30 Cdo 3907/2018-69
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M.
F., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v
Mohelnici, Nádražní 381/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C
278/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.
3. 2018, č. j. 72 Co 15/2018-55, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 72 Co 15/2018-55, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se svou žalobou podanou dne 26. 8. 2016 na žalované domáhal
zaplacení částky 112 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za
dobu od 30. 8. 2016 do zaplacení coby přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 9 T 21/2008 (dále jen „posuzované trestní řízení“), jež bylo pravomocně
skončeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 6 To
247/2015, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti odsuzujícímu rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 9 T 21/2008.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.
10. 2017, č. j. 14 C 278/2016-39, žalobě v celém rozsahu vyhověl (výrok I) a
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok
I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků řízení a
dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Usnesením Policie České
republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální
policie a vyšetřování, expozitury Brno ze dne 20. 4. 2007, bylo zahájeno
trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona
č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), spáchaného formou
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Přípravné řízení trestní trvalo do
25. 1. 2008, kdy byla státním zástupcem podána obžaloba k Městskému soudu v
Brně. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 11 Td 14/2008,
určil Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud věcně a místně příslušný. Obvodní soud
pro Prahu 1 jako trestní soud prvního stupně rozhodoval celkem čtyřikrát o
zproštění obžaloby, avšak všechny tyto osvobozující rozsudky byly v odvolacích
řízeních probíhajících u Městského soudu v Praze vždy zrušeny a věc byla vždy
vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému rozhodnutí. Posuzované trestní
řízení tak skončilo až vydáním v pořadí pátého rozhodnutí odvolacího trestního
soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 6 To 247/2015, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti v pořadí pátému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 18. 2. 2015, sp. zn. 9 T 21/2008, jímž byl žalobce shledán vinným z výše
uvedeného trestného činu a jímž mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v
trvání 12 měsíců odložený na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně.
Posuzované trestní řízení trvalo celkem 8 let a 6 měsíců, což soud prvního
stupně shledal za nepřiměřené, a dospěl tak k závěru o nesprávném úředním
postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, spočívajícím v porušení povinnosti
vydat v posuzovaném trestním řízení rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Vzhledem k
délce posuzovaného trestního řízení soud prvního stupně považoval za nutné, aby
bylo žalobci za vzniklou nemajetkovou újmu poskytnuto přiměřené peněžité
zadostiučinění ve smyslu § 31a OdpŠk, a to ve výši odpovídající stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Soud prvního stupně zhodnotil, že
posuzované trestní řízení probíhalo jak ve fázi přípravného řízení trestního,
tak ve fázi řízení před soudem, kde byla věc opakovaně projednávána na dvou
stupních soudní soustavy. Věc byla podle soudu prvního stupně složitá po
právní, skutkové i procesní stránce, žalobce se svým chováním na délce
posuzovaného trestního řízení nepodílel. Za základní částku peněžitého
zadostiučinění vzal soud prvního stupně částku 15 000 Kč za jeden rok
posuzovaného trestního řízení s tím, že první dva roky ohodnotil částkou o
polovinu nižší. Soud prvního stupně neshledal důvody ke snížení či zvýšení
základní částky a žalobci tak přiznal celkovou požadovanou částku 112 500 Kč s
příslušenstvím.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem
prvního stupně.
7. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně o nepřiměřené délce posuzovaného trestního řízení. Na rozdíl od soudu
prvního stupně však nepovažoval za správné přiznat žalobci peněžité
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, neboť posoudil, že zadostiučinění
bylo žalobci poskytnuto již tím, že soudy v posuzovaném trestním řízení při
úvahách o druhu a výměře trestu přihlédly k délce posuzovaného trestního řízení
a uložily žalobci z tohoto důvodu mírnější trest. Odvolací soud zhodnotil, že
takové zadostiučinění poskytnuté žalobci již v rámci posuzovaného trestního
řízení je dostačující a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku ve
věci samé tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které podle svého
obsahu směřuje proti zamítavému výroku ve věci samé a v němž dovolatel uplatnil
následující dovolací důvod, který spočívá v tvrzeném nesprávném právním
posouzení věci.
9. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku hmotného
práva, zda musí být z odůvodnění odsuzujícího trestního rozsudku zřejmé, jakým
konkrétním způsobem byl zmírněn uložený trest v důsledku přihlédnutí k
nepřiměřené délce daného trestního řízení. Dovolatel má zato, že pro účely
odškodňovacího řízení musí být z trestního rozsudku patrno nejen to, že trestní
soud nepřiměřenou délku daného trestního řízení při ukládání trestu zohlednil,
ale i to, o jakou část byl trest právě z tohoto důvodu zmírněn; zmírnění sankce
musí být nejen výslovné, ale i měřitelné, což v projednávané věci není.
10. Přípustnost svého dovolání dovolatel spatřuje v tom, že se odvolací
soud při řešení shora uvedené otázky hmotného práva odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména Stanoviskem, jakož i
od judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Navrhuje,
aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek
soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího
soudu v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §
241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání je přípustné pro řešení předložené otázky hmotného práva
(viz bod 10), zda pro účely odškodňovacího řízení musí být z odůvodnění
odsuzujícího rozsudku vydaného v trestním řízení patrno, o jakou část byl
zmírněn trest v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce daného trestního
řízení, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak nejen přípustné, ale i
důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
18. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2).
19. Z ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je zřejmé, že kromě peněžité
náhrady je možné poskytnout i jinou formu zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu. Poškozenému tak může být poskytnuta i nepeněžitá (morální)
forma zadostiučinění, jestliže tím vzniklá nemajetková újma bude plně
kompenzována. Soudní praxe se již vyjádřila k tomu, zda a za jakých okolností
lze považovat uložení mírnějšího trestu za dostačující zadostiučinění
nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou trestního řízení. Nejvyšší soud v
bodě V. svého Stanoviska přijal a odůvodnil závěr, že taková jiná forma náhrady
je možná pouze tehdy, pokud je v odsuzujícím rozsudku trestního soudu výslovně
uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti
nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z odsuzujícího rozsudku alespoň
nezpochybnitelně vyplývá (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1.
2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005,
sp. zn. I. ÚS 554/04).
20. Podle Stanoviska i judikatury ESLP přitom musí být takové zmírnění
uloženého trestu v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení měřitelné a
výslovné (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti
Německu, stížnost č. 8130/78, odst. 66). Z odsuzujícího rozsudku proto taktéž
musí být zřejmé, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně
dlouhého řízení trestní soud přistoupil (srov. opětovně bod V. Stanoviska, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, či
rozhodnutí senátu druhé sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze
dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti Dánsku). Jinak řečeno, v případě, že z
odsuzujícího trestního rozsudku není patrno, o jakou část byl trest snížen v
důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je třeba vyjít z toho,
že nepřiměřená délka trestního řízení snížením trestu kompenzována nebyla
(srov. Simon. P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2019, s. 299).
21. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné důsledně
rozlišovat důvody, které trestní soud k uložení nižšího trestu vedly, neboť ne
všechny lze považovat za jinou náhradu újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené
délky řízení ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Tak tomu může být například tehdy,
jestliže k uložení mírnějšího trestu vedla (mimo jiné) okolnost, že obžalovaný
je osobou doposud soudně netrestanou (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010).
22. Úvaha odvolacího soudu, že nepřiměřenou délku trestního řízení lze
ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk kompenzovat i uložením mírnějšího trestu, tak je
v obecné rovině správná. Vždy však je nutno zároveň zkoumat, zda je snížení
trestu v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení výslovné a měřitelné.
23. V poměrech projednávané věci se dosažené judikaturní závěry
promítají následovně. V odůvodnění rozhodnutí vydaných v posuzovaném trestním
řízení je vysloveno, že podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody na spodní
hranici trestní sazby bylo dovolateli v posuzovaném trestním řízení uloženo
nejen z důvodu kompenzace nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení, ale
též kvůli tomu, že trestní soudy trestněprávně postižitelné jednání dovolatele
považovaly za exces z jeho jinak řádného způsobu života, takže byl upřednostněn
výchovný účel trestu. Z rozhodnutí vydaných v posuzovaném trestním řízení a z
odůvodnění výroku o trestu tak nelze zjistit, o jakou část byl ukládaný trest
snížen jakožto kompenzace za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení,
takže je třeba vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení nebyla
uložením mírnějšího trestu kompenzována. Napadený rozsudek odvolacího soudu tak
v tomto ohledu není správný.
24. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady řízení však dovolatel v
dovolání neoznačuje a dovolacím soudem shledány nebyly.
VI. Závěr
25. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě
nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
26. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
27. V rámci nového projednání věci bude na odvolacím soudu, aby znovu
posoudil otázku formy, popřípadě výše přiměřeného zadostiučinění žalobce za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení
rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu