30 Cdo 413/2025-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce R. Č., zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 81 756 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 130/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 28 Co 189/2024-198, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby) v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 81 756 Kč, jež sestávala jednak z částky 45 000 Kč připadající na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobce utrpěl v důsledku nepřiměřené délky řízení o povolení změny stavby obslužné komunikace nacházející se na pozemcích parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY, obci XY, a jednak z částky 36 756 Kč, na níž žalobce vyčíslil náhradu škody odpovídající nákladům právního zastoupení, které ve zmíněném řízení vynaložil.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 2. 2024, č. j. 39 C 130/2020-145, žalobě zcela vyhověl (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vztahu k částce 60 362 Kč žalobu zamítl, zatímco ohledně zbývající částky 21 394 Kč tento rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
8. V řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23.
4. 2024, sp. zn. II. ÚS 417/24, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
9. Žalobce podaným dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž tento soud změnou rozsudku soudu prvního stupně zamítl žalobu co do částky 23 606 Kč připadající na náhradu nemajetkové újmy a co do částky 36 756 Kč, kterou žalobce požadoval z titulu náhrady škody. Zatímco částečné zamítnutí žaloby ve vztahu ke vznesenému nároku na náhradu nemajetkové újmy odvolací soud odůvodnil tím, že přiměřená a spravedlivá výše tohoto nároku vyhovující všem kritériím upraveným v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, činí 21 394 Kč, ohledně níž proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně současně jako věcně správný potvrdil (viz bod 40 odůvodnění napadeného rozsudku), důvod pro zamítnutí žaloby stran celého nároku na náhradu škody vycházel z jeho závěru, podle kterého žalobce tyto náklady nevynaložil účelně na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí, přičemž náhrada těch nákladů, jež na zrušení nezákonného rozhodnutí žalobce vynaložil, mu byla v posuzovaném řízení přiznána (viz body 46 a 47 odůvodnění napadeného rozsudku).
10. Z uvedených skutečností je tedy zřejmé, že důvody vedoucí k zamítnutí žaloby vycházely v případě každého z obou vznesených nároků, jejichž výše u žádného z nich nepřesahuje částku 50 000 Kč a které současně nepředstavují nároky vycházející ze vztahu ze spotřebitelských smluv ani z pracovněprávního vztahu, z řešení odlišných právních otázek. Ve světle shora uvedených judikatorních závěrů se tudíž ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatní, pročež je podané dovolání objektivně nepřípustné. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žalobce byl odvolacím soudem nesprávně poučen o přípustnosti dovolání, neboť soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovýmto nesprávným poučením založena není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
11. Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 3. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu