30 Cdo 4318/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci
žalobců a) Mgr. M. M., b) D. F., c) M. Š., d) A. P., e) J. Š., a f) J. Š.,
zastoupených JUDr. Naděždou Zetkovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod
Radhoštěm, Bezručova 206, proti žalovanému J. Z., zastoupenému Mgr. Zdeňkem
Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Uhra 13, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočce ve Valašském
Meziříčí pod sp. zn. 15 C 157/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 20. listopadu 2008, č.j.
12 Co 196/2008-177, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20.
listopadu 2008, č.j. 12 Co 196/2008-177, se zrušuje a věc se vrací Krajskému
soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále již
„soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. února 2007, č.j. 15 C 157/2004-106,
určil, že „J. Š., která zemřela dne 27. 10. 2000, byla ke dni 27. 10. 2000
spoluvlastníkem k ideálním 3/6 na pozemcích p. č. 328/1 – lesní pozemek o
výměře 112756 m2 a p. č. 333 – lesní pozemek o výměře 432 m 2 , které jsou
zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj,
katastrální pracoviště Valašské Meziříčí na LV č. 172 pro obec a k. ú. D. B.
(dále též „předmětné nemovitosti“)“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po
provedeném řízení, v rámci řešení předběžné otázky, dospěl k závěru, že „dne 5. 6. 2000 byla sepsána darovací smlouva mezi zemřelou J. Š. jako dárkyní na
straně jedné a žalovaným J. Z. jako obdarovaným na straně druhé ohledně“
předmětných nemovitostí, která je absolutně neplatná, neboť nebyla splněna
podmínka ve smyslu § 40 odst. 5 obč. zák. Dárkyně totiž byla nevidomá, uvedená
smlouva nebyla sepsána formou úředního zápisu, zůstavitelka neměla k dispozici
přístroje ani speciální pomůcky a nikým nebylo ani tvrzeno, že by zde byla jiná
osoba, kterou by zůstavitelka zvolila a jejímž prostřednictvím by se s obsahem
listiny seznámila. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka (dále již
„odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné
rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, když se
ztotožnil s jeho skutkovým závěrem i s právním posouzením věci. K námitce
žalovaného ohledně tvrzeného pochybení soudu prvního stupně, pokud žalovaného
nepoučil ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., pak odvolací soud mimo jiné uvedl
(poznámka: tučně v textu zvýraznil Nejvyšší soud):
„K posuzované věci odvolací soud především uzavírá, že nemohou
obstát argumenty, jimiž žalovaný podpořil své stanovisko o naplnění odvolacího
důvodu podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., že řízení je poznamenáno
procesními vadami, které mohly mít dopad na věcnou správnost
rozhodnutí....Kasace rozsudku totiž není spojena s jakýmkoli procesním
pochybením, ale pouze s takovou vadou procedury, která mohla mít dopad na
věcnou správnost meritorního rozhodnutí soudu. K takovým procesním vadám pak
nutno přiřadit nedostatek procesního poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.,
jak v obecné rovině žalovaný správně dovozuje, nicméně takové pochybení ze
strany prvostupňového soudu odvolací soud v řízení neshledal. V tomto
konkrétním posuzovaném případě totiž platí, že se nedostatku procesního
poučení shora žalovaný dovolává za situace, která vyplynula ze změny jeho
původní skutkové verze na obranu proti žalobě, a to opakovaně a s tím, že ani u
vědomí si své důkazní povinnosti, což žalovaný v odvolání zcela jednoznačně a
pregnantně vyjádřil, neuplatnil současně ani před odvolacím soudem relevantní
důkazní návrhy, že sporná darovací smlouva s charakterem soukromé listiny byla
dárkyní pořízena za podmínek podle hypotézy § 40 odst. 5 věta druhá občanského
zákoníku, a to především z důvodu, že obrana žalovaného oproti žalobě se
soustředila k vyloučení naplnění hypotézy věty prvé § 40 odst. 5 občanského
zákoníku. Jinak řečeno, žalovaný nikdy ve sporu netvrdil, že by dárkyně nemohla
číst a psát. Tuto skutkovou verzi s uvedeným právním dopadem naopak uplatňovali
žalobci, kteří ji rovněž z hlediska důkazního ve sporu obhájili.
Za tohoto
stavu věci proto nebylo povinností prvostupňového soudu žalovaného vést ke
splnění si důkazní povinnosti mimo jím uplatněnou skutkovou verzi a nad její
rámec, neboť takovýto postup by ve svém důsledku znamenal porušení principu
rovnosti stran a založení kvalifikované kasační vady.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm
výslovně dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a
písm. b) cit. par. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci). Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst.
3 o. s. ř. spatřuje v tom, že Nejvyšším soudem nebyla dosud, a pokud ano, tak
nedostatečně, řešena otázka právní interpretace § 118a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel se „domnívá, že Nejvyšší soud se nikdy nezabýval tím, zda a pokud
(ano), tak za jakých podmínek musí soud poučit stranu sporu dle ust. § 118a
odst. 3 o. s. ř. poté, co zásadním způsobem v průběhu řízení změní tato strana
své tvrzení a tedy fakticky i soustavu důkazů, kterými je dané změněné tvrzení
možné prokázat.“ Obě řízení před soudy jsou postižena procesní vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť dovolatel nebyl soudy
poučen ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., tedy o tom, že by měl navrhnout k
nějaké jím tvrzené skutečnosti další důkazy, neboť jeho tvrzení, jak se pak
dozvěděl ze samotných odůvodnění rozsudků, nebyla prokázána. Pochybení obou
soudů dovolatel spatřuje konkrétně v tom, že podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nebyl poučen o tom, že musí předložit další důkazy k tomu, aby prokázal, že
forma darovací smlouvy naplnila ust. § 40 odst. 5 obč. zák., tedy v daném
případě prokázat, že zůstavitelka J. Š. byla s obsahem dané darovací smlouvy
seznámena prostřednictvím třetí osoby, kterou si sama zvolila. Je pravdou, že
dovolatel v průběhu řízení změnil své tvrzení o tom, kdo sepsal danou darovací
smlouvu, avšak toto nebylo nijak úmyslné, neboť dovolatel skutečně darovací
smlouvu podepsal u notáře až den poté, tedy 7. června 200, co smlouvu podepsala
J. Š. dne 6. června t. r. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé,
že dovolatel z těchže důvodů dovozuje též naplnění dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání žalovaného písemně nevyjádřili. Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) předesílá, že podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpis, a další související zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li nyní dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu vyhlášeno (vydáno) dne 20. listopadu 2008, Nejvyšší soud jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 7/2009 Sb. (dále opět „o. s. ř.“). Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř.,
stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje
zákonem stanovené náležitosti ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s.ř., podle kterého dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu třetího odstavce téhož
zákonného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacím soudem nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm, řešená právní otázka
má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě),
ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání
je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v
oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění či namítané vady řízení) přípustnosti dovolání
nezakládají. I když dovolatel ve svém dovolání výslovně odkázal na dva dovolací
důvody (podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.), z obsahu jeho dovolání
(vzhledem k vylíčení těchto důvodů) je zřejmé, že ve skutečnosti dovoláním
uplatňuje pouze (jediný) dovolací důvod (a to) ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. založený na tvrzení, že řízení před odvolacím soudem (ale i soudem
prvního stupně) je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může
dovolací soud přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či
není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad
právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz). Při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. je tedy třeba vycházet z (odůvodnění písemného vyhotovení)
rozhodnutí odvolacího soudu obsahujícího právní názor, který podle tvrzení
dovolatele představuje řešení právní otázky zásadního významu. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn.
30 Cdo 3025/2009 (in www.nsoud.cz), zaujal právní názor, že skutkové zjištění,
které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v
relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními
anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým
zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či
absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky)
jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Obdobný závěr se uplatní i při posuzování přípustnosti dovolání
prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. při tvrzení, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka
zásadního (procesně)právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. V tomto konkrétním případě byla odvolacím soudem řešena otázka
poučovací povinnosti dovolatele ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., jež stanoví,
že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl
důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto
důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této
výzvy. Odvolací soud v již cit. inkriminované části odůvodnění svého
rozsudku na straně jedné uvádí, že dovolatel se „nedostatku procesního poučení
(roz. ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř.) ...dovolává za situace, která
vyplynula ze změny jeho původní skutkové verze na obranu proti žalobě [z čehož
by bylo možno dovodit, že dovolatel tvrdil (nelze zde ovšem zjistit kdy a
konkrétně jaké) jiné právně významné skutečnosti, než které původně tvrdil v
rámci své procesní obrany proti podané žalobě) s tím, že „ani u vědomí si své
důkazní povinnosti...neuplatnil současně ani před odvolacím soudem relevantní
důkazní návrhy, že sporná darovací smlouva s charakterem soukromé listiny byla
dárkyní pořízena za podmínek podle hypotézy § 40 odst. 5 věta druhá občanského
zákoníku [z čehož zase vyplývá, že odvolací soud zaujímá právní názor, že soud
k aplikaci § 118a odst. 3 o. s. ř. nepřistoupí, jestliže si účastník uvědomuje
své povinnosti navrhnout důkazy, ale přesto tak neučiní (v takovém případě by
se jednalo – vzhledem k tomu, že uvedená poučovací povinnost je vybudována na
objektivním principu – o zjevně nesprávný právní názor)]. Současně pak ale
(jako protimluv – k tomu srov. závěrečný návrh advokáta dovolatele při jednání
před soudem prvního stupně, které se konalo dne 5. února 2007 – viz protokol o
jednání z téhož dne na č.l. 103-104) zase uzavírá, že „žalovaný nikdy ve sporu
netvrdil, že by dárkyně nemohla číst a psát [což představuje zase zcela
jednoznačný závěr, že dovolatel žádné tvrzení, že zůstavitelka předmětnou
smlouvu uzavřela v souladu s § 40 odst. 5 větou druhou obč. zák.
(stanovící, že
úřední zápis se nevyžaduje, má-li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopnost
seznámit se s obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů nebo speciálních
pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí a je schopný
vlastnoručně listinu podepsat) neučinil a proto jej ani nebylo zapotřebí
postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučovat]. Nejvyšší soud tak vzhledem k (obsahové) nesrozumitelnosti
uvedeného textu části odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu
nemohl vůbec posoudit relevanci odvolacím soudem řešené (procesní) otázky
poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. a nezbylo mu, než
uzavřít, že v daném případě byl dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. naplněn. Z vyloženého důvodu proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž by bylo nezbytné pro stejný
důvod přistupovat také ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně (i s
přihlédnutím k tomu, že dovolatel již v řízení před soudem prvního stupně
tvrdil, že zůstavitelka byla nevidomá a že byly splněny zákonem stanovené
podmínky pro darování předmětného majetku). Dovolací soud připomíná, že důkazní povinnost uložená účastníkům
řízení je povinností procesní, o této povinnosti a o důkazním břemenu, jež se s
ní pojí, je proto soud povinen účastníky poučit. Založit své rozhodnutí na
závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno, může soud jen
tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle
ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení § 118a o. s. ř. se
postupuje též v odvolacím řízení, při zachování požadavků vyplývajících z
principu neúplné apelace (k tomuto srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009). Odvolací soud (vzhledem k případnému závěru, že převodní smlouva
byla uzavírána mezi nepřítomnými účastníky) v dalším řízení odstraní též rozpor
v jeho závěru o datu uzavření kupní smlouvy (viz str. 5, první odstavec, věta
třetí odůvodnění rozsudku – „ k datu 5. 6. 2000“) v situaci, kdy (pro
rozhodování) jako správná převzal též dílčí skutková zjištění soudu prvního
stupně, který mimo jiné uzavřel, že: a) „dne 5. 6. 2000 byla sepsána darovací
smlouva....“, že b) „podpis dárkyně byl ...ověřen 6. 6. 2000“, a že „ podpis
darovaného (byl ověřen) dne 7. 6. 2000.“ (viz str. 4 druhý odstavec odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém
řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d
ost. 1 část první věty za středníkem ě věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.