v rámci znaleckého zkoumání (srov. část IV. písm. a)
Stanoviska).
Otázka, jaká je přiměřená délka soudního řízení ohledně úpravy styku otce s
jeho nezletilými dětmi, aby nedošlo k přetrhání jejich vztahů (syndromu
zavrženého rodiče), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu, když nevycházel z abstraktní, předem dané doby
trvání řízení, která by mohla být z pohledu § 31a OdpŠk nebo čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) pokládána za
přiměřenou, ale přihlížel ke konkrétním okolnostem případu a hodnotil, zda je
délka řízení vzhledem k nim přiměřená (srov. část IV. Stanoviska).
Námitka žalobce, že soud při projednávání opatrovnické věci porušil jeho právo
na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, dále jen „Listina“), že postupem soudu došlo k porušení práva na
spravedlivý proces (hlava pátá Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), že žalobce měl
v řízení před obecným soudem právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě,
veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem (§ 6 o.
s. ř.), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při
jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře
Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že v řízení o úpravě styku došlo k
nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a poskytl
žalobci zadostiučinění v penězích. Porušení těchto základních práv odvolací
soud shledal a zohlednil.
Námitkou žalobce ohledně nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení se Nejvyšší
soud nezabýval, neboť podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit
nové skutečnosti nebo důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4398/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS
3235/14).
K doplnění dovolání ze dne 9. 6. 2015 podepsanému pouze žalobcem Nejvyšší soud
nepřihlíží, neboť při jeho podání nebyla splněna podmínka povinného zastoupení
stanovená v § 241 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. § 241a odst. 5 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu