30 Cdo 4399/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) H. V., b) M. M., zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni-Hostivicích, Západní 449, proti žalované obchodní společnosti BAUER MEDIA, v.o.s., identifikační číslo osoby 49709968, se sídlem v Praze 5, V. Huga č. 6, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská č. 52, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 168/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č.j. 1 Co 266/2009-132, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Šebka, advokáta se sídlem v Praze 2, Moravská č. 52.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze 22. dubna 2009, č.j. 32 C 168/2007-99, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 27. dubna 2009, č.j. 32 C 168/2007-97, byla výrokem I. zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna uveřejnit omluvu oběma žalobcům v časopise Štastný Jim, v rámci rubriky „Společnost Osobnost“ v přesně uvedené formě a znění, uvedeném ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Výrokem III. (doplněným po vyhlášení rozsudku) byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku) ve výši 800.000,- Kč pro žalobkyni a 200.000,- Kč pro žalobce.
Výrokem IV. dále soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů zálohovaných státem 1.666,- Kč. Vrchní soud v Praze, rozsudkem ze dne 23. března 2010, č.j. 1 Co 266/2009-132, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že tvrzení uvedená v článku pod názvem „Touha po slávě ji zničí“, uveřejněném na straně 10 až 13 časopisu Šťastný Jim č.4 ze dne 5.4.2007 ve většině případů nebyla způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobců, neměla dehonestující povahu, případně se nejednalo o tvrzení nepravdivá, když (u části z nich) nešlo ani o tvrzení, ale o úvahu a některá z nich se ani žalobců netýkala.
Odvolací soud zdůraznil, že základní předpoklad odpovědnosti podle § 13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“.) nebyl naplněn, neboť žalobci neprokázali neoprávněný zásah, objektivně způsobilý narušit, popř. ohrozit osobnostní práva chráněná § 11 a následující obč. zák. Oba žalobci jsou osobami veřejného zájmu a informace a publikovaný názor žalované v daném případě nevybočil z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti. Za správné považoval i rozlišení, činěné soudem prvního stupně mezi skutkovými tvrzeními žalované, jejími úvahami a oprávněnou kritikou; souhlasně se vyjádřil i k postupu soudu prvního stupně, který samostatně hodnotil jednotlivé předmětné výroky žalované, ale zabýval se jimi i v celkovém kontextu, když sumární vyznění článku je pro žalobkyni příznivé, svědčící o obdivu autora článku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., t. j. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání se podrobně vyjadřují k jednotlivým výrokům žalované v předmětném článku a za otázku zásadního právního významu označují, „kdy je kritika přípustná, co je hodnocením a co skutkovým tvrzením a co je či není objektivně pro tu kterou profesi pozitivní či negativní“.
Mají za to, že tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena jinak, než jak měla být vyřešena. Dovolatelé proto navrhují aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila žalovaná. Domnívá se, že dovolání žalobkyně není přípustné, protože žalobci neuvádějí, v čem by měl zásadní právní význam spočívat. Argumentace žalobců nesměřuje proti právnímu posouzení nároku, ale proti hodnocení provedených důkazů a hodnotícím závěrům soudů obou stupňů, které však v žádném případě (bez ohledu na jejich zjevnou nesprávnost) nemohou zakládat nesprávné právní posouzení věci.
Navrhla proto, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Postupoval přitom podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, neboť se jedná o první rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není přípustné. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Z obsahu dovolání se však nepodává, že by dovolatelka namítala použití nesprávného právního předpisu nebo konkrétní nesprávnou aplikaci správné normy, přičemž ani dovolací soud takové pochybení odvolacího soudu nezjistil. Odvolací soud rozhodl v intencích právního názoru, který dovolací soud v této věci vyslovil např. v rozsudcích ze dne 31. října 2006, č.j. 30 Cdo 955/2006-98, a ze dne 10. dubna 2008, č.j. 30 Cdo 1458/2008-154. Otázky, které žalobci označují za otázky zásadního právního významu byly odvolacím soudem posouzeny v souladu s ustálenou judikaturou; srov. např. ke kritice veřejně činných osob rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.7.2005, č.j.
30 Cdo 2573/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2005, č.j. 30 Cdo 1872/2004, k rozlišení mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy např. z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku viz. rozsudek ze dne 8.7.1986 ve věci Lingens proti Rakousku, rozsudek ze dne 12.7.2001 ve věci Feldek proti Slovensku, či rozsudek ze dne 17.12.2004 ve věci Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku.
Jestliže dovolatelé dospívají k závěru, že soudy obou stupňů měly na základě provedeného dokazování dospět k jiným skutkovým závěrům, uplatňují tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč [srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1.9.2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalované, představována částkou 7.860,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu