USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně D.
S., nar. XY, bytem XY, zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 245/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, č. j. 35 Co 64/2017-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil napadeným rozsudkem k odvolání
žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu). Zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala coby
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku jejího
trestního stíhání zahájeného usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha
IV, ze dne 21. 5. 2013, č. j. ORIV-32585-104/TČ-2012-001491, přičemž ke
stížnosti žalobkyně bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno
usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze
dne 1. 8. 2013, sp. zn. 1 ZT 153/2013. Zaplacení částky 30 856 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala coby náhrady
majetkové škody představující zaplacené náklady na právní zastoupení v trestním
řízení (obhajné), přičemž částku 20 873 Kč žalobkyně vynaložila na náklady své
obhajoby a částku 9 983 Kč na náklady obhajoby své dcery E. Ch., tehdy S.,
která měla v daném trestním řízení procesní postavení spoluobviněné. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním v plném rozsahu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu i ohledně výroku II o náhradě
nákladů odvolacího řízení, jakož i ohledně výroku I v té části, jíž byl
potvrzen výrok II o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně. V této
části dovolatelka nevymezila žádný dovolací důvod (§ 241a odst. 2, 3 o. s. ř.)
a dovolání musí být v tomto rozsahu jako vadné odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu, v němž dovolatelka brojí proti části výroku I
rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok I ve věci samé
rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je
tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimojiné o nárocích
žalobkyně na náhradu škody spočívajících v zaplacených nákladech obhajoby ve
výši 20 873 Kč a 9 983 Kč. Dovolání tak není v této části s ohledem na
bagatelní výši uplatňovaných nároků přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.]. Otázka, zda se ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. – dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“ – použije i v případě
zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku trestního stíhání, jež je
považováno za nezákonné, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že nárok na zadostiučinění
za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku takového trestního stíhání je nárokem
soukromoprávním a analogickému použití uvedeného ustanovení tak na rozdíl práva
trestního nebrání zákaz analogie legis v neprospěch obviněného (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014). Aplikace
uvedeného ustanovení per analogiam je součástí ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007), přičemž dovolatelkou zmiňované formulační rozdíly mezi
zákonem č. 82/1998 Sb. a úpravou předchozí [§ 6 odst. 3 písm. a) zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem] Nejvyšší soud nepovažuje za způsobilé k
přehodnocení dosavadních judikaturních závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015). Otázka, zda si dovolatelka své trestní stíhání (jeho zahájení a další průběh)
zavinila sama ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek
odvolacího soudu jiné řešení, než jakého již bylo dosaženo v judikatuře
Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vyšel z toho, že využití práva
nevypovídat v trestním řízení může být posouzeno v odškodňovacím řízení jako
zavinění si trestního stíhání tehdy, pokud by poškozený neuvedl, ač mohl,
skutečnosti, případně důkazy, které by mohly vést k tomu, že by trestní stíhání
nebylo zahájeno nebo by bylo zastaveno (srov. opakovaně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014). Při řešení posledně označené otázky odvolací soud nepostupoval v rozporu s
nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 1856/07, na nějž
dovolatelka poukazovala, neboť odvolací soud své rozhodnutí nepostavil na
závěru, že by využití základního práva odepřít výpověď zaručeného čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, mělo v odškodňovacím
řízení samo o sobě vést k závěru o zavinění si trestního stíhání ve smyslu § 12
odst. 1 písm. a) OdpŠk. I podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nelze zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání spatřovat bez dalšího
pouze v tom, že v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné
prostředky ke své obhajobě, mezi které patří též právo nevypovídat.
Odvolací
soud tím, že posuzoval, jaký vliv měla změna procesního postoje žalobkyně a
obsah její výpovědi na další průběh trestního stíhání, dospěl ke stejnému
řešení, jako soud dovolací, neboť skutečnost, že poškozená osoba odmítla svou
výpověď, musí mít konkrétní vliv na průběh či zahájení trestního stíhání (srov. opakovaně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007,
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014). Nejvyšší soud považuje za potřebné s ohledem na právní úpravu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vysvětlit důvod, proč dovolání žalobkyně v
této věci posoudil jako nepřípustné, zatímco v právně a skutkově souvisejícím
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 247/2014, v němž
přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním
stíháním požadovala spoluobviněná dcera žalobkyně E. Ch., dříve S., posoudil
dovolání dcery žalobkyně jako přípustné a důvodné, takže rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, zrušil zamítavé rozsudky soudů nižších
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podstatný rozdíl v obou posuzovaných věcech je ten, že podle bodu 24. zmiňovaného rozsudku „soudy neučinily zjištění, že to byla právě dovolatelka,
kdo v době využití práva nevypovídat měl informace následně vedoucí ke zrušení
usnesení o zahájení trestního stíhání, a že se jednalo o informace, jež by byly
takového charakteru, že by zjevně dovolatelku vyjímaly z okruhu osob
podezřelých“. Stejný závěr v nyní projednávané věci učinit nelze. Podle
skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a převzatých soudem
odvolacím byl v usnesení o zahájení trestního stíhání skutek, jehož se
žalobkyně měla ve spolupachatelství se svou dcerou dopustit, popsán tak, že
žalobkyně „v úmyslu obohatit sebe a svou dceru E. S., jako zaměstnankyně České
televize na pozici vedoucí produkce, měla vystavit v období od 8. 8. 2010 do
19. 4. 2012 celkem 33 faktur, kdy jako dodavatele na všech fakturách uvedla H. M., a to přesto, že H. M. fakturované služby či materiály neposkytla, resp. nedodala a ani je České televizi neúčtovala […]“. Dále ze skutkových zjištění
plyne, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4
zrušila usnesení o zahájení trestního stíhání „s ohledem na skutečnosti, které
vyšly najevo teprve po zahájení trestního stíhání v průběhu výslechu obou
obviněných, které uvedly zcela nové informace, které předtím nebyly policejnímu
orgánu známy a nemohl je tedy prověřit a zohlednit při rozhodování o dalším
postupu, neboť tyto předtím využily svého zákonného práva a odmítly k věci
vypovídat. Jedná se zejména o tvrzení D. S., že veškeré služby a materiály,
které jí byly fakturovány, ona sama pro Českou televizi zrealizovala nebo
dodala […]“. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a převzatých soudem
odvolacím dále plyne, že (již) dne 16. 5. 2012 podala Česká televize trestní
oznámení, neboť při vnitřním auditu zjistila skutečnosti shora uvedené a v
návaznosti na to tentýž den se žalobkyní rozvázala pracovní poměr. Dne 5. 9.
2012 žalobkyně odmítla vypovídat v rámci podání vysvětlení, dne 10. 12. 2012 jí
bylo sděleno podezření a opět odmítla vypovídat, dne 21. 5. 2013 bylo vůči ní
zahájeno trestní stíhání, dne 18. 6. 2013 žalobkyně svůj procesní postoj
změnila a učinila výpověď a dne 1. 8. 2013 bylo usnesení o zahájení trestního
stíhání zrušeno se shora citovaným odůvodněním. Věcná a časová souvislost výpovědi žalobkyně s rozhodnutím o zrušení usnesení o
zahájení trestního stíhání je tak zcela zřejmá. Žalobkyně uvedené faktury
vystavila a věděla, že fakturační údaje na nich uvedené nejsou správné, neboť
paní M. žádné služby a materiály České televizi neposkytla a nedodala. Důvodem
pro zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pak byl obsah její výpovědi,
že uvedené služby a materiály ve skutečnosti České televizi poskytnuty byly a
že tyto zakázky dodala České televizi ona sama. Odvolací soud ve smyslu
ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. opakovaně rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014) dospěl ke správnému řešení, že si
žalobkyně v takovém případě sama zavinila trestní stíhání, neboť již při podání
vysvětlení dne 5. 9. 2012 nebo u výslechu po sdělení podezření dne 10. 12. 2012
mohla uvést zmiňované skutečnosti o tom, že fakturované dodávky služeb a
materiálů byly České televizi poskytnuty (takže škoda nevznikla), přičemž pokud
by orgány činné v trestním řízení tyto skutečnosti znaly, trestní stíhání by
nebylo zahájeno, nebo by bylo zastaveno (jak se také nakonec v posuzované věci
stalo). Jak již bylo uvedeno, otázka, zda si žalovaná s ohledem na konkrétní okolnosti
případu sama zavinila zahájení trestního stíhání, tak přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. S ohledem na rozebrané věcné a časové
souvislosti posuzovaného trestního řízení nelze uvažovat o tom, že by žalobkyni
nebyl dán přiměřený čas a možnosti k přípravě její obhajoby ve smyslu čl. 6
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Řešení odvolacího soudu není ani v
rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS
11/10, jichž se žalobkyně rovněž dovolávala, zejména se závěrem, že pojem
„zavinění“ uvedený v § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk je třeba vykládat
restriktivně, tedy nikoliv ve smyslu (alespoň) nevědomé nedbalosti podle
civilistické právní doktríny, nýbrž spíše jako „způsobení si“ („zavdání příčiny
k“) zahájení trestního stíhání. K tvrzení žalobkyně, že po zastavení trestního řízení s ní byla pro tentýž
skutek vedena další dvě trestní řízení, přičemž definitivně byla žalobkyně
zproštěna obžaloby až rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2016,
sp. zn. 33 T 151/2015, dovolací soud přihlížet nemůže, neboť se jedná o
nepřípustně uplatněnou novou skutečnost (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), když podle
obsahu spisu žalobkyně toto tvrzení v řízení před soudy nižších stupňů
nepřednesla a nebylo k němu vedeno žádné dokazování. Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.