USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, pro zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 145/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 36 Co 222/2023-94, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1722306/2017 ODA-TAX – dále jen „posuzované řízení“. Tato újma měla být způsobena M. V. (manželovi žalobkyně), který zemřel dne XY, přičemž žalobkyně je jeho dědičkou. Posuzované řízení bylo zahájeno kontrolní jízdou dne 20. 10. 2017 a skončeno doručením správního rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2021, sp. zn. 15 A 54/2019, trvalo tak 4 roky a 2 měsíce. M. V. svůj nárok u žalované uplatnil dne 6. 1. 2022, přibližně měsíc před svou smrtí.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 5. 2023, č. j. 63 C 145/2022-71, žalobu zamítl (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 36 Co 222/2023-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním. Nejvyšší soud však její dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok nebyl za života M. V. uplatněn u orgánu veřejné moci podle § 12 a § 1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, tím, že byl dne 6. 1. 2022 uplatněn u žalované ve smyslu § 6 a § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, a že smrtí M. V. tento nárok zanikl a nepřešel na žalobkyni jako na jeho dědičku. Žalobkyně má za to, že by dovolací soud měl přehodnotit své úvahy vyslovené v rozsudku ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021.
6. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce (soudního) řízení nárokem (ryze) osobní povahy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010, ale zejména též část III bod 1 stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to i v případě zadostiučinění ve formě práva na peněžitou (relutární) náhradu. Na tomto pojetí se nic nezměnilo ani v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku (srov. § 2009 odst. 2 o. z. a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015).
7. Ve vztahu k OdpŠk Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, konstatoval, že „z ustanovení § 2009 odst. 2 o. z. … vyplývá, že se i v poměrech nového občanského zákoníku nadále uplatní závěr, podle nějž právo na náhradu nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva, omluvy či relutární satisfakce smrtí poškozeného zaniká. Výjimku z tohoto pravidla však představuje výše citované ustanovení § 1475 odst. 2 o. z., které předpokládá, že právo na relutární satisfakci (a pouze toto právo) se stává ke dni smrti poškozeného součástí jeho pozůstalosti, pokud bylo jako dluh uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci… [T]ento závěr se přirozeně týká toliko zadostiučinění v penězích, když nárok na jinou formu zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 [OdpŠk], jakou je například konstatování porušení práva nebo omluva, smrtí poškozeného zaniká, neboť nemůže být součástí pozůstalosti (nejde o jmění ve smyslu § 495 o. z.).“
8. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021, proti němuž podaná Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 521/23, uzavřel, že úřad vymezený v § 6 OdpŠk sice při postupu podle § 14 OdpŠk jedná jako státní orgán jménem státu, činí tak trvale či opakovaně v rámci povinnosti uložené mu zákonem, avšak nevydává v jeho rámci žádné právní akty, prostřednictvím kterých by závazně a vynutitelně ze své státně mocenské (vrchnostenské) pozice určoval práva a povinnosti jiných subjektů. Nelze tedy uzavřít, že by úřad v rámci této činnosti vystupoval jako orgán veřejné moci.
9. Uplatnění nároku u příslušného orgánu má spíše podobu „vyjednávání“ mezi poškozeným a státem. Na druhou stranu soud v případě, kdy poškozený podá žalobu před vyjádřením příslušného orgánu, vyčká tohoto vyjádření a poté pokračuje v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Uplatnění nároku u příslušného orgánu podle § 14 odst. 3 OdpŠk je sice podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, přičemž se poškozený může domáhat odškodnění u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen, to však neznamená, že by poškozený nemohl podat žalobu i předtím, než se příslušný orgán k jeho nároku vyjádří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Proto pro účely posouzení přiměřenosti celkové délky odškodňovacího řízení podle OdpŠK (u nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ať už byl nárok u soudu uplatněn rovnou či poškozený vyčkal uplynutí šestiměsíční lhůty předběžného projednání, dies a quo je třeba v obou případech určit ke dni uplatnění nároku u příslušného orgánu.
10. Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podle OdpŠK poškozeným u úřadu specifikovaném v § 14 OdpŠk je tak zásadně (až na výjimky) podmínkou, bez které nelze s úspěchem posléze uplatnit tvrzený nárok u soudu (condicio sine qua non). Taktéž Evropský soud pro lidská práv, byť podle něj kompenzační řízení z hlediska posuzování jeho délky začíná již uplatněním předběžného nároku u úřadu, má tento krok za podmínku zahájení soudního řízení o náhradě škody, současně však podmínkou uplatnění nároku u soudu již není uplynutí šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání či vydání stanoviska úřadem v tom smyslu, že by soud řízení o takto již u úřadu uplatněném nároku zastavil, nýbrž pouze vyčká výsledku předběžného projednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019).
11. Běh šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nelze tedy brát jako překážku bránící poškozenému, aby se svého nároku domáhal u soudu, jakkoliv to běžně nelze považovat za zcela hospodárné či procesně účelné, zvláště pokud úřad v rámci předběžného projednání nároku zcela vyhoví či poškozený následně akceptuje důvody, pro které mu vyhovět nešlo. Nicméně s ohledem na poměrně krátkou šestiměsíční promlčecí lhůtu, musí poškozený svůj nárok zpravidla uplatnit u soudu tak jako tak nejpozději do 1 roku od jeho vzniku (srov. § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 OdpŠk).
12. Nelze přitom nevidět, že i mimo rámec OdpŠk dochází k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy s odstupem v řádu měsíců či let od škodní události, ať již z důvodu, že poškozený např. vyčkává ustálení svého zdravotního stavu, zpracování znaleckých posudků na svůj zdravotní stav, vede mimosoudní jednání či vyčkává skončení šetření pojistné události pojišťovnou, má-li škůdce uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu (typicky u provozu motorového vozidla). Časová prodleva mezi vznikem nároku a jeho uplatněním u soudu tedy není nic neobvyklého či specifického pro nároky podle OdpŠk. Ostatně chce-li poškozený dosáhnout uznání dluhu jako jednoho z možných předpokladů přechodu nároku na dědice, nic jiného než uplatnění nároku u dlužníka a vyčkání jeho stanoviska, příp. vedení mimosoudních jednání, mu ani nezbývá, bez ohledu na to, z jakého právního základu jeho nárok vychází.
13. K tomu je nutné dále zdůraznit, že pohledávka z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu svým přechodem ze zůstavitele na dědice ztrácí svůj satisfakční charakter. Dědic dědí pouze peněžitou pohledávku za dlužníkem (státem), přičemž je zcela nevýznamné, jaký měl či má dědic vztah k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu i jaký měl či má vztah k nemajetkové újmě prožívané zůstavitelem. V řízení s dědicem už soud řeší toliko otázku, zda zůstavitel měl k datu svého úmrtí za žalovaným státem peněžitou pohledávku z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a pokud ano, v jaké výši. Pro tuto zděděnou pohledávku tak již nelze hledat ústavněprávní oporu v čl. 36 odst. 3 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jinak než ve vztahu k zůstaviteli a k okamžiku jeho smrti. Ve vztahu k dědici již nepožívá jiné ochrany než ostatní pohledávky, které se rovněž zakládaly na osobních poměrech zůstavitele (např. bolestné) a které se stejně jako zadostiučinění podle OdpŠk do účinnosti o. z. nedědily vůbec, přičemž v tomto řešení nebyl nikdy shledán ústavněprávní deficit, alespoň ne do té míry, aby to vedlo k derogaci ustanovení § 579 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledně účinném znění, na které obsahově navazuje aktuálně platný § 2009 odst. 2 o. z. Ostatně i v současnosti je přechod těchto pohledávek, jestliže byly uznány nebo zažalovány, výjimkou z pravidla daného ustanovením § 2009 odst. 2 o. z., že smrtí věřitele zanikají.
14. Účel předběžného projednání není jiný než dosažení mimosoudního a potenciálně i rychlejšího vyřešení sporu, včetně případného uspokojení nároku. Nicméně i pokud by snad s ohledem na zdravotní stav poškozeného (žadatele) bylo možno očekávat, že zemře již v průběhu předběžného projednání, a úřadu podle § 6 OdpŠk snad byla tato okolnost známa, nemůže stát (úřad) jednostranně zabránit přechodu nároku na dědice tím, že by účelově prodlužoval předběžné projednání, neboť poškozený může kdykoliv i v průběhu předběžného projednání svůj nárok uplatit u soudu. Tak jak to musí učinit i ostatní věřitelé ohledně pohledávek, které jejich smrtí, nejsou-li uznány či zažalovány, zanikají. Ostatně kdyby zákonodárce mínil zajistit přechod nároku i v případě, že v okamžiku smrti vedl věřitel toliko mimosoudní jednání s dlužníkem či dokonce ještě nárok u dlužníka ani neuplatnil, pak by takovou právní úpravu nepochybně přijal.
15. V podmínkách OdpŠk tak dovolací soud v povinnosti poškozeného svůj nárok předběžně uplatnit u úřadu neshledává překážku či podstatné omezení možnosti poškozeného uplatnit nárok u soudu včas (z hlediska předejití zániku dluhu smrtí poškozeného), přičemž dovolací důvod neshledává důvod pro odchýlení se od výše uvedené judikatury, která je zároveň v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 521/23).
16. Namítá-li dovolatelka „vadu řízení“ v bodu V. dovolání, která má spočívat v tom, že právní zástupce žalobkyně byl vykázán soudem prvního stupně z jednací síně, Nejvyšší soud uvádí, že jde o procesní vadu, kterou by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě, že by dovolání bylo přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Navíc má jít o údajnou zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 1 písm. e), odst. 3 o. s. ř., kterou nelze odůvodnit dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Rovněž nelze ani přehlédnout, že odvolací soud se touto námitkou žalobkyně rozsáhle zabýval (odst. 17–28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), dovolatelka však tyto úvahy odvolacího soudu vskutku konkrétně nenapadá.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu