30 Cdo 4696/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z., zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem,
advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o určení neplatnosti kupní
smlouvy, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 144/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. května
2009, č.j. 30 Co 119/2009-62, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. května
2009, č.j. 30 Co 119/2009-62, ve výroku II., jímž byl změněn rozsudek Okresního
soudu v Děčíně ze dne 18. září 2008, č.j. 13 C 144/2008-16, ve výroku III. tak,
že se zamítá žaloba na vyklizení pozemků p. č. 1137, p. č. 1140 v k.ú. H. J.,
pozemku p.č. 2962 v k. ú. J. a pozemku p.č. 440 v k.ú. S. u R., a dále v
akcesorických výrocích III., IV. a V., jakož i rozsudek Okresního soudu v
Děčíně ze dne 18. září 2008, č.j. 13 C 144/2008-16, ve výroku III., jímž byla
žalovanému uložena povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci do 15 dnů od
právní moci rozsudku specifikované pozemky, a dále v akcesorických výrocích IV.
a V., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Děčíně k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
září 2008, č.j. 13 C 144/2008-16, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
určení neplatnosti označené kupní smlouvy (výrok I.), určil, že Česká republika
je vlastnicí a žalobce správcem specifikovaných pozemků (výrok II.), uložil
žalovanému povinnost „vyklidit a vyklizené předat žalobci do 15 dnů od právní
moci tohoto rozsudku“ označené pozemky (výrok III.), a dále rozhodl o
povinnosti žalovaného zaplatit žalobci specifikované náklady řízení (výrok IV.)
a státu určený soudní poplatek (výrok V.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
(dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem řízení o odvolání
proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o určení neplatnosti kupní
smlouvy zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním
výroku III. změnil tak, že žalobu o vyklizení předmětných pozemků zamítl (výrok
II.), výrokem III. změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti
žalobce zaplatit soudní poplatek, výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů, a konečně výrokem VI. deklaroval, že „Ve výroku II. o
určení vlastnictví zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen.“
Odvolací soud jednotlivé výroky odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozsudku. Rozsudečný výrok II., jímž došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že
předmětná žaloba o vyklizení pozemků byla zamítnuta, odvolací soud odůvodnil s
tím, že žalobce k požadavku na vyklizení těchto pozemků v žalobě stručně
tvrdil, že se domáhá vyklizení nemovitostí, aby mohl nadále plnit svá práva a
povinnosti správce nemovitostí státu i ve vztahu k pozemkům, které požaduje
vyklidit. Soud prvního stupně v této části žalobě vyhověl se stručným
odůvodněním, že žalovaný je povinen vyklidit a vyklizené předat pozemky, neboť
tyto v současnosti užívá bez právního důvodu (§ 126 odst. 1 obč. zák.). Žalobce
v průběhu odvolacího řízení ve vyjádření k odvolání k požadavku na vyklizení
nemovitostí mimo jiné uvedl, že podle jeho názoru je třeba za přítomnosti
žalovaného posoudit stav pozemků (např. zda na nich není zřízena skládka, zda
nedošlo k jejich zaplevelení, zda se zde nevyskytují škodlivé organismy či
choroby rostlinné nebo jiné formy poškození, nebo znehodnocení např. skrývkou
zeminy). Odvolací soud vycházel z toho, že jak v řízení před soudem prvního
stupně, tak i v řízení odvolacím žalobce netvrdil, že by žalovaný nějakým
konkrétním způsobem do vlastnictví žalobce zasahoval. Jestliže nebyly tvrzeny
zásahy žalovaného do vlastnického práva žalobce, není možné žalobě na vyklizení
nemovitostí ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. vyhovět. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, z jehož obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel dovoláním brojí do meritorního výroku II. rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba
o vyklizení předmětných pozemků se zamítá. Přípustnost tohoto dovolání
dovolatel dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v
něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a
písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci). Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tvrzením ve vyjádření
dovolatele ze dne 12. února 2009, v němž bylo (s odkazem na rozhodnutí
dovolacího soudu ve věci sp. zn.
22 Cdo 2602/98) uvedeno, že žalobu na
vyklizení lze podat i s cílem uchopení se držby nemovité věci, když samo držení
takové věci bez právního důvodu představuje vždy zásah do vlastnického práva,
který je neoprávněný. Dovolateli nebylo známo, že by předpokladem pro dosažení
procesního úspěchu u žalobního návrhu na vyklizení, podaného v zájmu uchopení
se držby nemovité věci, bylo rozhodné tvrzení a prokázání, že žalovaný v době
podání žaloby, resp. v době rozhodování soudu, nemovitosti užívá, či na nich má
nějaký svůj majetek, popř. jiné věci (včetně zaplevelení, rostlinných škůdců
apod.), nebo že nemovitosti užívají s jeho souhlasem či vědomím jiné osoby
(např. manželé R. pozemek p.č. 2962 v k.ú. J., byť bez platné nájemní smlouvy). Odvolací soud ještě předtím, než vydal své zcela překvapivé a nepředvídatelné
rozhodnutí, účastníky řízení nepoučil podle ustanovení § 118a o. s. ř. „(srov. např. 29 Odo 850/2001)“, ani je neseznámil se svým právním názorem, odlišným od
právního názoru soudu prvního stupně „(např. ÚS 523/03)“, když navíc založil
své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu než soud prvního stupně, aniž rozhodné
důkazy sám zopakoval „(např. 33 Odo 563/2006)“, což je nutno považovat za
procesní vadu této fáze řízení. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud si
především neujasnil podmínky a předpoklady, za nichž může dojít k zániku držby. K problematice zániku držby dovolatel v rámci své dovolací argumentace odkazuje
na odbornou literaturu, z níž cituje právní názory a připomíná i právní názory,
které vyslovil dovolací soud v rozhodnutích ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2302/2000
a sp. zn. 22 Cdo 646/2009. Vyřešením otázky absolutní neplatnosti kupní smlouvy
č. 1038740311 vznikl mezi účastníky této smlouvy synallagmatický závazkový
právní vztah ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák. Povinnost vrátit vše zahrnuje
i vrácení užívání nemovitosti, resp. její držby, která samotným určením
vlastnictví (ve prospěch České republiky) a správy (ve prospěch žalobce)
nezaniká, a nezaniká ani neužíváním věci držitelem. Pokud pak držitel věc svěří
do dočasného užívání (detence) někomu jinému, nebo někdo jiný věc užívá s
vědomím držitele (byť by se tak dělo bez platné nájemní smlouvy), závazek
vrátit přijaté plnění obsahuje i závazek obstarat plnění od toho, komu je
držitel předal. Institut vyklizení nemovitosti v případě vypořádání závazků
účastníků neplatné smlouvy již neplní funkci ochrany vlastnického práva, nýbrž
je prostředkem ke splnění vzájemné restituční povinnosti, která je účastníkům
neplatné smlouvy uložena ze zákona. Povinnost vydat vše pak jistě držitel
nemovitosti nemůže splnit prohlášením, které má navodit zdání opuštění věci s
tím, že žalobce se její držby může kdykoliv ujmout.
Takové projevy žalovaného
považuje dovolatel za ryze účelovou snahu žalovaného vyhnout se splnění své
zákonné restituční povinnosti a současně „za návod k jakési »quasiokupaci«,
která nemá v rámci aplikace práva v demokratickém a právním státě místo.“ Podle
dovolatele tedy věc, která je předmětem tohoto dovolání, nastolila hned několik
otázek, které nepochybně mohou mít pro další rozhodovací praxi soudů zásadní
význam. Jde především o otázku zániku (pozbytí) držby nemovité věci nejen v
případě, že vlastnictví věci na nabyvatele v důsledku (absolutně) neplatné
smlouvy vůbec nepřešlo, ale i v ostatních případech, zvláště z hlediska
případné derelikce věci v souvislosti s tvrzením držitele, učiněným teprve po
podání žaloby, že věc neužívá. K tomu přistupuje i otázka, zda splnění
povinnosti účastníka neplatné smlouvy vrátit vše, co podle ní dostal, se lze
vyhnout účelovým prohlášením, že nemovitou věc, kterou má vrátit, neužívá, nemá
na ní žádné své věci, a že druhý účastník se může držby sám uchopit. Tyto
otázky nejsou upraveny platným právem a nebyly vyřešeny ani v rozhodování
dovolacího soudu. Další právní otázky pak řešil odvolací soud v rozporu s
hmotným právem (vztah vindikační žaloby podané s cílem uchopení se držby k
vzájemné restituční povinnosti účastníků neplatné smlouvy). Dovolatel závěrem
připomíná procení vady, které podle jeho názoru zatěžují odvolací řízení, a
vznáší otázku, zda je v souladu s principy, na nichž je budován demokratický a
právní stát, a s právem na spravedlivý proces, aby soudy vydávaly rozhodnutí,
jimiž je o podané žalobě rozhodnuto způsobem, který vyvolá nejen další soudní
spory účastníků, ale který ve svých důsledcích znamená i poskytování právní
ochrany žalovanému, ač mu podle zákona nepřísluší. Z těchto všech důvodů
dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu v jeho výrocích II., III., IV. a V. zrušil, jakož i zrušil v též
dotčených výrocích III., IV. a V. rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu
věc (v uvedeném rozsahu) vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatele odmítl uplatněnou
dovolací argumentaci. Dovolatel přehlíží, že držba v českém právu je jednak
stavem právním a jednak stavem faktickým. Dovolatel nebyl držitelem ve smyslu
právním, nýbrž držitelem ve smyslu faktickém, a to do doby, než zjistil, že
předmětná smlouva je absolutně neplatná. Žalobu o vyklizení jde podat i s cílem
uchopení se držby, avšak, jak soudy vyložily, pouze za situace, kdy uchopení se
držby žalovaný nějakým způsobem brání. Žádná taková tvrzení, tj. že by se
žalovaný uchopení se držby dovolatelem nějakým způsobem bránil, však dovolatel
neučinil ani v řízení nalézacím, ani v řízení odvolacím. Dovolatel v rozporu se
zákonem a judikaturou totiž chápe svůj žalobní důvod stran vyklizení pozemků v
rovině čistě akademické a domáhal se vydání takového výroku pouze pro případ,
že by k němu dodatečně shledal nějaké důvody, které v dovolání opakuje. České
právo žádný výrok na protokolární předání věci nezná.
Za situace, kdy žalovaný
se necítí (být) vlastníkem (předmětných) pozemků a žádným způsobem je fakticky
neovládá, nezbývá dovolateli, „než aby šel a své držby se ujal.“ Mylně
dovolatel namítá, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s tím, že jeho žalobní
žádání stran vyklizení pozemků má mít obapolnou formu a má být učiněno tak, aby
vyjadřovalo vzájemnou vázanost při vrácení plnění. Protože bylo patrno, že
žaloba na vyklizení nemůže být úspěšná, nebylo zapotřebí ani její úpravy do
obapolné podoby. K další dovolací argumentaci žalovaný zdůrazňuje, že dovolatel
nebere v úvahu, že derelikce - opuštění věci - se může dopustit výhradně
vlastník. Nesouhlasí rovněž s úvahou dovolatele o „jakési quasiokupaci“ a
připomíná, že dovolatel je ze zákona povinen ke správě zemědělských pozemků v
majetku České republiky. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele
zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. K tomuto vyjádření žalovaného zaslal dovolatel svou písemnou repliku označenou
jako „stanovisko žalobce k vyjádření žalovaného k dovolání žalobce“, v níž
podrobně reaguje na uvedené podání žalovaného a nesouhlasí s jeho uplatněnou
(proti)argumentací. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných
ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně
zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti meritornímu výroku II. rozsudku
odvolacího soudu je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, a je i důvodné. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1.
Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí
kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo
právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za
stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení
rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a
musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z
obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické
osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě
další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se
dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá
žalobou. Podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle
§ 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo
důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních
práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Podle druhého odstavce téhož
paragrafu porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je
vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z
odlišného právního názoru odvolacím soudem. Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem a které kromě obecných
náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. musí obsahovat
označení účastníků řízení (jménem, příjmením a bydlištěm fyzických osob,
respektive názvem /firmou/ a sídlem právnických osob), vylíčení rozhodujících
skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1
o. s. ř.). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je
vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových
okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným
v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku
uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se
rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém
podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě
vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených
skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo
jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, in Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 13, pod
označením C 962).
Jestliže tedy předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem
uplatněné právo (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně
významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto
rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má
soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti,
jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu,
který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Nestačí tu pouhé všeobecné
označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. „z kupní
smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny
skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé
odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí
vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby),
není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené
skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle
hmotného práva alespoň připouštět (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, in ASPI). Výše uvedené lze ve stručnosti zrekapitulovat tak, že řádně podaná žaloba
obsahuje výčet právně relevantních (zásadně významných, resp. rozhodujících)
skutečností (skutkových tvrzení), při jejichž prokázání a existenci právní
normy, kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci aplikovat, by měl soud
vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat (řádně zformulovanému)
žalobnímu návrhu (petitu). Tam, kde výčet rozhodujících skutkových tvrzení není
úplný, je zapotřebí, aby soud v rámci poučovací povinnosti tento procesní
nedostatek žaloby právně relevantním způsobem signalizoval žalobci. V posuzované věci dovolatel podanou žalobu ústící v žalobní petit formulovaný
na vyklizení předmětných pozemků (nikoliv též na jejich „předání“, jak nad
rozsah žalobního petitu rozhodl soud prvního stupně ve shora cit. rozsudku)
odvíjel od tvrzení, „aby mohl nadále plnit svá práva a povinnosti správce
nemovitosti státu i ve vztahu k předmětným pozemkům.“ Tento výčet ovšem
nepředstavuje žádná (natož pro rozhodnutí ve věci zásadně významná) skutková
tvrzení, při jejichž osvědčení by bylo nutno podané žalobě vyhovět, a ani ve
spojitosti s formulovaným žalobním petitem zcela jasně nevymezuje, co vlastně v
daném případě má tvořit předmět řízení. Soud prvního stupně si tuto otázku
nevyjasnil, což ostatně plyne i z odůvodnění písemného vyhotovení jeho
rozsudku, v němž se pouze uvádí, že „Žalovaný je tedy povinen vyklidit a
vyklizené předat pozemky, neboť tyto v současnosti užívá toliko bez právního
důvodu (§ 126 odst. 1 o. z.).“ V odvolacím řízení pak dovolatel v rámci svého
vyjádření k odvolání žalovaného odkazoval na právní důvod podání žaloby s
odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.
s tím, že „žalovaný předmětné
nemovitosti dosud protiprávně drží, ač se nikdy po právu nestal jejich
vlastníkem“, když „Zavázat žalovaného povinností nemovitosti předat (odevzdat)
jako součást vyklizení je pak třeba právě z toho důvodu, že jedině tímto
výrokem lze zajistit splnění všech náležitostí, které jsou s odevzdáním věci
nemovité spojeny.“ Při jednání před odvolacím soudem dne 24. dubna 2009 (viz
protokol na č.l. 55 a násl.) však oproti výše uvedenému dovolatel
prostřednictvím svého advokáta zase uvedl, že „zřejmě bude nutno vzít v úvahu,
že vztah je synallagmatický (...), že při nedostatku návrhu žalobního, kde
chybí vyjádřené synallagma, tak není důvod, aby bez dalšího byla žaloba
zamítnuta (...) Z tohoto důvodu nezbývá(,) než navrhnout, aby odvolací soud ve
výroku III. rozsudek okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil
okresnímu soudu k dalšímu řízení, kde by bylo možno po náležitém poučení
upravit žalobní petit tak, aby bylo vyjádřeno, že se jedná o plnění z neplatné
kupní smlouvy, že se jedná o synallagmatický vztah.“
S přihlédnutím k obsahu žaloby, absenci rozhodujících skutečností, jakož i s
přihlédnutím k uvedeným rozporným procesním postojům dovolatele, měl odvolací
soud buďto ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. přistoupit ke kasaci
rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo postupem předvídaným v ustanovení § 118a
odst. 1 o. s. ř. poučit dovolatele o nezbytnosti doplnění žaloby v její
narativní části, jestliže tak neučinil soud prvního stupně, jakož i o procesním
následku, který nastane, pokud dovolatel ve vytýkaném rozsahu žalobu nedoplní,
a v závislosti na takovém doplnění případně poučit dovolatele, pokud by tak
dovolatel současně neučinil, aby označil důkazy k prokázání sporných (nově
tvrzených) skutečností. Poučovací povinnost zakotvená v § 118a o. s. ř. je chápána jako objektivní,
nezávislá na tom, zda se soud prvního stupně vzhledem ke svým zjištěním a
právnímu hodnocení o potřebě poučit účastníky vůbec dozvěděl. Neposkytl-li soud
prvního stupně pro své odlišné hodnocení toto poučení žalobci, ačkoliv se tak
mělo stát, je řízení zatíženo vadou, i když potřeba poučit účastníky a vyzvat
je k náležitému vylíčení rozhodných skutečností vyšla najevo až v odvolacím
řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004,
in www.nsoud.cz). Odvolací řízení tak zatěžuje (shora vyložená) jiná vada řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k
níž musel dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, i když
nebyla v dovolání uplatněna. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího
soudu v jeho dovoláním dotčeném meritorním výroku II., jakož i v akcesorických
výrocích III. až V., zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud ve
smyslu § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil ve shora uvedeném rozsahu i toto
rozhodnutí a vrátil je v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.), přičemž
rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a
dovolacího (§ 243d ost. 1, věta třetí, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.