28 Cdo 3210/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců Mgr. Petra Krause, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem
Praha 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance,
IČO: 48136450, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody ve výši
182.732,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 19 C 113/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 27. 6. 2012, č. j. 28 Co 160/2012-183, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, č. j. 28 Co 160/2012-183,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou domáhal náhrady škody ve výši 182.732,52 Kč, způsobené mu
nesprávným úředním postupem žalované. Uvedl, že v období mezi březnem 1995 a
únorem 1996 zakoupil za částku celkem 120.000,- Kč podílové listy vydané
Investiční společností Futurum a.s. (dále jen „investiční společnost“), čímž se
stal podílníkem Podílového fondu Futurum Aurum (dále jen „podílový fond“). Majetek podílového fondu však byl zpronevěřen Ing. A. K. působícím v orgánech
investiční společnosti, který byl za tento trestný čin pravomocně odsouzen. Nesprávný úřední postup žalované rozdělil žalobce z časového hlediska na tři
fáze, a to na 1. nesprávný úřední postup při povolování vzniku investiční
společnosti a podílového fondu, 2. po vzniku investiční společnosti a 3. po
přiznání Ing. A. K. k zpronevěře (resp. po odnětí povolení investiční
společnosti k činnosti). K jednotlivým fázím dále uvedl:
1. žalovaná řádně neprověřila splnění podmínek pro vznik investiční
společnosti a vydávání podílových listů. Podle § 9 odst. 2 zákona č. 248/1992
Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném do
30. 6. 1996, mohla o povolení k vytvoření podílového fondu požádat jedině již
existující investiční společnost. Žalovaná však povolila současně vznik
investiční společnosti (která tedy ještě neexistovala) a vytvoření podílového
fondu. Dále nesprávný úřední postup žalované spočívá ve skutečnosti, že
povolila vznik investiční společnosti, ačkoliv žadatelé neměli a neprokázali
věcné, personální ani organizační předpoklady ve smyslu § 8 odst. 3 písm. c) a
d) zákona č. 248/1992 Sb. v znění účinném do 30. 6. 1996. Vznik investiční
společnosti byl navíc povolen se základním kapitálem ve výši pouhého jednoho
milionu korun, což nelze mít za dostatečně přiměřenou částku. Dále statut
podílového fondu obsahoval zavádějící informace o tom, že zpětný odkup
podílových listů provádí pobočky depozitáře (Komerční banky a.s.), což byl
rovněž důvod k nepovolení vzniku investiční společnosti a podílového fondu. 2. investiční společnost provozovala masivní reklamní kampaň, na kterou
měla žalovaná reagovat některým z opatření podle § 37 zákona č. 248/1992 Sb., a
to jak z důvodů zavádějícího obsahu reklamní kampaně, tak z důvodu nepřiměřeně
vysokých nákladů na tuto kampaň, když muselo být zřejmé, že částka investována
do reklamy se investiční společnosti nemůže legálně (z odměn za správu majetku
fondu) vrátit. Žádné z opatření podle § 37 zákona č. 248/1992 Sb. žalovaná
nepřijala ani poté, co Komerční banka a.s. (dále též „KB“) upozornila na
nepravdivou informaci ve statutu podílového fondu o tom, že pobočky KB odkupují
zpět podílové listy podílového fondu. Žalovaná tolerovala i uzavírání
termínovaných obchodů na odkup podílových listů podílníků s personálně
propojenou společností První finanční a stavební koncern a.s., čímž došlo k
eliminaci jednoho z kontrolních mechanizmů kolektivního investování – zájmu
podílníků o realizaci zpětného odkupu podílových listů.
Žalovaná rovněž
nereagovala na porušení povinnosti pravidelně zveřejňovat údaje o podílovém
fondu (k porušení došlo 16 krát z 56 případů vzniku povinnosti zveřejnění) v
Obchodním věstníku. Stejně tak nereagovala ani na chyby a rozpory v těchto
povinně zveřejňovaných informacích, ani na porušení statutu podílového fondu, a
dokonce ani na nesrovnalosti a známky porušení v účetní uzávěrce investiční
společnosti a podílového fondu ke dni 30. 6. 1995, která byla žalované doručena
dne 30. 9. 1995. Nadto byla žalovaná na jednání investiční společnosti v
rozporu se zákonem upozorněna i tajnými službami (srov. doplnění žaloby na č. l. 46). Teprve dne 12. 3. 1996, tedy poté, co se Ing. A. K. přiznal k podvodům,
zahájila žalovaná prověrku hospodaření u investiční společnosti i podílového
fondu, ačkoliv již dne 16. 12. 1995 odvysílala reportáž o podezřelých obchodech
investiční společnosti televize NOVA. Na základě uvedené prověrky žalovaná dne
18. 6. 1996 odebrala investiční společnosti povolení k činnosti. 3. žalovaná měla nejpozději dne 18. 6. 1996, kdy rozhodla o odebrání
povolení investiční společnosti k činnosti, investiční společnosti ustanovit
nuceného správce podle § 37 zákona č. 248/1992 Sb., aby byly ochráněny nároky
podílového fondu, přesto tak neučinila. Dále žalovaná podala opožděně návrh na
likvidaci investiční společnosti a podílového fondu, a sice až dne 11. 3. 1998. Likvidace pak probíhala téměř 11 let, přičemž již předem bylo evidentní, že
náklady na likvidaci za poslední 3 roky převyšují výši posledního nároku
projednávaného soudy, čímž došlo k dalšímu snížení majetku podílového fondu. Žalobce uzavřel, že vzniklé škodě mohlo být zabráněno, pokud by žalovaná
postupovala v souvislosti s podnikáním investiční společnosti řádně a
nedopustila se výše uvedených nesprávných úředních postupů.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Pokud jde o postupy ústící do vydání
povolení investiční společnosti k činnosti, uvedla, že uvedené úřední postupy
se projevily ve vydaném rozhodnutí – povolení k činnosti, které nebylo pro
nezákonnost zrušeno, a proto nemohou založit odpovědnost státu za škodu ve
smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ani zákona č. 58/1969 Sb. Navíc od vydání tohoto
rozhodnutí uplynulo víc než deset let a nárok žalobce je proto promlčen. Pro
úplnost se žalovaná vyjádřila k tvrzení o nepřiměřené výši základního kapitálu
investiční společnosti, a to tak, že bylo v rozhodné době obvyklé vydávat
povolení k činnosti investičním společnostem se základním kapitálem ve výši
1.000.000,- Kč. K žalobcem tvrzeným pochybením po vzniku investiční společnosti
žalovaná uvedla, že žádné jednání investiční společnosti nebylo tak závažné,
aby bylo Ministerstvo financí oprávněno odejmout investiční společnosti
povolení, přičemž žádné jiné opatření vzniku škody na straně žalobce nemohlo
zabránit. Jde-li o postupy žalované po odnětí povolení investiční společnosti k
činnosti, ani zde žalovaná neshledala pochybení, které by bylo možno
klasifikovat jako nesprávný úřední postup. Nakonec žalovaná poukázala na
skutečnost, že i v případě jejího pochybení není dána příčinná souvislost se
škodou žalobce, neboť škoda byla způsobena trestným činem zpronevěry.
Obvodní soud pro Prahu 1, jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 2. 2012,
č.j. 19 C 113/2010 – 123, žalobu zamítl. Na základě provedeného dokazování vzal
za prokázaný nesprávný úřední postup žalované spočívající v tom, že nereagovala
na neplnění povinnosti investiční společnosti pravidelně zveřejňovat údaje o
podílovém fondu v Obchodním věstníku, na signály tajných služeb, na pololetní
zprávu o hospodaření (účetní závěrku k 30. 6. 1995) a na sdělení depozitáře o
klamavé informaci o zpětném odkupu podílových listů na pobočkách Komerční banky
a.s. Dále shledal nesprávný úřední postup v prodlevě Ministerstva financí se
jmenováním likvidátora investiční společnosti a podílového fondu. Pokud jde o
postupy žalované před vydáním povolení investiční společnosti k činnosti, soud
prvního stupně tyto jako nesprávné úřední postupy ve smyslu zákona č. 82/1998
Sb. neidentifikoval, neboť vyústily k vydání rozhodnutí o povolení investiční
společnosti k činnosti. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou vzniku
škody a uvedl, že se žalobci nepodařilo prokázat vznik skutečné škody, když
žádná důkazní aktivita žalobce nesměřovala k prokázání částky, za kterou měl
mít žalobce právo podílové listy zpětně odprodat. Pokud jde o vznik případné
škody prodlevou ministerstva se jmenováním likvidátora investiční společnosti,
dospěl soud prvního stupně k závěru, že touto prodlevou ke zvýšení škody
nedošlo. Ani žalobcem uplatněný nárok na ušlý zisk nevzal soud prvního stupně
za prokázaný, neboť žalobce neprokázal, že by došlo k rozmnožení jeho majetku,
jestliže by nedošlo ke škodní události. Nakonec soud prvního stupně neshledal
ani příčinnou souvislost mezi případnou škodou a nesprávným úředním postupem
žalované, protože příčinou odčerpání majetku z investiční společnosti a
podílového fondu byla trestní činnost A. K. V uvedeném směru dále poukázal na
skutečnost, že ze strany žalované mohlo být zpronevěře zabráněno jedině odnětím
povolení investiční společnosti k činnosti podle § 37 odst. 2 písm. d) zákona
č. 248/1992 Sb., přičemž však povaha pochybení investiční společnosti k přijetí
tak přísného opatření vést nemohla. I kdyby k odnětí povolení investiční
společnosti k činnosti došlo již na základě kontroly účetní závěrky ke dni 30.
6. 1995, nemohlo být zpronevěře zabráněno, neboť k vyvedení většiny finančních
prostředků došlo v polovině roku 1995. Z důvodů shora uvedených soud prvního
stupně žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, č. j. 28 Co 160/2012-183,
jako soud odvolací, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně o tom, že postup ministerstva při vydání povolení investiční
společnosti nebyl nesprávným úředním postupem, neboť vyvrcholil vydáním
rozhodnutí. Z uvedeného důvodu, mohou tyto postupy založit jedině odpovědnost
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jestliže však rozhodnutí o
vydání povolení investiční společnosti nebylo pro nezákonnost zrušeno ani
změněno, nemůže založit odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Jde-li o
postup po vydání povolení investiční společnosti, odvolací soud, na rozdíl od
soudu prvního stupně, ani zde neshledal existenci nesprávného úředního postupu
na straně státu. Uvedl, že hlavní a podstatnou příčinou vzniku škody bylo
protiprávní jednání řídicích orgánů investiční společnosti a podílového fondu,
a že jediným postupem orgánu dozoru, který mohl zabránit vzniku škody, mohlo
být pouze odejmutí povolení investiční společnosti k činnosti, přičemž podnětem
k zahájení řízení o odejmutí povolení nemohla být ani rozsáhlá reklamní kampaň
investiční společnosti, ani neplnění povinnosti pravidelně zveřejňovat zprávy o
podílovém fondu v Obchodním věstníku, ani skutečnosti seznatelné z pololetní
zprávy o hospodaření investiční společnosti k 30. 6. 1995, kterou ministerstvo
obdrželo a ani reportáž televize NOVA ze dne 16. 12. 1995. Nakonec uvedl, že
nesprávný úřední postup žalované nemohl být založen ani opožděným jmenováním
likvidátora, neboť v té době byly již finanční prostředky společnosti
defraudovány. V souladu se závěrem, že na straně žalované nedošlo k nesprávnému
úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., odvolací soud rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolací soud na tomto místě s ohledem na obsah žalobcova dovolání za účelem
srozumitelnosti uvádí, že ke zpronevěře majetku v podílovém fondu došlo
prostřednictvím smluv uzavřených se společností První finanční a stavební
koncern a.s., která byla personálně propojena s investiční společností. Na
základě těchto smluv došlo k neoprávněnému přesunu finančních prostředků, z
čehož žalobce dovozuje vznik majetkoprávních nároků podílového fondu vůči
společnosti První finanční a stavební koncern a.s. (srov. č. l. 13). B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, č. j. 28 Co
160/2012-183, podal žalobce dovolání, v němž namítl, že:
a) odvolací soud zanedbání povinností žalované v procesu vydání povolení
investiční společnosti k činnosti nesprávně nekvalifikoval jako nesprávný
úřední postup. b) odvolací soud nesprávně neshledal nesprávný úřední postup v činnosti
žalované po vydání povolení investiční společnosti k činnosti, kdy žalovaná
tolerovala masivní a klamavou reklamní kampaň investiční společnosti,
nezabývala se zdroji financování reklamní kampaně, nekontrolovala dodržování
povinnosti investiční společnosti pravidelně zveřejňovat zprávy o podílovém
fondu v Obchodním věstníku, nereagovala na účetní závěrku investiční
společnosti ze dne 30. 6. 1995 předloženou ji dne 30. 9. 1995. Odvolací soud
přitom uzavřel, že uvedená porušení povinností investiční společností by vedly
toliko k mírnějším opatřením, která by nezabránila vzniklé škodě, a současně
vyjádřil pochybnost, zda se ve fondu ještě nějaké finanční prostředky
nacházely, ačkoliv k investicím do podílového fondu docházelo ještě dalších 5
měsíců po obdržení účetní závěrky ze dne 30. 6. 1995 žalovanou. V této
souvislosti uvedl, že škoda vznikala postupně, a proto pokud by investiční
společnosti bylo činností žalované znemožněno pokračovat v prodeji podílových
listů, bylo možné části škody předejít. c) odvolací soud neshledal nesprávný úřední postup ani v činnosti
žalované po odnětí povolení investiční společnosti k činnosti, tedy v
neustanovení nuceného správce investiční společnosti nejpozději dne 18. 6. 1996
a v opožděném podání návrhu na likvidaci investiční společnosti, tj. až dne 11. 3. 1998. Správným postupem žalované mohly být prostředky vyvedené z podílového
fondu dohledány a navrácené do fondu, čímž by došlo k zmenšení vzniklé škody. d) odvolací soud se nezabýval pochybením žalované, která nezačala
vymáhat nároky vůči společnosti První finanční a stavební koncern a.s. v rámci
trestního řízení. e) odvolací soud pochybil, pokud neposoudil pochybení žalované komplexně
jako celek, nýbrž jen každé samostatně. Nesprávným úředním postupem je totiž i
souhrn drobných nedostatků. Přitom každé z porušení povinností investiční
společnosti mohlo vést k přijetí alespoň mírnějších opatření ze strany
žalované, čímž mohly být dřív shledány nesrovnalosti vedoucí k odnětí povolení
investiční společnosti a zabránění dalším škodám.
Naproti tomu odvolací soud
vyšel z premisy, že jedině odnětí povolení investiční společnosti mohlo škodě
zabránit, ačkoliv přijetí takového opatření neodůvodňovalo žádné z porušení
povinností investiční společností. Na základě uvedeného následně dospěl k
závěru, že jedinou příčinou škody byla trestná činnost A. K., čímž nesprávně
vyloučil i možnost, že by škodu spoluzavinilo víc škůdců. f) odvolací soud se nezabýval samostatným nárokem žalobce na náhradu
ušlého zisku. K doplnění dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 21. 12. 2012
dovolací soud v souladu s § 240 odst. 1 o.s.ř. a § 240 odst. 2 o.s.ř. ve znění
účinném do 31. 12. 2012 nemohl přihlížet, neboť bylo podáno opožděně.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a
navrhla odmítnutí dovolání. Zopakovala, že žádné z případných přestupků
investiční společnosti nemohl žalovanou vést k zahájení kontroly a odejmutí
povolení k činnosti, a že žádné jednání investiční společnosti nesvědčilo o
možném vzniku škody. Ke svým postupům před vydáním povolení investiční
společnosti k činnosti uvedla, že tyto byly završeny vydáním rozhodnutí, které
nebylo pro nezákonnost zrušeno a nemohou proto založit její odpovědnost podle
zákona č. 82/1998 Sb. Dále uvedla, že pokud se dovolatel domáhá posouzení
pochybení žalované nejen jednotlivě, ale i ve vzájemné souvislosti, pomíjí, že
pokud tato jednotlivá pochybení nejsou nesprávným úředním postupem, nemůže být
nesprávným úředním postupem ani celek tvořený těmito postupy. K námitkám
žalobce týkajícím se škody žalovaná uvedla, že žalobce neprokázal postupný
nárůst škody v čase, a že není důvodu zabývat se nárokem žalobce na ušlý zisk
za situace, kdy soudy dospěly k závěru, že vznik škody na straně žalobce není v
příčinné souvislosti s jednáním žalované. Pokud jde o pohledávky (nároky) vůči
společnosti První finanční a stavební koncern a.s., poukázala žalovaná na
skutečnost, že se nejedná o hodnotná aktiva, když byl návrh na prohlášení
konkursu uvedené společnosti zamítnut pro nedostatek majetku. Závěrem uvedla,
že v řízení nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi případnými nedostatky
v činnosti žalované a vzniklou škodou. C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem
účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7
cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013. Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané řádně zastoupenou
oprávněnou osobou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1
o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za
použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu „právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.“. V souzené věci je přípustnost dovolání založena již tím, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu řeší právní otázku existence nesprávného úředního postupu na
straně žalované v období po vydání povolení investiční společnosti rozdílně od
ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25.
sp. zn. 30 Cdo 509/2013) a žalobce právní posouzení v tomto směru napadl jednou
ze svých námitek (sub b/). D. Důvodnost
Dovolání je i důvodné. Námitka dovolatele, že příčinou škody byl mj. postup ministerstva vedoucí k
vydání povolení k činnosti investiční společnosti (sub a/), není důvodná. Odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že postup ministerstva vedoucí k
vydání povolení k činnosti investiční společnosti nemůže zakládat odpovědnost
státu za škodu, neboť tyto postupy směrovaly k vydání rozhodnutí. Případný
vznik škody by tak byl následkem vydaného rozhodnutí, přičemž předpokladem
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je jeho změna, či
zrušení pro nezákonnost. Jestliže však rozhodnutí o vydání povolení k činnosti
investiční společnosti nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno, není dán
předpoklad odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Svůj závěr
tedy odvolací soud odůvodnil jinak než dovolací soud v jiných skutkově stejných
věcech, v nichž uvedl, že v případě postupu žalované vedoucího k vydání
povolení k činnosti investiční společnosti není dán vztah příčinné souvislosti
k vzniklé škodě, když k vzniku škody došlo jednáním orgánů investiční
společnosti po jejím vzniku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28
Cdo 2490/2012). Závěr odvolacího soudu je však stejný jako závěr rozhodnutí
dovolacího soudu a lze tedy uzavřít, že je věcně správný a že námitka
dovolatele není důvodná, aniž by se dovolací soud zabýval otázkou, zda v
souzené věci nebyly naplněny předpoklady pro upuštění od podmínky zrušení nebo
změny nezákonného rozhodnutí (v tomto směru srov. nález Ústavního soudu ze dne
23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009,
sp. zn. II. ÚS 1774/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012). Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud nezabýval pochybením žalované
spočívajícím v nevymáhání nároků vůči společnosti První finanční a stavební
koncern a.s. (sub d/), nemůže být tato námitka úspěšná už proto, že v rámci
trestního řízení lze uplatnit nárok na náhradu škody jedině vůči obžalovanému
(srov. znění § 43 odst. 2 trestního řádu účinné do 31. 12. 2001). Společnost
První finanční a stavební koncern a.s. však obžalována nebyla a s ohledem na
tehdejší právní úpravu ani být nemohla. Pokud jde o námitku nesprávného úředního postupu žalované po odnětí povolení
investiční společnosti (sub c/), sestává tato jednak z tvrzení o neustanovení
nuceného správce a jednak z tvrzení o opožděném podání návrhu na likvidaci
investiční společnosti. Odvolací soud ve vztahu k oběma dílčím námitkám
uzavřel, že v době po odnětí povolení investiční společnosti dle § 37 odst. 2
písm. d) zákona č. 248/1992 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 1996 byly již
prostředky z podílového fondu defraudovány, a proto postup žalované právě po
odnětí povolení investiční společnosti nemůže založit odpovědnost státu za
škodu podle zákona č.
82/1998 Sb. Naproti tomu dovolací soud ve skutkově
totožných věcech ve vztahu k dílčí námitce týkající se neustanovení nuceného
správce uzavřel, že odpovědnost žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. není dána, neboť žalovaná neměla po odebrání povolení investiční společnosti
oprávnění ani povinnost ustanovit správce majetku investiční společnosti, resp. podílového fondu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo
344/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo
509/2013). Dovozuje-li tedy dovolatel odpovědnost žalované za porušení
povinnosti ustanovit nuceného správce investiční společnosti po odnětí
povolení, není jeho námitka důvodná už proto, že závěr odvolacího soudu je v
této části věcně správný, neboť jak již bylo předesláno, žalovaná oprávnění ani
povinnost ustanovit nuceného správce neměla. Pokud jde o opožděné podání návrhu
na likvidaci investiční společnosti, podle skutkových zjištění soudu prvního
stupně, které odvolací soud převzal, byl návrh na zrušení investiční
společnosti žalovanou podán dne 11. 3. 1998, přičemž rozhodnutí o odnětí
povolení investiční společnosti nabylo právní moci již dne 11. 3. 1997. V
uvedeném směru dovolací soud dospěl k závěru, že nepodala-li žalovaná návrh na
zrušení a likvidaci investiční společnosti v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., dopustila se nesprávného úředního postupu a
námitka dovolatele je v této části důvodná. Na žalobci však leží důkazní
břemeno ohledně skutečnosti, že likvidační zůstatek podílového fondu by byl
vyšší, pokud by žalovaná podala návrh na zrušení investiční společnosti v
přiměřené lhůtě. Dále se dovolací soud zabýval nárokem dovolatele na ušlý zisk. Pro přehlednost
dovolací soud uvádí, že odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu
prvního stupně i v otázce nároku žalobce na náhradu škody v podobě ušlého
zisku, ačkoliv se jím samostatně nezabýval. Samostatně se jím zabývat ani
nemusel, neboť své rozhodnutí založil na závěru, že na straně žalované nebyl
dán nesprávný úřední postup, a to s tím důsledkem, že nemůže být založena
odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na
skutečnost, zda jde o nárok žalobce na skutečnou škodu nebo ušlý zisk. Dovolací
soud se však otázkou nároku žalobce na náhradu ušlého zisku s ohledem na
námitku dovolatele stran ušlého zisku (sub f/) zabýval. V tomto směru dovolací
soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž „odpovědnost státu za
škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl na účet
poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do úvahy jen
tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku nezákonného rozhodnutí nebylo
umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk,
jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu
okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na
základě např.
smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u
některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na
pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve
smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v
podobě vzniku škody by tak byla naplněna.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3910/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Jinými slovy, pro nárok žalobce na ušlý zisk
nepostačuje spekulativní úvaha o možném alternativním finančním záměru žalobce,
nýbrž by se muselo jednat o situaci, kdy nesprávný úřední postup žalované
zasáhl do pravidelného chodu věcí, který vede k určitému zisku (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013). Protože se však
v souzené věci o takovou situaci nejedná a námitka žalobce se naopak zakládá na
spekulativní úvaze o alternativním finančním záměru, který vychází z průměrné
výše úroků v rozhodném období, není námitka dovolatele stran ušlého zisku
důvodná. Jde-li o námitku nesprávného úředního postupu žalované při dohledu nad
investiční společností (sub b/), vycházel dovolací soud ze své ustálené
judikatury týkající se stejného předmětu sporu s jinými žalobci. Podle této
judikatury k nesprávnému úřednímu postupu při dohledové činnosti žalované nad
investiční společností došlo, avšak nelze stanovit rozhodné datum, ke kterému
mělo nejpozději dojít ze strany žalované k přijetí opatření způsobilých
zabránit škodě podílníků podílového fondu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013). Dovolací soud předesílá, že pro posouzení
postupu žalované při dohledu nad investiční společností je rozhodné znění
zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech,
které bylo účinné ode dne 28. 12. 1992 do 30. 6. 1996 (dále jen „znění účinné
do 30. 6. 1996“, případně „rozhodné znění“), neboť tento dohled měl být
vykonáván v období od vydání povolení investiční společnosti dne 4. 11. 1994 do
dne rozhodnutí o odnětí povolení investiční společnosti dne 18. 6. 1996. Podle
zákona č. 248/1992 Sb. v rozhodném znění byla žalovaná povinna dohlížet na
dodržování tohoto zákona a statutu podílového fondu, dbát na ochranu zájmů
podílníků podílového fondu a při zajištění nedostatků ukládat sankce podle § 37
tohoto zákona (srov. § 36 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb.). Skutečnost, že stát
nebyl schopen řádný dohled podle zákona č. 248/1992 Sb., zejména po personální
stránce, zajistit, nemůže mít vliv na posouzení jeho odpovědnosti za případnou
škodu za situace, kdy nástroje, které měl k dispozici, byly k zajištění řádného
dohledu dostatečné. Navíc dozor nad investičními společnostmi a fondy měl být
soustavný, založený na analýze rizika a nikoliv jednorázový, zahájený jen na
základě vnějšího podnětu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013). Opatřeními umožňujícími zabránit škodě byly přitom jedině buď
odnětí povolení investiční společnosti podle § 37 odst. 2 písm. d) zákona č. 248/1992 Sb. v rozhodném znění, nebo dočasné pozastavení nakládání s majetkem
podílového fondu a prodeje podílových listů podle § 37 odst. 2 písm. c) zákona
č. 248/1992 Sb. v rozhodném znění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 344/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013). Právě uvedená opatření mohla s jistotou zabránit škodě
vzniklé v souvislosti s nákupem podílových listů žalobcem po dni, kdy mělo být
některé z těchto opatření žalovanou přijato. Jinými slovy, pokud by bylo k
určitému dni přijato některé z těchto opatření, žalobce by po tomto dni již
nemohl nakoupit podílové listy a škoda v rozsahu těchto podílových listů by mu
nevznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013). Z výše
uvedené judikatury dále plyne, že k přijetí opatření způsobilých zabránit škodě
podílníků podílového fondu mělo dojít nejpozději na základě předložení zprávy o
hospodaření podílového fondu dne 30. 9. 1995 a to přinejmenším ve lhůtě podle §
37 odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb., tedy do dvou měsíců ode dne 30. 9. 1995, kdy
byla žalované zpráva o hospodaření předložena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013). V dalším řízení však bude třeba,
aby se soudy zabývaly otázkou, zda se žalobci podařilo prokázat, že k přijetí
opatření způsobilých zabránit škodě měla žalovaná přistoupit již před datem 30. 9. 1995 na základě některého z jiných porušení zákona investiční společností. Současně se budou soudy muset vypořádat s otázkou, zda se žalobci podařilo
prokázat, že přijetí opatření způsobilých zabránit škodě mohlo zabránit i škodě
vzniklé v souvislosti s podílovými listy koupenými přede dnem přijetí opatření
způsobilých zabránit škodě. V tomto směru musí být žalobci poskytnuto i
odpovídající poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o povinnosti žalobce navrhnout
důkazy k prokázání svých tvrzení. Dovolací soud v návaznosti na důvodnost
námitky týkající se dohledu žalované nad investiční společností dále uvádí, že
důvodná je i námitka žalobce (sub e/), podle níž měly soudy posuzovat
jednotlivá pochybení žalované nejen samostatně, nýbrž i v jejich vzájemné
souvislosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo
1455/2007).
Jinými slovy, soudy se v dalším řízení budou zabývat otázkou, zda
pochybení žalované nespočívá ve skutečnosti, že nereagovala postupně na žádné z
porušení zákonných povinností investiční společnosti, a zda měla, či neměla v
konečném důsledku přijmout jedno z výše uvedených opatření umožňující zabránit
škodě již na základě souhrnu menších porušení zákona, kterých se investiční
společnost dopustila. Pokud jde o závěr odvolacího soudu, který obdobně jako soud prvního stupně
vyloučil odpovědnost žalované za škodu mimo jiné poukazem na skutečnost, že
hlavní a podstatnou příčinou vzniku škody bylo protiprávní (trestní) jednání A. K., dovolací soud výslovně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, který ve skutkově stejné věci dovodil, že
„protiprávní úkon (rozuměj nesprávný úřední postup) nemusí být jedinou příčinou
vzniku škody, stačí, že je jednou z příčin, která se podílí na nepříznivém
výsledku, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou.“. Je-li tedy příčinou
vzniklé škody jednak protiprávní činnost A. K. a jednak nesprávný úřední postup
žalované, odpovídají za ní stát a A. K. ve smyslu § 438 odst. 1 obč. zák. společně a nerozdílně (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Z důvodu shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., a proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §
226 odst. 1 o. s. ř.)
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu