30 Cdo 4403/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce F. K., zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 227/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. dubna 2015, č. j. 11 Co 648/2014-99, č. j. 11 Co 677/2014-99, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 312 361 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 11 C 350/93.
Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. července 2014, č. j. 11 C 227/2013-62, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 8. října 2014, č. j. 11 C 227/2013-74, pak soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 993,20 Kč (výrok I doplňujícího rozsudku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II doplňujícího rozsudku). K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. dubna 2015, č. j. 11 Co 648/2014-99, č. j. 11 Co 677/2014-99, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil a rozsudek a doplňující rozsudek soudu prvního stupně změnil ve
výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl.
II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti věci, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Otázka, zda bylo namístě snížit základní částku zadostiučinění z důvodu složitosti věci, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že věc v posuzovaném řízení byla složitá z hlediska právního posouzení (pět podnikatelů uplatnilo nárok na vyplacení podílu z činnosti konsorcia, přičemž jejich nároky bylo třeba posuzovat samostatně), jakož i po stránce skutkové (provedení rozsáhlého dokazování výslechem svědků, výslechem účastníků, množstvím listin a znaleckým posudkem) [srov. část IV.
a) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“].
Ani při řešení otázky naplnění předpokladů pro snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu chování žalobce se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že žalobce svým nekonáním (opakované nesplnění výzvy k předložení listinných důkazů, opakované včasné nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek, opožděné doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů) sám způsoboval prodlužování řízení [srov. část IV. c) Stanoviska]. Námitka žalobce, že výše zadostiučinění byla „masivním způsobem“ krácena i s ohledem na výsledek řízení v posuzované věci, přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího správně zohlednil, zda v posuzovaném řízení, které již bylo pravomocně skončeno, „byla poškozenému práva přiznána či povinnosti uloženy“ (srov. část VI. Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Konečně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce, podle které odvolací soud nezohlednil, že v posuzovaném řízení došlo opakovaně ke zrušení meritorních rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, neboť odvolací soud právě s ohledem na postup soudů v posuzovaném řízení navýšil základní částku zadostiučinění o 40 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
října 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). K žalobcem namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.