ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobců a) J. S., b) K. S., c) O. V., d) Ing. J. H., e) K. B., roz.
D., f) M. D., g) K. H., všech zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10 a h) dědiců po zůstavitelce H.
Ž., zemř. 21. 2. 2013, kterak bude jejich okruh určen v rámci dědického řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 148/2013, proti
žalované České republice – České národní bance, IČ: 48136450, se sídlem v Praze
1, Na Příkopě 864/28, o zaplacení částek 944.118,02 Kč s příslušenstvím,
152.277,10 Kč s příslušenstvím, 152.277,10 Kč s příslušenstvím, 45.683,13 Kč s
příslušenstvím, 685.246,95 Kč s příslušenstvím, 167.504,81 Kč s příslušenstvím,
2.543.027,57 Kč s příslušenstvím, 380.692,75 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 213/2009, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2012, č. j. 68 Co 502/2011-221,
I. Dovolání žalobce d) se odmítá.
II. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2012, č. j. 68
Co 502/2011 – 221, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 3. 2011,
č. j. 18 C 213/2009 – 129, v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nárocích
žalobců a), b), c), e), f), g) a h) a v navazujících výrocích o náhradě nákladů
řízení ohledně uvedených žalobců a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem d) a žalovanou nemá nikdo z nich právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 3. 2011, č. j. 18 C 213/2009 – 129
- ve výroku I zamítl žalobu žalobkyně a) o zaplacení částky 944.118,02 Kč s
příslušenstvím,
- ve výroku II zamítl žalobu žalobce b) o zaplacení částky 152.277,10 Kč s
příslušenstvím,
- ve výroku III zamítl žalobu žalobce c) o zaplacení částky 152.277,10 Kč s
příslušenstvím,
- ve výroku IV zamítl žalobu žalobce d) o zaplacení částky 45.683,13 Kč s
příslušenstvím,
- ve výroku V zamítl žalobu žalobkyně e) o zaplacení částky 685.246,95 Kč s
příslušenstvím,
- ve výroku VI zamítl žalobu žalobkyně f) o zaplacení částky 167.504,81 Kč s
příslušenstvím,
- ve výroku VII zamítl žalobu žalobce g) o zaplacení částky 2.543.027,57 Kč s
příslušenstvím,
- ve výroku VII zamítl žalobu žalobkyně h) o zaplacení částky 380.692,75 Kč s
příslušenstvím a
- ve výroku IX rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výše uvedených nároků se žalobci domáhali z titulu náhrady škody způsobené
nesprávným úředním postupem Ministerstva financí (dále též jen „ministerstvo). Žalobci se zakoupením podílových listů vydaných Investiční společností FUTURUM
AURUM a. s. (dále též jen „Investiční společnost“) stali podílníky v Podílovém
fondu FUTURUM AURUM (dále též jen „Fond“). Nesprávný úřední postup ministerstva
měl dle žalobců spočívat v tom, že povolilo vznik Investiční společnosti s
právem vydávat podílové listy uvedeného Fondu, zanedbalo dozor nad činností
Investiční společnosti a tím umožnilo rozvíjet trestnou činnost A. K.,
prokuristy a ředitele Investiční společnosti, kterou byl zpronevěřen majetek ve
Fondu. Po odebrání povolení k činnosti Investiční společnosti ponechalo
ministerstvo dle žalobců majetek Fondu bez jakékoliv správy a zabezpečení. Žalobci proto požadují po žalované náhradu skutečné škody, kterou představuje
34,845 % jejich vkladů, tj. nominální hodnoty jimi vlastněných podílových listů
(65,155 % vkladů obdrželi v likvidaci), a dále ušlý zisk za celou dobu, kdy
nemohli podílové listy v důsledku defraudace a následné likvidace odprodat zpět
podílovému fondu nebo jinak s nimi disponovat. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobcům
vznikla škoda, skutečná výše vzniklé škody však nebyla žalobci správně
stanovena a nebyla prokázána. Žalobci neunesli břemeno tvrzení a břemeno
důkazní ani pokud jde o tvrzený ušlý zisk. Co se týče tvrzeného nesprávného
úředního postupu, soud v jednání ministerstva při shromažďování podkladů pro
vydání povolení podle § 8 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech
a investičních fondech v tehdy platném znění (dále jen „ZoISIF“) nesprávný
úřední postup neshledal, neboť uvedená činnost vedla k vydání povolení ke
vzniku Investiční společnosti, v daném případě by se proto eventuálně mohlo
jednat pouze o nezákonné rozhodnutí. Soud nekvalifikoval jako nesprávný úřední
postup ani to, že ministerstvo nereagovalo na reklamní kampaň Investiční
společnosti, ani skutečnost, že ministerstvo nezjistilo, že Investiční
společnost porušuje svoji povinnost zveřejňovat jedenkrát týdně údaje v
obchodním věstníku (povinnost pravidelné a věcné kontroly podle soudu prvního
stupně ze ZoISIF nevyplývá). Nesprávným úředním postupem pak nebylo ani to, že
ministerstvo financí po odejmutí povolení Investiční společnosti neustanovilo
nuceného správce, neboť ministerstvo dle tehdy účinného znění § 37 ZoISIF k
ustanovení nuceného správce nemělo pravomoc. Nesprávný úřední postup však soud
shledal v tom, že žalovaná nijak nereagovala na zprávu o hospodaření Investiční
společnosti, jejíž součástí byla i účetní závěrka za první pololetí roku 1995. Z účetní závěrky vyplývalo, že si Investiční společnost v rozporu s § 12 odst. 3 ZoISIF ponechává vysoké částky v pokladně v hotovosti.
Bylo tedy na místě,
aby ministerstvo po seznámení se s účetní závěrkou přistoupilo k uložení
sankcí, což se však v posuzovaném případě nestalo. Mezi uvedeným nesprávným
úředním postupem a vznikem škody však soud neshledal příčinnou souvislost. Bezprostřední příčinou vzniku škody bylo protiprávní jednání A. K., samotná
skutečnost, že Ministerstvo financí ve věci samo aktivně nejednalo, odpovědnost
státu nezakládá a není v příčinné souvislosti se vznikem škody. Odvolací soud posuzoval vztahy mezi účastníky stejně jako soud prvního stupně
podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že postup
ministerstva při shromažďování podkladů pro vydání povolení nemůže být
nesprávným úředním postupem, neboť vedl k vydání rozhodnutí, které nebylo pro
nezákonnost zrušeno. Povolení k vykonávání činnosti bylo sice Investiční
společnosti odňato, nikoli však z důvodu, že by bylo vydáno nezákonně, ale
proto, že byly zjištěny nedostatky při hospodaření Investiční společnosti. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že žalované nelze
přičítat k tíži, pokud nereagovala na reklamní kampaň Investiční společnosti. Dozorová činnost žalované nesměla přesahovat rámec vymezený § 36 ZoISIF,
nereagování na reklamní kampaň proto nesprávným úředním postupem nebylo. Od závěrů soudu prvního stupně se však odvolací soud odchýlil při hodnocení
kontroly zveřejňování údajů Investiční společností v obchodním věstníku. Podle
odvolacího soudu mělo v rámci dozorčí činnosti zakotvené v § 36 ZoISIF
ministerstvo financí reagovat na skutečnost, že investiční společnost porušuje
ustanovení § 25 odst. 4 ZoISIF. Pokud tak neučinilo, jedná se o nesprávný
úřední postup. Nelze však dovodit, že nečinnost ministerstva v tomto směru je v
příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody, za situace, kdy nic
nenasvědčovalo tomu, že majetek Investiční společnosti je zpronevěřován
trestnou činností. Pochybení Investiční společnosti navíc nenaplňovalo zákonné
podmínky pro postup podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. d) ZoISIF, mohlo vést
maximálně k přijetí opatření podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) citovaného
zákona, směřujících k tomu, aby Investiční společnost odstranila nedostatky ve
stanovené lhůtě. Za nesprávný úřední postup odvolací soud stejně jako soud prvního stupně
považuje rovněž nečinnost žalované, která nereagovala na nedostatky, jež mohla
zjistit z účetní závěrky za první pololetí roku 1995, doručené jí 30. 9. 1995. Žalovaná měla na nedostatky reagovat a přistoupit k uložení sankcí podle § 37
odst. 2 ZoISIF. Nicméně ani tento nesprávný úřední postup není v příčinné
souvislosti s tvrzenou škodou. Žalovaná nemohla na základě účetní závěrky
předpokládat, že majetek Investiční společnosti je defraudován.
Sama
skutečnost, že Investiční společnost dosud nenakoupila cenné papíry,
neodůvodňovala postup podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. d) ZoISIF, ale
případně pouze přijetí mírnějšího opatření podle § 37 odst. 2 písm. a) nebo b)
citovaného zákona. Kromě toho odvolací soud uvedl, že nebylo nijak prokázáno
ani tvrzeno, že ve Fondu byly reálné finanční prostředky podílníků, které by se
v důsledku výkonu dozoru mohlo podařit zachránit a rozsah škody tak eventuálně
snížit. Odvolací soud dále shodně se soudem prvního stupně neshledal nesprávný úřední
postup v postupu žalované, která po odejmutí povolení podle § 8 ZoISIF
neustanovila nuceného správce. Podle ZoISIF neměla žalovaná k ustanovení
nuceného správce pravomoc. Rozsudek odvolacího soudu napadli všichni žalobci dovoláním v celém jeho
rozsahu. Odvolací soud podle dovolatelů založil své rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení okolností na straně příčiny, tj. porušení povinností
žalovanou, na nesprávném právním posouzení okolností na straně následku (tj. škody), a dále na nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti. Odvolací soud v rozporu s hmotným právem a judikaturou neshledal ani v dalších
zanedbáních povinností žalované její nesprávný úřední postup, nesprávně právně
vyhodnotil, jaká adekvátní opatření k porušeným povinnostem měla žalovaná v
jednotlivých případech přijmout, neposuzoval porušení povinností žalované
komplexně v jejich souhrnu a všech souvislostech. Dále soud neposoudil škodu z
hlediska momentu jejího vzniku, tj. kdy žalobci konkrétně investovali svoje
finanční prostředky do fondu a kdy došlo k defraudaci, nesprávně právně
posoudil otázku, zda, jak a kdy mohlo či nemohlo být žalovanou při řádném
úředním postupu zamezeno vzniku škody, a ani zda mohla být již vzniklá škoda
následně zmenšena. Otázku zásadního právního významu v tomto ohledu spatřují
žalobci v tom, zda nemožnost unesení důkazního břemene k možnému výsledku
reparace škody z uplatnění nároků u škůdce a dalších osob, způsobenou výlučně
tehdejším nesplněním povinností žalované postarat se o tyto nároky, může soud
přičítat k tíži žalobců. Soud také nesprávně vyloučil z posuzování i škodu ve
formě ušlého zisku. Dovolatelé kladou otázku, zda lze vyloučit předem jejich
nárok na ušlý zisk, jestliže nejsou v takovém případě splnitelné předpoklady
vyžadované jinak v § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
dále jen „obč. zák.“, a zda je na místě ušlý zisk stanovit vlastní úvahou soudu
postupem podle § 136 o. s. ř. Ačkoliv žalobci prokázali, že žalovaná řádným
úředním postupem mohla škodě zabránit, soud se odchýlil od judikatury, která
považuje příčinnou souvislost za danou, pokud žalovaná alespoň potencionálně
mohla škodě zabránit, aniž by se zbavila odpovědnosti prokázáním opaku. Hrozba
škody „nebyla pro optimálního pozorovatele zcela nepravděpodobná“. Dovolatelé spatřují nesprávný úřední postup ministerstva již v tom, že vůbec
investiční společnosti udělilo povolení k činnosti. Dovolatelé trvají na tom,
že se jedná o úřední postup a soud byl povinen se jím zabývat.
Dovolatelé v
tomto ohledu poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/2008, přičemž podle jejich názoru není relevantní, že se jednalo o
skutkově odlišný případ. Ústavní soud v daném nálezu vyjádřil právně relevantní
názor, že odpovědnost státu za škodu nelze vyloučit pouze pro nepodřaditelnost
pod nezákonné rozhodnutí, které nebylo zrušeno, ale že je namístě posuzovat,
zda se nejedná o nesprávný úřední postup. Povolení v daném případě bylo vydáno
na základě žádosti ještě neexistující společnosti v rozporu s § 8 ZoISIF. Namísto prověření již existujících personálních, organizačních a materiálních
předpokladů brala žalovaná v úvahu pouze přísliby jejich zajištění a připustila
obcházení zákona. K prokázání původu základního kapitálu se žalovaná spokojila
jen s čestným prohlášením přípustným pouze výjimečně, a odsouhlasila výši
základního kapitálu, kterou zaměstnankyně žalované považovala za nedostatečnou. V době vydání povolení bylo patrné i personální propojení žadatelů s 1. Finančním a stavebním koncernem a. s., a tím s netransparentními osobami z
hlediska zákonného požadavku na bezúhonnost a původ kapitálu a jeho prověření. Pokud jde o argumentaci soudu, že ministerstvo nemohlo defraudaci předpokládat,
tato nesplňuje princip nepředvídatelnosti ze strany objektivního pozorovatele,
tj. ministerstvo nemohlo defraudaci vyloučit. Dovolatelé dále nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil postup žalované
vůči Investiční společnosti v době po vydání povolení k činnosti. Odvolací soud
předem vyloučil případy, které dle něj nezakládaly adekvátnost opatření
žalované, které by zabránilo škodě (nákupu podílových listů žalobci). Opatřením, které by zabránilo škodě, mohlo být dle soudu pouze odejmutí
povolení podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. d) ZoISIF. Odůvodnění, že rozsáhlá reklamní kampaň Investiční společnosti byla v polovině
devadesátých let obvyklá, je nepřípustné, neboť to byla žalovaná, která v
rozporu s § 23 ZoISIF běžně takovouto reklamu připouštěla. Žalovaná se nemůže
dovolávat ve svůj prospěch protiprávního stavu, který sama tolerovala. Nepravdivou reklamu výslovně zakazuje § 23 ZoISIF, soud přesto nezohlednil
sdělovací prostředky jako zdroje informací pro výkon dozoru žalované. Soud
nehodnotil ani absenci opatření žalované ve vazbě na konkrétní obsah i jen
jednotlivých reklamních zpráv v kontextu zákazů dle ZoISIF, z nichž byla patrná
nejen nepravdivost reklam, ale i porušování dalších zákonných norem. Závěr
odvolacího soudu v tomto ohledu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 5 A 1/2001, jakož i s komentářovou literaturou. Odvolací soud pomíjí, že žalovaná byla zřízena za účelem dozoru a otázka
předjímatelnosti škody má význam pouze v případě subjektivní odpovědnosti za
škodu. Soud redukuje správnost úředního postupu pohledem příčinné souvislosti.
Nesprávně pak uzavírá, že při posuzování nesprávného úředního postupu je nutno
vycházet pouze ze skutečností, které byly orgánu dozoru objektivně známy v době
jeho výkonu, avšak pomíjí, že vědomost státu se předpokládá v míře, co jeho
příslušné orgány vědět měly a mohly, jestliže by svoji činnost vykonávaly řádně. Dovolatelé též zpochybňují správnost postupu žalované v době po odnětí povolení
k činnosti Investiční společnosti. Namítají, že zákon žalované ukládal
povinnost jmenovat nuceného správce již při dočasném pozastavení činnosti
investičního fondu, tj. podle § 37 odst. 2 písm. c) ZoISIF. Měla-li totiž
žalovaná tuto povinnost již při mírnějším porušení zákona, pak tím spíše ji
měla při závažnějším deliktu. Dále bylo sice povinností investiční společnosti
uzavřít Fond a vyplatit podílníky, ale v tom měl jednat již soudem ustanovený
likvidátor, nikoliv sám pachatel A. K. Po odebrání povolení proto žalovaná
nesplnila včas povinnost podle § 34 odst. 2 a 3 ZoISIF, když nepodala včas
návrh na likvidaci Investiční společnosti. Soud jmenoval likvidátora na návrh
žalované podaný až s odstupem jednoho roku po právní moci jejího rozhodnutí. V
důsledku tohoto nesprávného úředního postupu byla správa majetku fondu
ponechána žalovanou vědomě více jak dva roky naprosto bezprizorní. Odvolací soud pochybil, když se nezabýval opomenutím žalované, která se neujala
vymáhání nároků v trestním řízení. Soud nesprávně vycházel z toho, že žalovaná měla reagovat až na „signály přímo
svědčící o případné defraudaci majetku fondu.“ Existence takových signálů je
obvykle vyloučena, právě proto je žalovaná v dozoru odkázána téměř vždy jen na
nepřímé signály vyplývající z řádného plnění informačních a evidenčních
povinností investičních společností. Soud taktéž pomíjí pravidla vyplývající z
teorie adekvátní příčinné souvislosti. V případě nesplnění povinností ze strany
Investiční společnosti podle § 25 odst. 6 a § 36 odst. 2 ZoISIF měla okamžitě
následovat sankce v podobě odnětí povolení. Odvolací soud nepřihlédl k obecnému vymezení obsahu povinností veřejnoprávního
dozoru a nepoměřoval zjištěný, nedbalý a jen formální úřední postup žalované s
požadavkem i na jeho efektivitu. Soud nesprávně nepoužil za základ hodnocení
povinností žalované ani konkrétní pracovní náplň jejích zaměstnanců a jejich
svědectví a nevyrovnal se ani s diametrálním rozdílem v plnění povinností
různých zaměstnanců žalované. Jestliže žalovaná měla povinnost (dle odvolacího soudu „snad“ v jednom případě,
dle dovolatelů i v mnoha dalších) zahájit s investiční společností vždy
samostatná správní řízení a neučinila tak, pak soud posuzoval nesprávnost
úředního postupu žalované v příkrém rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1455/2007 a nehodnotil nesplnění dalších povinností žalované,
přičemž její nevědomost o relevantních údajích byla způsobena právě v důsledku
prvotního zanedbání. Soud tak nesprávně vychází z toho, že nesledovala-li
žalovaná například plnění publikační povinnosti investiční společnosti či její
inzerci, nemohla rovněž nic zjistit, a proto nemohla porušit ani žádnou svoji
povinnost.
Otázku, zda se jednalo v daném případě o nesprávný úřední postup, si
odvolací soud zúžil na oddělené posuzování jednotlivých momentů opomenutí či
nedbalosti žalované, což je v rozporu s § 13 OdpŠk. Co se týče vzniku škody, dovolatelé upozorňují na to, že nesprávný úřední
postup žalované vzniku škody předcházel „a trval nadále i po jejím vzniku, již
však v jiné formě nezmenšení vzniklé škody.“ Celková škoda z defraudace vznikla
po 1. 7. 1995 a narůstala v průběhu času, tj. z přílivu nových investic od
podílníků až do 9. 3. 1996. Odvolací soud se nezabýval reparací škody
spočívající ve vymáhání zpět toho, co z majetku Fondu neoprávněně ušlo. Namísto
toho nesprávně uzavřel, že v té době byl majetek Fondu defraudován. Otázkou
zásadního právního významu v této souvislosti je, zda lze po žalobcích
požadovat ještě bližší břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pokud jde i o přesnou
výši majetku, o který se škoda nesnížila v důsledku toho, že žalovaná zanedbala
povinnost postarat se o majetkové nároky Fondu po odnětí povolení (pohledávky
fondu za 1. FSK, a.s., a za dalšími subjekty). Dovolatelé také namítají, že
žalovaná ohledně skutečnosti neexistence majetku ve fondu nenabídla žádné
tvrzení. Soudy se nezabývaly škodou ve formě ušlého zisku, neboť žalobci neunesli
břemeno tvrzení a ani břemeno důkazní, jde-li o předpoklady náhrady ušlého
zisku. Odvolací soud se k tomu blíže nevyjádřil. Otázkou zásadního právního
významu je, zda splněním takovéto nesplnitelné povinnosti je soud oprávněn
podmínit i uplatnění Ústavou garantovaného nároku na odškodnění ve smyslu
nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/2003. Pokud soud nebyl oprávněn
nárok na ušlý zisk takto předem vyloučit, pak je otázkou, zda měl postupovat
dle návrhu žalobců vlastním uvážením podle § 136 o. s. ř. Soud nesprávně vyloučil z posuzování příčinné souvislosti základní otázku, zda
žalovaná při správném úředním postupu mohla škodě či jejímu nárůstu zabránit,
či zda byl tento následek neodvratitelný. Následně svůj závěr o nedostatku
příčinné souvislosti založil nesprávně toliko na závěru o neúčinnosti jiných
opatření než odnětí povolení. Soud nezohlednil, že každá samostatná skutečnost zahájení správního řízení má v
řádném správním řízení bez dalšího vždy určité následky, např. znásobuje pro
orgán dozoru závažnost každého dalšího porušení povinností dozorovaného
subjektu, nepřímo plní i funkci upozornění veřejnosti na rizikové jednání
subjektu. Soud nevzal na vědomí prokázanou skutečnost, že při jakékoliv
dřívější i jen letmé prověrce u Investiční společnosti by byly shledány tytéž
závady, pro které žalovaná následně povolení odebrala. Dle soudu jediným opatřením na straně žalované, kterým bylo možné škodě
zabránit, bylo odnětí povolení Investiční společnosti. Pro něj však soud
neshledal opodstatnění – adekvátní porušení povinností Investiční společnosti. Z tohoto nesprávného předpokladu odvolací soud nesprávně dovodil, že jedinou
příčinnou vzniku škody bylo jednání přímého škůdce A. K.
Soud tak nesprávně
zpětnou logikou vyloučil možnost spolupůsobení i více příčin a nezabýval se
tím, zda mohly být i tyto jiné příčiny podstatné pro vznik škody. Soud se navíc
vůbec nezabýval důkazní povinností žalované k prokázání skutečnosti, že ani
naprosto řádný postup příslušných orgánů by nemohl zabránit vzniku škody. Dovolatelé v této souvislosti poukazují též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelé posléze podáním doručeným soudu dne 3. 4. 2013 navrhli, aby dovolací
soud řízení přerušil a vyčkal rozhodnutí o ústavní stížnosti proti usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, kterým bylo
odmítnuto dovolání ve skutkově a právně obdobné věci. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud správně shledal jako
příčinu škody žalobců defraudaci A. K. a zabýval se otázkou, zda ministerstvo
mohlo vzniku škody zabránit. Správný je rovněž závěr, že žádné z žalobci
tvrzených porušení povinností Investiční společnosti nemohlo vyvolat takový
zásah orgánu státního dozoru, aby se defraudaci prostředků podílového fondu
zabránilo. Žalovaná má za to, že z výše uvedeného důvodu nemá smysl zabývat se
otázkou, zda ministerstvo financí mělo dílčí tvrzené nedostatky zjistit a
reagovat na ně. Žalovaná dále uvedla, že řízení o povolení k činnosti investiční společnosti
proběhlo v souladu se zákonem. Povolení je navíc rozhodnutím, které nebylo
zrušeno pro nezákonnost. Neplnění informačních a evidenčních povinností se
vyskytuje poměrně často a nenasvědčuje obvykle tomu, že by byl pravděpodobný
vznik škody. Tvrzení, že by Investiční společnost na výzvu nemohla prokázat, že
by dostála svým závazkům, je pak pouze spekulací žalobců. Pokud činnost
ministerstva nevykazovala nedostatky v jednotlivostech, pak ani při jejím
celkovém posouzení nelze dospět k závěru o nesprávném úředním postupu. Spojují-
li žalobci škodu s chybějícím majetkem fondu po vstupu Investiční společnosti
do likvidace, měli by prokázat, že majetek existoval a jaká byla jeho výše. Co
se týče ušlého zisku, nebylo vůbec zapotřebí, aby se jím soud zabýval, když
vznik škody, a tedy i vznik ušlého zisku, nejsou v příčinné souvislosti s
jednáním žalované. Tvrzení žalobců, že při jakékoliv dřívější kontrole by byly
zjištěny nedostatky, pro které bylo později odejmuto povolení k činnosti,
nebylo prokázáno. Žalovaná prokázala a unesla důkazní břemeno, že škoda by
vznikla stejně i při jakémkoliv předvídatelném a řádném postupu ministerstva
financí. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“, a to se zřetelem k nálezům Ústavního
soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší soud ve smyslu posledního podání dovolatelů neshledal důvod pro
přerušení řízení a vyčkání rozhodnutí Ústavního soudu, a to především z důvodu
ekonomie řízení. Vyšel z úvahy, že důvody odmítnutí dovolání v obdobné věci
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012,
spočívají v aplikaci § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., tj. přezkumu
přípustnosti dovolání, nikoliv v meritorním přezkumu správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu. Rozhodnutím o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost
nemůže být Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání v obdobné či
totožné věci vázán. Nejvyšší soud přitom neshledal prostor pro aplikaci § 20
odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, když z povahy věci rozhodnutí
o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost žádný právní názor ve smyslu výkladu
konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, na kterém mohl odvolací
soud své rozhodnutí založit a od něhož by bylo potřeba se v novém rozhodnutí
odchýlit, obsahovat nemůže.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání, a to z hlediska
každého dovolatele zvláště. Přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2012 může být dovolacím soudem shledána v případě,
že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu či proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání podle odstavce § 237 odst. 1 o. s. ř. pak není přípustné mimo jiné
tehdy, jestliže dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolání žalobce d) směřující proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné,
neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění
převyšujícím 50.000,- Kč (jednalo se o potvrzení výroku IV rozsudku soudu
prvního stupně, jímž byla žaloba žalobce d/ zamítnuta co do 45.683,13 Kč). Nejvyšší soud v případě rozhodnutí o dovolání žalobce d) upozorňuje na to, že
při zkoumání splnění podmínky § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohl
přihlédnout ani k nároku na náhradu ušlého zisku (neboť ten jako samostatný
nárok nebyl v tomto řízení i přes poučení ze strany soudu žalobci specifikován)
ani k příslušenstvím žalobcem d) uplatněné pohledávky, neboť to zapovídá
výslovně zákon (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., část věty za středníkem). Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud dovolání žalobce d) pro nepřípustnost odmítl
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. Dovolání žalobců a), b), c), e), f), g) a h), která směřují proti potvrzujícímu
výroku I rozsudku odvolacího soudu a dále proti výroku II o náhradě nákladů
odvolacího řízení, by mohla být shledána přípustnými jen za splnění podmínek §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud – jak bude odůvodněno
níže – jejich dovolání přípustnými a též důvodnými shledal. I pro rozhodnutí v této věci byly důležité některé úvahy obsažené v předchozím
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012.
Je ovšem na místě znovu
zopakovat, že Nejvyšší soud se vzhledem k závěru o nepřípustnosti dovolání
(podle § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.) v uvedeném rozhodnutí
nezabýval (a ani nemohl) všemi otázkami, které dovolatelé předestřeli. Nejvyšší
soud při řešení nyní posuzované věci vycházel zejména ze závěrů obsažených v
jeho rozsudku ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, ve kterém se skutkově
obdobným případem zabýval meritorně. Pokud jde o postup ministerstva, který vedl k vydání povolení k činnosti
Investiční společnosti, námitky dovolatelů směřující k této otázce přípustnost
dovolání nezakládají. Závěry odvolacího soudu nepředstavují jiné řešení ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídají judikatuře soudu dovolacího
(srov. výše odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013 a sp. zn. 28 Cdo 2490/2012), pokud odvolací soud uvedl, že zde nemůže být dán vztah
příčinné souvislosti mezi postupem vedoucím k vydání povolení a vyvedením peněz
z fondu. Rovněž jedná-li se o postup ministerstva po odnětí povolení vydaného podle § 8
ZoISIF, je řešení přijaté odvolacím soudem v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu, když odvolací soud uzavřel, že žalovaná (resp. ministerstvo financí) po
odebrání povolení ve smyslu § 37 odst. 1 písm. d) ZoISIF neměla povinnost ani
oprávnění ustanovit správce majetku Investiční společnosti, resp. Fondu. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Ani tato námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. nezakládá. Pokud se týká uplatněného nároku dovolatelů na náhradu škody v podobě ušlého
zisku, která měla spočívat v tom, že dovolatelé jako podílníci Fondu nemohli po
určitou dobu finanční prostředky do Fondu vložené dále zhodnocovat, tato otázka
přípustnost dovolání rovněž nemůže založit, neboť odvolací soud ji posoudil
shodně s řešením, kterého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatelé v podstatě namítají, že v důsledku nesprávného úředního postupu
došlo v jejich majetkové sféře ke škodě spočívající v tom, že se jejich
majetková sféra nezvětšila o majetkové užitky, které by jim bývaly plynuly,
kdyby nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a kdyby se jim financí, které do
Fondu vložili, dostalo dříve a v plné výši. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu však musí být v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím
či nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci majetková újma způsobená
tím, že takový postup zasáhl do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a
nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného finančního záměru (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
V
konkrétním případě k tomu Nejvyšší soud doplnil, že „odpovědnost státu za škodu
v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl na účet
poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do úvahy jen
tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku nezákonného rozhodnutí nebylo
umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk,
jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu
okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na
základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u
některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na
pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve
smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v
podobě vzniku škody by tak byla naplněna“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3910/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007). Ve vztahu k možné aplikaci § 136 o. s. ř. je třeba zdůraznit, že ten míří na situace, kdy je nárok prokázán co do
svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto
zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku (Drápal, L., Bureš, J. a
kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 940). Jestliže tedy v daném případě se nepodařilo vůbec
prokázat, že žalobcům nějaká škoda vznikla (ušel zisk), nemohl soud přikročit k
aplikaci § 136 o. s. ř., který se týká jen stanovení výše uplatněného nároku
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008). Dále se tedy dovolací soud zabýval přípustností námitek dovolatelů týkajících
se postupu ministerstva při dozoru nad Investiční společností, resp. Fondem, v
době po vydání povolení ke vzniku podle § 8 ZoISIF. Základní otázkou v tomto
ohledu je, zda dozorové orgány porušily zákonem stanovené (dozorové) povinnosti
(nesprávný úřední postup), a zda v důsledku takového možného pochybení došlo ke
vzniku škody na straně dovolatelů, resp. zda jeho důsledkem bylo to, že nedošlo
k zabránění vzniku škody defraudací finančních prostředků ve fondu. Ohledně uvedené otázky dospěl odvolací soud k jinému řešení, než jaké bylo po
jeho rozhodnutí dosaženo v judikatuře soudu dovolacího, konkrétně v rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013. Podle odvolacího soudu podnětem k zahájení řízení o případném odnětí povolení k
činnosti Investiční společnosti rozhodně nemohla být rozsáhlá reklamní kampaň. Odvolací soud však dospěl k závěru, že ministerstvo financí mělo v rámci
dozorčí činnosti zakotvené v § 36 odst. 2 ZoISIF reagovat na skutečnost, že
Investiční společnost porušovala § 25 odst. 4 ZoISIF a nezveřejňovala údaje o
prodeji, zpětném prodeji a ceně odkoupených podílových listů. Nicméně za
situace, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že majetek Investiční společnosti a
podílového fondu byl zpronevěřován, nelze dovodit, že uvedené opomenutí
Ministerstva financí bylo v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou.
Pochybení
Investiční společnosti mohlo vést maximálně k přijetí mírnějšího opatření podle
§ 37 odst. 2 písm. a) ZoISIF, které by škodě nemohlo zabránit. Stejně tak shledal odvolací soud nesprávný úřední postup v nereagování na
předloženou účetní zprávu doručenou ministerstvu dne 30. 9. 1995, ze které bylo
možno zjistit, že Investiční společnost vložené prostředky podílníků
neinvestuje do cenných papírů a většinu finančních prostředků drží v hotovosti. Ministerstvo mělo na tyto nedostatky ihned reagovat a přistoupit k uložení
sankcí dle § 37 odst. 2 ZoISIF. Nicméně ani tento nesprávný úřední postup není
podle odvolacího soudu v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Dozorující
orgán nemohl na základě účetní závěrky předpokládat, že majetek Investiční
společnosti je defraudován, neboť tato skutečnost z účetní závěrky nevyplývala. Sama skutečnost, že nebyly nakoupeny cenné papíry, odůvodňovala případně pouze
přijetí mírnějších opatření podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) nebo b)
ZoISIF. Obecně dovolací soud považuje za důležité předeslat, že škoda byla způsobena
především a prvotně trestnou činností statutárního orgánu Investiční
společnosti, což ostatně žádná ze stran tohoto řízení nesporuje. Klíčovou
problematikou sporu mezi žalobci a žalovanou potom nutně musí být, zda se orgán
žalované při výkonu dozoru nad činností Investiční společnosti, resp. Fondu
dopustil takového nesprávného úředního postupu, který spočívá v tom, že
nejednal dostatečně rychle či nejednal vůbec, a nevyužil tak oprávnění svěřené
mu zákonem při finančním dohledu. V každém takovém případě se však musí
zkoumat, zda dohledovému orgánu svěřená oprávnění jsou či byla svým charakterem
a předpokládanými účinky způsobilá čelit počínání finančního subjektu, případně
i úmyslné trestné činnosti, nebo zda byla koncipována spíše tak, že měla pouze
určitými korekturami napomáhat k vytvoření a udržení zákonem předpokládaného
prostředí na trhu finančních služeb (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu
veřejné moci. Komentář. 3 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 155). Dovolací soud ve zde souzeném případě vycházel ze znění zákona č. 248/1992 Sb.,
o investičních společnostech a investičních fondech ve znění účinném do 30. 6. 1996. Je skutečností, že s účinností k 1. 7. 1996 byl tento zákon rozsáhle
novelizován, přičemž podstatná část novelizace se týkala právě způsobu výkonu
dozoru státu nad investičními společnostmi a investičními fondy. V tomto ohledu
došlo zejména k výraznému zpřesnění části deváté ZoISIF (Státní dozor) a části
desáté ZoISIF (Sankce). Je proto třeba připustit, že orgány státního dozoru pro
daný případ v inkriminované době neměly ke své orientaci a práci zcela podrobný
zákonem předepsaný návod k postupu při výkonu dozoru, na což bylo upozorňováno
již v průběhu přijímání ZoISIF. To ale nic nemění na tom, že i před 1. 7.
1996 ZoISIF jasně deklaroval, že „při
výkonu státního dozoru je příslušný státní orgán povinen dohlížet na dodržování
tohoto zákona a statutu fondu, dbát na ochranu zájmů podílníků podílového fondu
a akcionářů investičního fondu a při zjištění nedostatků je oprávněn ukládat
sankce podle § 37 tohoto zákona“ (§ 36 odst. 2 ZoISIF); o ochraně investorů
jako jednom z hlavní cílů ZoISIF viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 3. 5. 2006, č. j. 1 As 40/2005 - 62, dostupný na internetových stránkách
Nejvyššího správního soudu, www.nssoud.cz). Nástroje, které měly příslušné
orgány k dispozici při výkonu dozoru nad investičními a podílovými fondy před
1. 7. 1996 nadto nelze hodnotit jako nedostatečné či neadekvátní k zjištění a
zabránění různých protizákonných operací jednotlivých investičních společností
či fondů. Orgány dozoru byly oprávněny požadovat informace od investičních
společností a investičních fondů o jejich činnosti a o podílových fondech,
které investiční společnosti spravovaly, a to v rozsahu potřebném pro výkon
státního dozoru (§ 36 odst. 3 ZoISIF). Rozsah uvedeného oprávnění byl tedy
nastaven značně široce (viz i Dědič, J., Barák, J., Zákon o investičních
společnostech a investičních fondech. Komentář. Edice komentované zákony. SEVT,
1992, str. 148 a 149). Při zjištění nedostatků v činnosti investiční společnosti či investičního fondu
byl orgán státního dozoru oprávněn ukládat sankce vypočtené v § 37 odst. 1 a 2
ZoISIF. V případě § 37 odst. 1 ZoISIF se jednalo o odejmutí povolení uděleného
podle § 8 ZoISIF, a to v případě nedostatečné výše likvidních prostředků. V
odstavci druhém § 37 ZoISIF pak byly zakotveny celkem čtyři druhy sankcí (od
uložení povinnosti napravit zjištěné nedostatky až po odejmutí povolení
uděleného podle § 8 ZoISIF), a to v případě, že investiční společnost, fond či
depozitář porušovaly povinnosti uvedené v tomto zákoně. K uložení sankcí v § 37
odst. 2 ZoISIF měl podle § 37 odst. 4 ZoISIF orgán státního dozoru dvouměsíční
subjektivní a dvouletou objektivní lhůtu. V případě sankce podle § 37 odst. 1
ZoISIF nebyla lhůta stanovena, avšak podle komentářové literatury to znamenalo,
že dozorový orgán měl konat bezodkladně (viz komentář citovaný výše, str. 153). K tomu je nutno doplnit, že při dozoru nad investičními společnostmi a fondy se
mělo jednat o dozor soustavný, a nikoliv o dozor jednorázový, který by byl
zahajován pouze na základě vnějšího podnětu (např. stížnosti poškozeného
klienta) a musel být založen na analýze rizika. „Kontrolní orgán tedy nesmí
postupovat mechanicky podle abecedy, ale musí se zaměřit tam, kde hrozí
největší riziko“ (Herzeg, J. K odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad
kapitálovým trhem, In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR, ID
LIT27017CZ). V souladu s judikatorním řešením, které Nejvyšší soud k uvedené otázce přijal v
rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013, lze uzavřít, že v posuzovaném případě by mohlo
být defraudaci finančních prostředků některých z podílníků zabráněno tehdy,
jestliže by orgán dozoru uložil sankci v podobě odejmutí povolení podle § 8 (§
37 odst. 2 písm.
d/ ZoISIF); k tomuto kroku ostatně ze strany státu došlo
nakonec ke dni 18. 6. 1996, a to poté, co se sám ředitel Investiční společnosti
FUTURUM AURUM, a. s., A. K., veřejně přiznal k defraudaci majetku ve Fondu. Dovolací soud je nadto přesvědčen o tom, že defraudaci, a tím i vzniku škody na
straně některých podílníků mohla účinně zabránit i sankce v podobě dočasného
pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu a prodeje podílových listů a
vydávání akcií a určení správce majetku podle § 37 odst. 2 písm. c) ZoISIF. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že uvedená opatření by mohla vést k zabránění
vzniku škody pouze v případě těch podílníků, kteří nakoupili podílové listy až
po datu, ke kterému by opatření nabyla účinnosti (pokud by byla přijata). Tito
podílníci by totiž v důsledku přijatých opatření podílové listy vůbec nemohli
koupit a škoda by jim proto nevznikla. Jestliže, jak bylo shora uvedeno, měl dohled ze strany Ministerstva financí nad
dodržováním ZoISIF sloužit k ochraně zájmů podílníků podílového fondu, je
nepochybné, že selhání Ministerstva financí při tomto dohledu představuje
nesprávný úřední postup, v důsledku kterého mohly být zájmy podílníků poškozeny
a mohla jim tak vzniknout škoda, za kterou stát odpovídá v režimu zák. č. 82/1998 Sb. Otázkou však zůstává, která porušení zákona ze strany Fondu musela
vést Ministerstvo financí k přijetí opatření v podobě dočasného pozastavení
nakládání s majetkem v podílovém fondu a prodeje podílových listů podle § 37
odst. 2 písm. c) ZoISIF nebo v podobě odejmutí povolení ke vzniku investičního
fondu podle § 37 odst. 1 nebo odst. 2 písm. d) ZoISIF, jež jediné byly
způsobilé vzniku škody zabránit. Tvrdí-li žalobci, že taková porušení představovalo nepublikování povinných
údajů v obchodním věstníku v rozporu s § 25 odst. 4 ZoISIF a nepravdivá
reklamní kampaň porušující § 23 ZoISIF, musejí prokázat, že právě tyto
skutečnosti, jinak veřejně zjistitelné, obzvláště pak orgánem, který má mít nad
dodržováním zákona v daném směru dohled, by bývaly vedly k přijetí opatření
zamezujícího dalšímu prodeji podílových listů. Přitom nelze odhlédnout od
správního uvážení, které mělo Ministerstvo financí při přijímání opatření podle
§ 37 odst. 2 ZoISIF k dispozici. V tomto směru je třeba žalobce poučit o jejich
procesních povinnostech podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Stejně tak musí žalobci prokázat, že k přijetí opatření podle § 37 odst. 2
písm. c) nebo d) ZoISIF musela vést skutečnost (kterou mohlo Ministerstvo
financí zjistit z účetní závěrky doručené mu 30. 9. 1995), že Investiční
společnost porušovala § 12 odst. 3 věta druhá ZoISIF a ponechávala si vysoké
finanční částky v hotovosti v pokladně (více k této otázce uvedl Nejvyšší soud
v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013, který vycházel z rozsáhlejších skutkových
zjištění, než jaká byla odvolacím soudem učiněna v této věci). I k doplnění
důkazních návrhů ohledně tohoto tvrzení musejí být žalobci vyzváni postupem
podle § 118a odst. 3 o. s. ř.
Z dosud prokázaných skutečností nelze stanovit, zda nesprávný úřední postup na
straně žalované je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobců,
tedy zda žalovaná byla povinna přijmout v důsledku některého konkrétního
pochybení Investiční společnosti opatření podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. c) nebo d) ZoISIF, jež by zabránilo vzniku škody na straně těch žalobců, kteří
se posléze stali podílníky Fondu. Z dosud prokázaných skutečností nelze ani stanovit rozhodné datum, ke kterému
nejpozději mělo ze strany Ministerstva financí případně dojít k přijetí
opatření podle § 37 odst. 2 písm. c) nebo d) ZoISIF, jež by zabránilo vzniku
škody na straně těch žalobců, kteří se po daném datu stali podílníky Fondu. Ke
stanovení rozhodného okamžiku je třeba nejprve určit, na základě k návrhu
žalobců případně doplněného dokazování, která skutečnost musela vést
Ministerstvo financí k přijetí uvedených opatření, a následně určit, do kdy
mělo Ministerstvo financí k přijetí zmíněných opatření přistoupit, když se tak
přinejmenším mělo stát ve lhůtě stanovené v § 37 dost. 4 ZoISIF. Skutečnost, zda Fond v rozhodné době disponoval finančními prostředky (a v jaké
výši) není důležitá v situaci, kdy vznik škody je uvažován toliko ve vztahu k
těm podílníkům, kteří nakoupili podílové listy po určitém datu, jak je výše
uvedeno, nikoliv k těm, kteří před tímto datem již podílníky byli. Dovolání žalobců a), b), c), e), f), g) a h) je proto důvodné, když rozhodnutí
odvolacího soudu je co do posouzení splnění předpokladů odpovědnosti státu
podle zákona č. 82/1998 Sb. neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud z tohoto
důvodu ve vztahu k uvedeným žalobcům podle § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se
důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu
prvního stupně, když ve věci bude nadto nutno provádět další dokazování, zrušil
podle stejného ustanovení Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i rozsudek soudu
prvního stupně a v tomto rozsahu mu vrátil věc podle § 243b odst. 3 věty první
o. s. ř. k dalšímu řízení. V novém řízení soudy nepřehlédnou závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku
sp. zn. 30 Cdo 82/2013 stran solidární odpovědnosti státu a dalších osob za
žalobci tvrzenou škodu. V případě žalobkyně h) bude na soudu prvního stupně, aby vyčkal určení okruhu
jejích dědiců v dědickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 148/2013 a následně rozhodl o pokračování nebo zastavení řízení ve
vztahu zemřelé žalobkyně h) a žalované postupem podle § 107 o. s. ř. O náhradě nákladů odvolacího řízení včetně nákladů řízení dovolacího mezi
žalobci a), b), c), e), f), g) a h) a žalovanou rozhodne soud v rámci nového
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem d) a žalovanou bylo
rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá na náhradu těchto nákladů nárok, neboť
dovolání zmíněného žalobce bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné
účelně vynaložené náklady nevznikly. Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř.