USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobců a) Z. M.,
narozeného XY a b) A. M., narozené XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr.
Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně 123, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praze 2, Vyšehradská 427/16,
jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 064 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 20 C 70/2015, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, č. j. 54 Co 139/2018-296,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na
náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 6. 11. 2017, č. j. 20 C 70/2015-262, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu
žalobců o zaplacení částky 1 064 000 Kč s příslušenstvím a uložil žalobcům
zaplatit společně a nerozdílně žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok
I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Uvedené částky se žalobci domáhali jako náhrady škody (ušlého zisku), která jim
měla vzniknout tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v
průtazích při rozhodování o návrhu žalobce a) na omezení, resp. zrušení
zajištění nároku poškozené v rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu
v Praze proti žalobci a) pod sp. zn. 3 T 11/2010 nemohli zajištěné prostředky
ve výši 19 000 000 Kč investovat do směnkového programu J&B Bank a. s. s
výnosem (úrokem 4,8 % p. a.) za dobu od 1. 10. 2013 do 30. 6. 2014 ve výši 684
000 Kč a do poskytnutí úvěru společnosti EURO DEVELOPMENT CENTRAL BOHEMIA, a. s. s výnosem (úrokem 8 % p. a.) za dobu od 1. 7. 2014 do 30. 9. 2014 ve výši
380 000 Kč. Rozsudek odvolacího soudu, pouze jeho výrok I v části, jíž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v plném rozsahu, napadli
žalobci včasným dovoláním. Žalovaná považovala napadené rozhodnutí za správné a navrhovala, aby Nejvyšší
soud dovolání odmítl. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen
„o. s. ř.“). Otázka „zda nebýt škodné události by při pravidelném běhu věcí došlo na straně
žalobců k zamýšlenému zisku“, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, pokud (ve shodě se závěry soudu prvního stupně) přihlédl k
tomu, že „ušlý zisk představuje zmařenou výdělečnou příležitost, která by při
pravidelném běhu událostí nastala, tedy že očekávaný zisk, k jehož dosažení
byly vytvořeny reálné podmínky, by se skutečně dostavil, jestliže by tomu
nezabránila škodná událost, tj. nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední
postup“ a „že odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z
úroků z peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností
připsán, by mohla přicházet do úvahy jen tehdy, pokud by poškozenému v důsledku
škodné události nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a
mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními
prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu,
bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu
měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně
očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí“ (srov.
například rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012, citované soudy obou stupňů). Žalobci prostřednictvím svých námitek nezpochybňují právní závěry výše
citované, mají však za to, že citovaná rozhodnutí vychází z naprosto odlišného
skutkového základu, neboť v nich byl dovozován ušlý zisk hypoteticky, a jsou
přesvědčeni, že v projednávané věci naopak tvrdili a prokazovali, jaké zcela
konkrétní investiční nástroje v rozhodné době využívali ke zhodnocení zbytných
peněžních prostředků, jakého zisku dosahovali a že nemůže být sebemenších
pochyb o tom, že by i zajištěné prostředky použili k investicím. Tím však ve
skutečnosti zpochybňují správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud
vyšel. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením důkazů o investicích jiných
volných finančních prostředků žalobců do směnek či formou poskytnutí úvěru, jak
jej učinil soud prvního stupně, a uzavřel, že tyto důkazy neprokazují, že by
byly investovány též zajištěné finanční prostředky, pokud by s nimi mohli
žalobci v uvedené době disponovat, tedy že by investování i těchto finančních
prostředků bylo „důvodným očekáváním s ohledem na pravidelný běh událostí“. Zpochybněním skutkových zjištění vyplývajících z hodnocení důkazů však
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nelze, neboť dovolací přezkum
je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Pouhý
odlišný názor žalobců na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených
důkazů za prokázané, popřípadě, zda provedené důkazy stačí k prokázání
relevantních skutečností (pravidelného běhu událostí), není s ohledem na zásadu
volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný
skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2588/2016, proti němuž
podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. 5. 2018, sp.
zn. IV. ÚS 1840/18).
Namítají-li dovolatelé, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se
odvolací soud (a též soud prvního stupně) nezabýval skutečnostmi svědčícími o
tom, jaký byl v poměrech žalobců obvyklý běh událostí, není tato námitka
případné vady řízení způsobilá založit přípustnost dovolání. Vady řízení samy o
sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je podle ustanovení § 241a odst.
1 o. s. ř. toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci
by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §
242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Navíc
lze k této námitce konstatovat, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobců nebyly.
K doplnění dovolání ze dne 21. 1. 2019, které bylo zasláno do datové schránky
Nejvyššího soudu téhož dne, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť žalobci tak
učinili až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako
nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu