ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně GECO, a. s., IČO 63080737, se sídlem v Praze 8, Pod Čimickým hájem
190/11, zastoupené Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na
Bělidle 830/2, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem
v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 101 394
754 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C
197/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 4. 2016, č. j. 58 Co 50/2016-442, ve znění opravného usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, č. j. 58 Co 50/2016-444, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku
300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně po žalované původně požadovala náhradu škody ve výši 103
848 592 Kč z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí.
Nesprávný úřední postup spatřovala zejména v neoprávněném zásahu celního úřadu,
jenž nad rámec svých pravomocí prováděl kontrolu zboží již propuštěného do
volného oběhu, dále v účelovosti jednání při posuzování zboží pro daňové účely
spočívající v tom, že celní orgány posuzovaly zajištěné zboží tak, že si
vybraly jen jeden z pohledů, jen některou metodu hodnocení zboží a u ní jen
některá kritéria a vše ostatní včetně námitek žalobkyně ponechaly bez
povšimnutí, dále také v účelové kriminalizaci postupu žalobkyně, která měla být
v souvislosti s dovozy tabáku účelově vyšetřována Inspektorátem celní a
finanční stráže a následně i Policií České republiky, Odborem pro vyšetřování
korupce a závažné hospodářské trestné činnosti pro podezření ze spáchání
závažné trestné činnosti s tím, že toto vyšetřování bylo bez dalšího „tiše“
odloženo, a v neposlední řadě v průtazích řízení, když ve dnech 10. 8. 2000 –
14. 8. 2000 došlo k zajištění zboží a až dne 31. 3. 2003, respektive 7. 8. 2003
došlo ke zrušení rozhodnutí o celních deliktech. V důsledku těchto postupů
nemohla žalobkyně dovážet dýmkový a lulkový tabák od holandského dodavatele a v
této komoditě byla nucena vyklidit trh, na němž měla do té doby majoritní
podíl.
2. V rámci soudního jednání dne 17. 5. 2007 byla Obvodním soudem pro
Prahu 1 připuštěna změna žaloby tak, že předmětem žaloby se stala částka 107
661 669 Kč (110 299 219 Kč mínus již zaplacená částka žalovanou ve výši 2 637
550 Kč). Žalobkyní tvrzená škoda se sestávala z nákladů na likvidaci zboží a
pořizovací ceny zlikvidovaného zboží ve výši 2 594 620 Kč, nákladů na přímé
právní zastoupení ve výši 665 765 Kč, z ušlého zisku (za rok 2000 – 2001) ve
výši 83 917 594 Kč vzniklého nemožností žalobkyně obchodovat s dýmkovým a
lulkovým tabákem stejným způsobem jako v období před tvrzeným protiprávním
zásahem ze strany celních orgánů a z úroků ve výši 23 121 240 Kč, přičemž tato
složka požadované škody měla žalobkyni vzniknout nerealizováním vypočteného
ušlého zisku a z nutnosti nahrazení chybějících volných zdrojů kontokorentním
úvěrem.
3. V rámci soudního jednání dne 22. 4. 2008 soud připustil změnu žaloby
na částku 111 468 026 Kč, přičemž tato byla stanovena navýšením původní částky
o aktuální úroky ke dni konání soudního jednání. Následně byla připuštěna další
změna žaloby při jednání dne 26. 5. 2009 na částku 101 394 754 Kč, neboť
žalobkyně se rozhodla dále nepožadovat náhradu nákladů právního zastoupení ve
výši 665 765 Kč a náhradu za likvidaci zboží a za úhradu cen zlikvidovaného
zboží ve výši 2 594 620 Kč, a upravila výši úroků podle nového znaleckého
posudku na částku 17 492 160 Kč.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
13. 9. 2010, č. j. 13 C 197/2006-144, žalobu zamítl, když uzavřel, že
odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají
vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí a věc posuzoval
striktně z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Dále soud
prvního stupně usnesením ze dne 15. 11. 2010, č. j. 13 C 197/2006-148, doplnil
svůj rozsudek ze dne 13. 9. 2010 o výrok tak, že se řízení ohledně částky 5 601
150 Kč s příslušenstvím zastavuje. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze
jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 3. 2011, č. j. 58 Co 88/2011-168,
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne
15. 11. 2010 a uvedl, že žalobkyně namítala nesprávný úřední postup v daných
řízeních, spočívající v nedostatku pravomoci celního úřadu, účelovosti jednání
při posuzování zboží pro daňové účely, průtazích v řízení a nestandardním
postupu celních orgánů. Pokud žalobkyně namítala rovněž nepřiměřenou délku
správních řízení, nejedná se o vadu řízení, která by měla bezprostřední vliv na
věcnou či formální správnost výsledných rozhodnutí. Takovou vadu tudíž nelze
podle odvolacího soudu posuzovat jako předpoklad odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím. Odvolací soud dále soudu prvního stupně
uložil, aby věc opětovně posoudil z hlediska splnění předpokladů odpovědnosti
za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, tedy zda v dané věci
rozhodoval správní orgán v zákonem stanovených lhůtách, případně lhůtách
přiměřených a posoudil, zda další namítané vady řízení jsou vadami, které mohly
mít za následek nezákonné rozhodnutí, případně zda se jedná o nedostatky, které
ve svém souhrnu a vzájemných souvislostech mohou naplňovat znaky nesprávného
úředního postupu.
5. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 6. 2015, č. j. 13 C
197/2006-391, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 11. 2015, č. j. 13 C
197/2006-412, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 69 051 004 Kč
(výrok I), zamítl žalobu co do částky 32 343 750 Kč a co do úroku z prodlení z
částky 101 394 754 Kč za dobu od 21. 6. 2005 do zaplacení (výrok II), uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 807 764,40
Kč (výrok III) a dále rozhodl, že žalovaná nahradí státu 66,49 % nákladů na
znalečné (výrok IV) a žalobkyně 33,51 % nákladů na znalečné (výrok V).
6. Odvolací soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 58 Co 50/2016-442,
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že
se žaloba o zaplacení částky 69 051 004 Kč zamítá a v zamítavém výroku o věci
samé se ohledně úroku z prodlení z částky 69 051 004 Kč od 21. 6. 2005 do
zaplacení potvrzuje (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 7 200 Kč (výrok II) a
uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení státu
částku 28 658,75 (výrok III). Dále odvolací soud usnesením ze dne 12. 5. 2016,
č. j. 58 Co 50/2016-444, doplnil svůj rozsudek ze dne 21. 4. 2016 o výrok IV
tak, že se řízení ohledně částky 32 343 750 Kč včetně příslušenství zastavuje.
7. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
Rozhodnutími ze dne 10. 8. 2000, 14. 8. 2000 a 15. 8. 2000, č. j.
1795/738/2000, bylo žalobkyni Inspektorátem celní a finanční stráže zakázáno
používat, prodávat nebo jiným způsobem nakládat se zbožím v rozhodnutí
uvedeným. Proti těmto rozhodnutím nepodala žalobkyně odvolání, a rozhodnutí tak
nabyla právní moci. Rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 13. 3. 2003,
č. j. 1739-381/03-31, bylo zboží vráceno a následně bylo na žádost žalobkyně v
prosinci 2003 zlikvidováno. V řízení o celním deliktu byla Celním úřadem Praha
V vydána rozhodnutí ze dne 15. 5. 2001, č. j. TOJ-949/2000 a TOJ-950/2000,
kterými bylo uloženo žalobkyni zaplatit pokutu ve výši celkem 4 000 000 Kč.
Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně odvolání datované dne 31. 5. 2001, o
kterých Celní ředitelství Praha rozhodlo dne 1. 8. 2001 tak, že snížilo
celkovou výši uložené pokuty na 2 500 000 Kč. Žalobkyně následně podala žádost
o přezkoumání výše uvedených rozhodnutí mimo odvolací řízení, načež
Ministerstvo financí, Generální ředitelství cel vydalo dne 31. 3. 2003
rozhodnutí, č. j. 28790/02-12, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Celního úřadu
Praha V ze dne 15. 5. 2001, č. j. TOJ-949/2000, a následně dne 7. 8. 2003 vydal
ministr financí rozhodnutí, č. j. MF-GŘC/67541/2003, které zrušilo rozhodnutí
Celního úřadu Praha V ze dne 15. 5. 2001, č. j. TOJ-950/2000. V řízeních o
doměření daně byly dodatečné platební výměry, vydané Celním úřadem Praha V dne
25. 10. 2001, č. j. 414 až 418/2001, kterými byl žalobkyni vyměřen celní dluh,
zrušeny v přezkumném řízení rozhodnutími Celního ředitelství Praha z 1. 8.
2002, která nabyla právní moci dne 28. 8. 2002. Soud prvního stupně shledal
pochybení celních orgánů spočívající v odběru vzorků u zboží propuštěného do
režimu volného oběhu, kdy již nepodléhalo celnímu dohledu, a v chybné
kategorizaci zboží. Tato pochybení se promítla do rozhodnutí, která byla
následně zrušena, a žalobkyni tak měla vzniknout škoda v příčinné souvislosti
nejen s těmito rozhodnutími, ale rovněž z toho důvodu, že ke zrušení rozhodnutí
došlo v nepřiměřeně dlouhé době.
8. Soud prvního stupně při posuzování délky řízení vycházel ze
služebního předpisu žalované č. 1/2000, podle něhož měl být rozbor vzorků v
celně-technické laboratoři proveden do 60 dnů a v téže lhůtě měl být vypracován
odborný posudek s návrhem na zařazení zboží do celního sazebníku. Pokud by
celní orgány tuto lhůtu dodržely, pak by při řádném postupu došlo ke skončení
řízení ještě před změnou sazby spotřební daně a ke škodě nemuselo podle soudu
prvního stupně vůbec dojít. Přestože celní zákon výslovně nestanoví lhůty pro
vydání rozhodnutí, použije se subsidiárně zákon č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), podle kterého by v jednoduchých věcech měl správní orgán
rozhodnout bezodkladně, v ostatních případech do 30 dnů od zahájení řízení a ve
zvlášť složitých případech nejdéle do 60 dnů. Pokud tedy měly celní orgány k
dispozici výsledky laboratorního zkoumání, považoval soud prvního stupně
30denní lhůtu za přiměřenou. Podle soudu prvního stupně tedy nelze než uzavřít,
že přestože bylo o celním deliktu rozhodováno ve třech stupních (celní úřad,
odvolací orgán, přezkum mimo odvolací řízení), mělo být celé řízení skončeno do
tří měsíců, tedy již v březnu 2001. Pro řízení o dodatečných platových výměrech
podpůrně platil zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jež lhůty k
vydání rozhodnutí nestanovil, nicméně správní orgán měl rozhodovat ve lhůtách
přiměřených. Soud prvního stupně tedy celkovou délku řízení hodnotil jako
nepřiměřenou a dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla škoda v příčinné
souvislosti s nesprávným úředním postupem celních orgánů ve smyslu § 13 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“. Při posouzení námitky promlčení uplatněné žalovanou vycházel soud
prvního stupně z toho, že žalobkyně se o škodě a odpovědnosti žalované
dozvěděla až vydáním rozhodnutí ministra financí ze dne 7. 8. 2003, č. j.
MF-GŘC/67541/2003, v němž žalovaná výslovně připustila chybnou kategorizace
zboží, čímž bylo postaveno najisto, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Žaloba ohledně jistiny byla podána dne 3. 4. 2006, tedy před uplynutím
promlčecí doby vyplývající z § 32 a 35 odst. 1 OdpŠk, naopak k rozšíření nároku
o úrok z prodlení došlo až podáním došlým soudu dne 23. 12. 2008, tedy po
uplynutí promlčecí doby. Při určení výše škody vycházel soud prvního stupně ze
znaleckého posudku znaleckého ústavu vyžádaného soudem, jímž byla určena
částkou 58 925 029,40 Kč jako ušlý zisk z neprodané tabákové směsi, kterou by
byla žalobkyně dovezla v době od srpna 2000 do 31. 7. 2001 a dále částkou 10
125 974,53 Kč za úhradu úroků kontokorentního úvěru, které žalobkyně musela v
souvislosti s výpadkem zisku zaplatit. Celkem tedy soud prvního stupně vyčíslil
škodu na částku 69 051 003,93 Kč, kterou žalované uložil zaplatit a ve zbylém
rozsahu žalobu zamítl.
9. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
avšak neztotožnil se zcela s jeho právními závěry. Odvolací soud souhlasil se
závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni vznikla škoda v souvislosti s
postupem celních orgánů a v souvislosti se změnou sazby spotřební daně u
tabákových výrobků s účinností od 1. 8. 2001. Pochybení bylo podle odvolacího
soudu správně spatřováno v odběru vzorků u zboží propuštěného do režimu volného
oběhu, kdy již nepodléhalo celnímu dohledu a nesprávné kategorizaci zboží,
přičemž tato pochybení se promítla do rozhodnutí, která byla následně zrušena,
a pochybení bylo současně správně shledáno i v délce řízení, v nichž byla tato
rozhodnutí vydána a posléze zrušena. Odvolací soud se však již neztotožnil se
závěrem, že tato pochybení ve svém souhrnu představovala nesprávný úřední
postup podle § 13 OdpŠk, neboť se všechna odrazila v následně vydaných
rozhodnutích (jednak v řízení o správním deliktu, jednak v řízení o dodatečném
vyměření spotřební daně). Rozhodnutí o zákazu dispozice se zbožím však nemohou
být odpovědnostním titulem, neboť nebyla zrušena, navíc žalobkyně nevyužila
možnost opravných prostředků ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk. Za nesprávný úřední
postup z hlediska odpovědnosti státu za škodu lze tak v daném případě považovat
pouze délku správních řízení, která významně převýšila zákonné či přiměřené
lhůty, přičemž však odvolací soud nepovažoval z hlediska vzniku škody za
podstatnou celkovou délku těchto řízení, ale pouze jejich trvání do doby změny
sazby spotřební daně dne 1. 8. 2001, kdy také počala podle odvolacího soudu
běžet promlčecí lhůta k uplatnění tohoto nároku. Další trvání těchto řízení již
nemělo pro vznik škody na straně žalobkyně žádný význam. Odvolací soud se
neztotožnil s názorem žalované, že odpovědnost státu může být dána buď z důvodu
nezákonného rozhodnutí, nebo nesprávného úředního postupu. Podle odvolacího
soudu se v dané věci jedná o specifický případ, u něhož lze odpovědnost státu
dovodit jak z titulu nezákonných rozhodnutí, tak z titulu nesprávného úředního
postupu, neboť délka řízení měla v daném případě rovněž svůj význam, a to s
ohledem na změnu sazby spotřební daně u tabákových výrobků ke dni 1. 8. 2001. Podle odvolacího soudu bylo jednání žalobkyně, pokud přestala dovážet spornou
komoditu, čímž ztratila významný zisk, logickým důsledkem výše uvedených řízení
a rozhodnutí v nich vydaných, byť tato rozhodnutí žalobkyni v dalším dovozu
zboží stejného druhu výslovně nebránila. Pro žalobkyni měl totiž dovoz tohoto
zboží význam pouze v případě jeho zařazení pod položku lulkového a dýmkového
tabáku, na který se vztahovala nízká spotřební daň v porovnání s daní u
cigaretového tabáku. Pokud jej celní orgány zařadily pod položku cigaretového
tabáku, dovoz tohoto zboží ztratil svůj hospodářský význam.
Odvolací soud však
na rozdíl od soudu prvního stupně shledal nárok žalobkyně promlčeným, přičemž
vycházel z toho, že žalobkyni vznikla škoda v důsledku nezákonných rozhodnutí
vydaných jednak v řízení o správním deliktu, jednak v řízení daňovém, přičemž
kterékoliv z těchto rozhodnutí bylo způsobilé vyvolat škodlivý následek, neboť
ten se odvíjel od postupu celních orgánů, na jehož základě byla řízení ve výše
uvedených dvou liniích vedena. Vznik škody se odvíjel zejména od nesprávného
zařazení dovezeného zboží podle celního sazebníku, což mělo důsledek pro
výpočet spotřební daně. Odvolací soud přitom nepovažoval za rozhodné, zda se
toto pochybení projevilo v rozhodnutí o doměření této daně nebo v rozhodnutí o
uložení sankce za správní delikt. Pokud tedy škodlivý následek nastal v
důsledku více nezákonných rozhodnutí, přičemž kterékoliv z těchto rozhodnutí
bylo způsobilé vyvolat vznik tohoto škodlivého následku, pak podle odvolacího
soudu počala promlčecí doba běžet již od zrušení prvého z těchto rozhodnutí. Již v této době totiž žalobkyně nepochybně věděla, že došlo k pochybení celních
orgánů, nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno a věděla rovněž o vzniku škody. Byly
tak naplněny všechny předpoklady pro uplatnění nároku. Promlčecí doba tak
počala běžet od nabytí právní moci rozhodnutí Celního ředitelství Praha o
zrušení dodatečných platebních výměrů dne 28. 8. 2002. Se započtením
šestiměsíční lhůty vyplývající z § 35 odst. 1 OdpŠk tak promlčecí doba uplynula
dne 28. 2. 2006. Žaloba byla však podána až 3. 4. 2006, což je jak v případě
nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhou dobou řízení, tak v
případě nároku na náhradu škody, až po uplynutí promlčecí doby.
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu
dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
11. V první řadě odvolací soud nesprávně posoudil otázku počátku běhu
subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody v případě
existence více nezákonných rozhodnutí, která spolu úzce souvisí, z nichž každé
rozhodnutí může vést ke vzniku škody. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky
spatřuje žalobkyně v tom, že uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena. Žalobkyně namítá, že odvolací soud zcela nelogicky
ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu orgánů státu shledal počátek běhu
promlčecí doby již od 1. 8. 2001, kdy toto datum navázal na první den účinnosti
zákona o změně spotřební daně. Podle žalobkyně však škoda na jejím majetku
vznikala i po výše uvedeném datu v důsledku nesprávného úředního postupu a
obdobně i po zrušení nezákonných rozhodnutí, na která odvolací soud odkazuje. V
této souvislosti žalobkyně odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu,
podle kterých počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí doby je nutno odvíjet
od vědomosti žalobkyně o tom, že jí škoda v určité výši vznikla a že za ni také
stát odpovídá, nikoliv pouze od vědomosti o nesprávném úředním postupu.
Odvolací soud dále zcela pominul, že ke zrušení jím označených nezákonných
rozhodnutí v daňovém řízení, od nichž odvolací soud odvíjel počátek běhu
promlčecí doby, ke dni 28. 8. 2002, došlo nikoliv z důvodu, že žalobkyně
dovezené zboží řádně proclila, nýbrž s odůvodněním, že celní úřad kontroloval
zboží až po propuštění do volného oběhu. Žalobkyně se tedy v době nabytí
platnosti předmětného rozhodnutí nedozvěděla, že dovezené zboží deklarovala
řádně. Žalobkyně namítá, že se o škodě a odpovědnosti žalované za škodu
dozvěděla až vydáním rozhodnutí ministra financí ze dne 7. 8. 2003, č. j.
MF-GŘC/67541/2003. Ve vztahu k uplatněnému nároku na ušlý zisk i zbytečně
vynaložených nákladů na úroky z úvěru žalobkyně poukazuje na to, že rozhodnutí
odvolacího soudu je i v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.
9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněným pod číslem 38/1975 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, podle kterého tvoří-li nárok na náhradu škody
nedělitelný celek, začíná promlčecí doba běžet teprve tehdy, až se poškozený
dozví o celé škodě. Námitka promlčení navíc byla uplatněna podle žalobkyně v
rozporu s dobrými mravy a ohledně ní dospěl odvolací soud k překvapivému
rozhodnutí, když posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil, a která nebyla předmětem posuzování žádného soudu.
12. Dále odvolací soud nesprávně posoudil otázku, mezi jakou škodou a
jakou skutečností má být zjišťována příčinná souvislost, přičemž se při řešení
této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně
namítá, že pro vymezení příčinné souvislosti jsou relevantní nezákonná
rozhodnutí o celních deliktech (zejména rozhodnutí Celního úřadu Praha V ze dne
15. 5. 2001, č. j. TOJ-950/2000), na která byla logicky navázána rozhodnutí
daňová, která však byla pouze sekundárním produktem nezákonného postupu celních
orgánů. Poslední nezákonné rozhodnutí o celním deliktu (č. j. TOJ-950/2000)
bylo zrušeno až rozhodnutím ministra financí ze dne 7. 8. 2003, ve znění po
opravě ze dne 25. 9. 2003, kdy právě toto právní posouzení je zásadní pro
stanovení počátku běhu promlčecí doby u škody způsobené celními orgány při
výkonu veřejné moci. Podle žalobkyně není možné jednotlivá rozhodnutí při
hodnocení příčin vzniku škody postavit naroveň – a počátek promlčecí doby
odvozovat od zrušení kteréhokoliv z nich – jak učinil odvolací soud, nýbrž by
bylo namístě považovat za rozhodující příčinu vzniku škody nezákonný postup
celních orgánů, který byl deklarován ministrem financí v rozhodnutí ze dne 7.
8. 2003, ve znění po opravě ze dne 25. 9. 2003.
13. Žalovaná ve vyjádření k dovolání jen stručně uvedla, že navrhuje
zamítnutí dovolání.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností
dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání je přípustné pro řešení otázky mezi jakou škodou a kterou
skutečností vedoucí ke škodě má být zjišťována příčinná souvislost, neboť při
řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Podle § 5 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem
za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském
soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo
v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
20. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez
ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění
tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2) vznik
škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo
nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní
judikatura, ročník 2000, č. 5). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním
řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění
některé z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28
Cdo 4491/2011).
21. Jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu je
tedy příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a mezi
vznikem škody, tedy je nezbytné, aby byl postup nebo rozhodnutí orgánu veřejné
moci se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence
nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. V
tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce
odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního
jednoznačná; poškozený nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu
vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným
úředním postupem či nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene
srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, sv. 7). O vztah příčinné
souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního
protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném
poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 4491/2011). K zjišťování příčinné souvislosti Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, uvedl: „Je běžné, že se
kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi
takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu
vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev
má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty
příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti
podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu
je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu
ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby
prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta
případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová
okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody
bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou
skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.“
22. V posuzované věci spatřuje žalobkyně svou škodu v tom, že nemohla
realizovat zisk z prodeje tzv. tabákové směsi (dýmkového/lulkového tabáku),
kterou by bývala dovezla do České republiky v době od srpna 2000 do konce
července 2001. Jako příčinu vzniku této škody označila žalobkyně několik
rozhodnutí, a to rozhodnutí Inspektorátu celní a finanční stráže ze srpna 2000,
jimiž bylo žalobkyni zakázáno používat, prodávat nebo jiným způsobem nakládat s
tabákovou směsí, kterou žalobkyně do České republiky dovezla. V souvislosti s
dovozem uvedené tabákové směsi byla rozhodnutími Celního úřadu Praha V v květnu
2001 uložena pokuta v celkové výši 4 000 000 Kč, která byla snížena k odvolání
žalobkyně rozhodnutími ze dne 1. 8. 2001 na částku 2 500 000 Kč. Tato
rozhodnutí byla zrušena v přezkumu mimo odvolací řízení rozhodnutími
Generálního ředitelství cel ze dne 31. 3. 2003 a rozhodnutím ministra financí
ze dne 7. 8. 2003. Žalobkyni byly zároveň Celním úřadem Praha V vystaveny v
říjnu 2001 dodatečné platební výměry, kterými jí byl vyměřen celní dluh.
Platební výměry byly zrušeny v přezkumném řízení Celním ředitelstvím Praha
pravomocně ke dni 28. 8. 2002. Ministr financí shledal pochybení na straně
celních orgánů v tom, že chybně klasifikovaly dovezenou tabákovou směs jako
cigaretový tabák. Ten byl přitom zatížen výrazně vyšší spotřební daní (855 Kč/
kg) než tabák dýmkový/lulkový (44 Kč/kg), a to až do 1. 8. 2001, kdy byla
zákonem č. 141/2001 Sb. sazba spotřební daně u tabáku sjednocena na 440 Kč/kg.
23. Žalobkyně tvrdí, že se v důsledku uvedených rozhodnutí a toho, že
řízení o opravných prostředcích uplatněných žalobkyní trvala příliš dlouho,
rozhodla nepokračovat v dovozu tabákové směsi, na trhu s níž měla v České
republice majoritní postavení, neboť byla přesvědčena, že i ohledně další
dovezené směsi by celní orgány postupovaly stejně. Podíl žalobkyně na trhu pak
obsadily jiné společnosti a žalobkyni ušel zisk, který je předmětem tohoto
řízení (po jeho částečném zastavení odvolacím soudem) v částce 58 925 029,40
Kč. Nadto v důsledku nerealizování zisku byla žalobkyně nucena zajistit si
potřebné finanční prostředky kontokorentním úvěrem, na jehož úrocích zaplatila
navíc částku 10 125 974,53 Kč.
24. Zboží, se kterým bylo v srpnu 2000 zakázáno žalobkyni nakládat, bylo
jako neprodejné zničeno k žádosti žalobkyně celními orgány v prosinci 2003.
Náhrada za zničené zboží byla žalobkyni žalovanou dobrovolně poskytnuta a není
předmětem tohoto řízení.
25. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o zákazu nakládat s již
dovezeným zbožím nemohou být odpovědnostním titulem, neboť nebyla nikdy zrušena
a navíc žalobkyně nevyužila možnosti podat proti nim opravné prostředky (§ 8
odst. 1 a 3 OdpŠk).
26. Uvedený závěr odvolacího soudu nemusí být z hlediska existence
příčinné souvislosti přesný, neboť ze žalobních tvrzení, ani ze skutkových
zjištění, není zcela zřejmé, zda žalobkyně požaduje nahradit i zisk ušlý tím,
že nemohla prodat tabákovou směs, se kterou jí bylo zakázáno nakládat
rozhodnutími celních orgánů ze srpna 2000. Pokud by takový nárok byl předmětem
tohoto řízení, bylo by nepochybné, že nemožnost zboží prodat a realizovat tím
zisk, byla zapříčiněna právě rozhodnutími celních orgánů ze srpna 2000, neboť
nebýt jich (condition sine qua non), mohla žalobkyně zisk prodejem tabákové
směsi realizovat. Tato eventuální nepřesnost úsudku odvolacího soudu však nemá
vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí v situaci, kdy ve vztahu k danému
nároku nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu, jak správně odvolací soud
uvedl, neboť rozhodnutí celních orgánů ze srpna 2000 nebyla nikdy pro
nezákonnost zrušena nebo změněna (srov. § 8 OdpŠk).
27. Je tedy třeba posoudit, co bylo příčinou ušlého zisku vzniklého
žalobkyni tím, že od srpna 2000 do 31. 7. 2001 již žádnou další tabákovou směs
do České republiky nedovezla.
28. Odvolací soud správně dovodil, že případné pochybení celních orgánů
při klasifikaci zadržené tabákové směsi nelze hodnotit z pohledu nesprávného
úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk v situaci, kdy nalezlo
svůj odraz v rozhodnutích celních orgánů (mimo výše uvedených rozhodnutí o
zákazu dispozice s již dovezeným zbožím) o správním deliktu a v dodatečných
platebních výměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 430/2000). Odvolací soud se proto správně zabýval otázkou, zda
uvedená rozhodnutí byla příčinou škody žalobkyně. Uvedl k tomu, že daná
rozhodnutí výslovně nebránila dovozu tabákové směsi, ale činila takový postup
naprosto neekonomický, neboť bylo na místě logicky předpokládat, že nově
dovozené zboží postihne ze strany celních orgánů stejný osud jako zboží již
zajištěné. Jednání žalobkyně, pokud přestala dovážet spornou komoditu, tak bylo
logickým důsledkem zmíněných rozhodnutí. Tato úvaha odvolacího soudu není v
daných časových souvislostech správná.
29. Jestliže žalobkyně staví vznik své škody na tom, že nemohla dovážet
tabákovou směs v období od srpna 2000 do 31. 7. 2001, je zjevné, že dodatečné
platební výměry vydané až v říjnu 2001 nemohly mít na dovoz tabákové směsi
žádný vliv a nemohou být proto příčinou žalobkyní tvrzené škody. Má-li být
příčina nezbytnou podmínkou vzniku škody, musí vzniku škody časově předcházet.
Skutečnost, která nastane až po určité události, nemůže být příčinou této
události.
30. Ani s úvahou odvolacího soudu o tom, že by příčinou škody mohla být
rozhodnutí o uložení pokut z května 2001, nemůže Nejvyšší soud souhlasit.
31. Na prvém místě platí, co Nevyšší soud uvedl ohledně příčinné
souvislosti mezi žalobkyní tvrzenou škodou a dodatečnými platebními výměry,
tedy uvedená rozhodnutí by mohla být příčinou toho, že žalobkyně nedovážela
tabákovou směs jen v období od května do srpna 2001, tedy nikoli v celém
žalobkyní označovaném období, a to pouze za situace, pokud by byla v právní
moci, neboť nepravomocné rozhodnutí nemá žádné právní účinky (pro úplnost je
třeba dodat, že rozhodnutí byla v odvolacím řízení potvrzena až dne 1. 8. 2001,
tedy rovněž po skončení rozhodného období). Nejvyšší soud se však nezabýval
otázkou, kdy nastaly právní účinky rozhodnutí o uložení pokut z května 2001,
neboť, jak je dále vysvětleno, ani ta nemohla být příčinou žalobkyní tvrzené
škody.
32. Ze skutkových zjištění zřetelně vyplývá, že po vydání zákazu
nakládat s tabákovou směsí v srpnu 2000 žalobkyně ukončila dovoz tabákové
směsi. Proti uvedeným rozhodnutím se nijak nebránila, což nelze vyložit jinak,
než že s nimi byla srozuměna. Zástupce žalobkyně k tomu dokonce při jednání
odvolacího soudu dne 23. 3. 2011 uvedl, že žalobkyně nepokračovala v dovozu
předmětného zboží, neboť předpokládala, že rozhodnutí ze srpna 2000 jsou
správná. Ze skutkových zjištění je sice zřejmé, že došlo k rozporu mezi celními
orgány a žalobkyní ohledně klasifikace zboží, žalobkyně však náhled celních
orgánů respektovala, a to až do doby, než jí byla uložena pokuta a byly jí
doručeny dodatečné daňové výměry. Teprve proti nim se začala bránit.
Nepokračování v dovozu tabákové směsi tak bylo zjevně zapříčiněno rozhodnutím
žalobkyně v dovozu tabákové směsi nepokračovat, a právě toto rozhodnutí je tak
třeba považovat za příčinu žalobkyní tvrzené škody.
33. Pro úplnost k tomu Nejvyšší soud dodává, že pokud se žalobkyně proti
rozhodnutím ze srpna 2000 nijak nebránila, nelze uvažovat o tom, že by její
rozhodnutí ukončit dovoz tabákové směsi bylo danými rozhodnutími vynuceno (pro
opačnou situaci srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30
Cdo 190/2013).
34. Konečně příčinou vzniku ušlého zisku na straně žalobkyně nemohla být
ani délka jednotlivých celních řízení, neboť ta sama o sobě nemohla mít na
rozhodnutí žalobkyně nedovážet tabákovou směs žádný vliv v situaci, kdy se
žalobkyně nebránila proti rozhodnutím ze srpna 2000, kterými jí byla zakázána
dispozice s již dovezenou tabákovou směsí.
35. Předpoklad žalobkyně o tom, že by i v případě dovozu další tabákové
směsi postupovaly celní orgány stejně, zůstal v rovině spekulace, když ona sama
se o dovoz další tabákové směsi nepokusila a jiné subjekty ji do České
republiky běžně dovážely.
36. Protože nebyly Nejvyšším soudem shledány podmínky odpovědnosti státu
ve vztahu k žádnému z žalobkyní uplatněných nároků, které byly předmětem
dovolacího přezkumu, je nadbytečné se zabývat námitkami žalobkyně ve vztahu k
otázce promlčení jejího nároku.
37. Je tedy zřejmé, že právní posouzení příčinné souvislosti odvolacím
soudem je nesprávné, a to jak ve vztahu k žalobkyní tvrzenému ušlému zisku, tak
nutně i ve vztahu k úrokům z kontokorentního úvěru, neboť jeho využití bylo
zapříčiněno ušlým ziskem, který byl zapříčiněn rozhodnutím žalobkyně, nikoli
rozhodnutími nebo úředním postupem celních orgánů.
38. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a existenci takových vad neshledal (vada žaloby zmíněná
výše nemohla mít vliv na výsledek rozhodnutí v této věci).
VI. Závěr
39. Ačkoliv bylo právní posouzení příčinné souvislosti ze strany
odvolacího soudu shledáno nesprávným, je jeho rozhodnutí zamítající žalobu v
plném rozsahu věcně správné, neboť v dané věci chybějí podmínky odpovědnosti
státu za žalobkyní tvrzenou škodu. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl podle §
243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
40. S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalobkyně povinna
nahradit žalované náklady tohoto řízení vzniklé v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z
náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč [§ 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu