U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., ve věci
žalobkyně M. C., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky ve výši
157.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
20 C 25/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 5. 6. 2013, č. j. 11 Co 73/2013 - 134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen
o. s. ř., dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl. Podle napadeného rozsudku odvolacího soudu okolnost, že žalobkyně nedosáhla
vydání příslušného rozhodnutí, ať již v adhezním řízení nebo v řízení
občanskoprávním, které by jí sloužilo jako exekuční titul proti primárním
škůdcům, sama o sobě škodu nepředstavuje. Ani v případě, že by bylo trestní
stíhání proti primárním škůdcům zahájeno řádně a v trestním řízení bylo
pokračováno, není jisto, zda by byl proti nim vydán odsuzující rozsudek s
uspokojením nároku žalobkyně, resp. že by bylo vydání pro žalobkyni následně
příznivé občanskoprávní rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 720/2007; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). Tento závěr odvolacího soudu žalobkyně zpochybňuje proto, že podle jejího
názoru došlo v důsledku chybného postupu policejního orgánu k promlčení jejího
práva na náhradu škody vůči primárním škůdcům, neboť promlčecí doba se po dobu
trvání „nulitního“ trestního řízení nestavěla, jak jinak předvídá § 112 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“). Tato námitka žalobkyně byla Nejvyšším soudem již vyřešena v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, podle kterého dochází připojením se k
trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody ke stavění promlčecí doby ve
smyslu § 112 obč. zák.i v situaci, kdy toto trestní stíhání skončilo odložením
z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu § 160 tr. ř. Uvedené
ustanovení občanského zákoníku je totiž nutno interpretovat bez ohledu na to,
jaké účinky měly uvedené vadné úkony policejního orgánu (orgánu činného v
trestním řízení) na průběh samotného trestního stíhání, resp. zda kvalifikovaně
vyvolaly účinky zahájení trestního stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba
brát v ochranu důvěru dotčených osob v úkony státních orgánů (orgánů veřejné
moci), s níž nepochybně souvisí i ochrana legitimního očekávání, že koná-li
takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích. V daném případě proto platí, že později učiněné zjištění státního orgánu, že
zahájení trestního stíhání vůči (ve vztahu k žalobkyni) škůdcům nebylo
provedeno v souladu s platnými právními předpisy, a proto se nemohlo jednat o
účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít (zpětně) vliv na stavění běhu
promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení. Dovolací soud se tak ztotožňuje s právním náhledem aprobovaným Ústavním soudem,
že odložení trestní věci ve vztahu k poškozenému nemohlo působit retroaktivně v
tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavení
promlčecí doby. Ustanovení § 112 obč. zák.
zde i podle Ústavního soudu působí
bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního
hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až
2008 fakticky probíhalo (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/2013, v němž se Ústavní soud zabýval ústavní stížností ve
skutkově zcela identické věci a v němž odkázal na svá předchozí rozhodnutí v
těchto případech; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho
internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz). Odvolací soud se sice žalobkyní předloženou otázkou ve svém rozhodnutí přímo
nezabýval, ale vzal za prokázaný skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a
ztotožnil se s jeho právním posouzením, v rámci kterého dospěl soud prvního
stupně ke stejným právním závěrům jako Nejvyšší soud ve své judikatuře. Nejvyšší soud neměl důvod odchýlit se při řešení námitky žalobkyně od své
judikatury a odmítl dovolání žalobkyně jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř. ve
spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně se dovolává i do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka
spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu