30 Cdo 41/2022-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně I. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 54/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, č. j. 20 Co 180/2021-85, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 26. 2. 2021, č. j. 12 C 54/2020-54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 56 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na zaplacení částky 93 750 Kč s příslušenstvím (výrok II) a současně žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyně ve výši 14 342 Kč (výrok III). K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 116/2014 (dále jen „posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku II dovoláním. Nejvyšší soud však podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl.
II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl. Námitka žalobkyně, že odvolací soud nezohlednil kritérium významu řízení pro poškozenou, když se jednalo o věc týkající se zdraví žalobkyně, nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Naopak, význam posuzovaného řízení s ohledem na zdravotní stav žalobkyně měl za zvýšený (srov. poslední věta odstavce 7 rozsudku odvolacího soudu).
Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a žalobkyně se fakticky nedožaduje k dané otázce příznivějšího právního posouzení, než jaké již odvolací soud učinil. Totéž platí o dovolatelkou namítaném nezohlednění její snahy o urychlení řízení, když soud prvního stupně její opakované aktivní dotazy na stav řízení zohlednil (srov. bod 24 rozsudku soudu prvního stupně, jehož závěry převzal do svého rozhodnutí i odvolací soud).
Ani při řešení otázky, zda lze délku posuzovaného řízení považovat za (ne)přiměřenou, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, která nevychází z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, nýbrž požaduje přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu, jestliže uzavřel, že celková délka řízení v trvání 5 let a dvou měsíců není nepřiměřená, neboť postup soudů byl plynulý vyjma jednoho období (od 14. 7. 2014 do 18. 12.
2014) jež bylo v mezích přijatelné tolerance, po skutkové i právní stránce se jednalo o řízení složité, jehož předmětem byla újma na zdraví, obvykle vyžadující rozsáhlejší dokazování, přestože význam řízení pro žalobkyni byl zvýšený (srov. část IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29.
9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Dovolání žalobkyně není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani ve vztahu k otázce posouzení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu veřejné moci, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž zcela v souladu s touto judikaturou srozumitelně a logicky objasnil, na základě jakých skutečností a úvah dovodil, že k délce posuzovaného řízení přispěl rozhodnou měrou nikoliv postup orgánu veřejné moci, který by bylo lze klást žalované k tíži, nýbrž právě jeho zjištěná zvýšená procesní a skutková složitost, která byla vyvolána charakterem sporu, jehož předmětem byl nárok na náhradu škody na zdraví, jakož i rozsahem provedeného dokazování (rozsah dokazování, včetně znaleckého zkoumání) a vyšším počtem vydaných procesních rozhodnutí.
Odvolací soud se proto neodchýlil od závěrů plynoucích z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1153/2020). Námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil prodloužení řízení z důvodu zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, když odvolací soud uvedl, že se jednalo o prodloužení o čtyři měsíce, ve skutečnosti se však jednalo o prodloužení o dva roky, představuje kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost.
Tato námitka tedy nevystihuje jediný způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci [podle § 241a odst. 1 o. s. ř.] a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Již proto není na místě provádět jakékoliv srovnávání posuzovaného řízení s průběhem řízení jiných. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 7. 2022
Mgr. Vít Bičák předseda senátu