U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobců a) MUDr. L. K., a b) Mgr. L. N., obou zastoupených Mgr. Helenou
Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Praze, náměstí Kinských 76/7, proti žalované
České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1,
Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 24 C 194/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 15 Co 486/2014-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se v řízení na žalované domáhali zaplacení částky 6 002 980 Kč s
příslušenstvím jako náhrady ušlého zisku, k němuž mělo dojít v důsledku zrušení
územního plánu obce V. n. L. rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9.
2009, č. j. 1 Ao 1/2009-185.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
5. 2014, č. j. 24 C 194/2010-98, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I),
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II),
a žalobcům uložil zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 1 300 Kč
(výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci včasným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka existence nesprávného úředního postupu žalované nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací
soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud na
zjištěný skutkový stav aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3444/2013, uveřejněný pod č. 89/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), a uzavřel, že v daném případě nemohlo ke
vzniku tvrzené škody dojít jinou než rozhodovací činností (srov. zpráva
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, uveřejněná pod č.
35/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka vzniku škody nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo
dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vyšel z toho, že
samotným zrušením územního plánu nevznikla žalobcům škoda v podobě ušlého
zisku, neboť bytová výstavba na pozemku žalobců tím nebyla znemožněna;
plánovanému majetkovému prospěchu žalobců tedy zrušení územního plánu
nezabránilo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 1181/2015).
Pokud jde o otázku příčinné souvislosti, tj. o otázku vztahu mezi škodnou
událostí a vznikem škody, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že tato je
otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné
souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěr odvolacího soudu o
nedostatku příčinné souvislosti mezi zrušením územního rozhodnutí a tvrzenou
majetkovou újmou v podobě ušlého zisku není výsledkem aplikace právních norem
na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde
tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti tomuto
(skutkovému) závěru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Námitka žalobců, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiných důvodů, než pro které byla
žaloba soudem prvního stupně zamítnuta, rovněž nezakládá přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř., když již soud prvního stupně vyšel ve svém rozhodnutí z
toho, že žalobci v dané věci neprokázali vznik tvrzené škody, ani příčinnou
souvislosti mezi zrušením územního plánu a vznikem škody; žalobcům tedy nic
nebránilo reagovat na uvedené závěry již v řízení odvolacím. Rozhodnutí
odvolacího soudu tudíž nelze považovat za překvapivé (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006), ani za porušující tzv.
zásadu „dvojinstančnosti“, z níž nelze v žádném případě dovozovat, že by
znamenala určení „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy
že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim
stanovisko již soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu