30 Cdo 4786/2009
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) JUDr. P. K. a b) JUDr. I. K., proti žalovaným 1) R. K., a 2) K. K., zastoupené Doc. JUDr. Josefem Urbanem, CSc. advokátem se sídlem v Praze 4, Vlastislavova č. 13, o zaplacení částky 94.930,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 548/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. ledna 2009, č.j. 36 Co 240/2008-136, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. ledna 2009, č.j. 36 Co 240/2008-136, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně mimo jiné konstatoval, že „žalobci . . . . . Mají vůči žalovaným právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 94.930,65,- Kč s přísl. za užívání nebytových prostor nacházejících se ve III. nadzemním podlaží domu čp. 521 v ulici S., v D., za období od 1.10.2002 do 31.12.2004, které byly žalovanými užívány na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1.1.1995. V dané věci, s ohledem na námitky žalovaných, se soud nejdříve zabýval tím, zda prostory užívané žalovanými na základě nájemní smlouvy ze dne 1.1.1995 jsou bytem či nikoliv.
Pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů (§118 odst. 2 obč. zák.) je účelové určení místností, které tvoří byt, k trvalému bydlení dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím. Právě existence kolaudačního rozhodnutí je zpravidla předpokladem toho, aby místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byt. Jelikož však v řízení nevyšlo najevo, že by existovalo ke dni 1.1.1995, tedy ke dni uzavření nájemní smlouvy kolaudační rozhodnutí charakterizující příslušné prostory jako byt (toto bylo vydáno až v květnu 2002), je třeba uzavřít, že pronajaté prostory neměly charakter bytu, a proto je nájemní smlouva ze dne 1.1.1995 neplatná.
Pokud jde o rozsah úplaty za užívání nebytových prostor podle ust. § 451 odst.1 obč.zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle ust. § 451odst.2 obč.zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ust. § 457 obč.zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Z hlediska posouzení, zda se žalovaní na úkor žalobců bezdůvodně obohatili či nikoliv, je rozhodující skutečnost, získali-li žalovaní na úkor žalobců majetkový prospěch. Tento mohli žalovaní získat za předpokladu, že jim bylo poskytnuto na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 1.1.1995 žalobci nějaké plnění. Toto plnění nelze ztotožnit s faktickým užíváním předmětných prostor ze strany žalovaných. Faktické užívání věci je realizací užívacího práva, které v dané věci žalobci žalovaným poskytli, byť na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy.
Majetkovou hodnotu má samo toto užívací právo. Bylo právem žalovaných se rozhodnout, jakým způsobem, k jakému účelu a zejména jakou intenzitou budou prostory, ke kterým jim bylo přenecháno užívací právo, sami užívat. V této souvislosti soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Odo 291/2002 zde dne 19.5.2004, ze kterého vyšel i zdejší soud, a na který je možno pro stručnost odkázat. V dané věci je zřejmé, že žalovaní užívali nebytové prostory od 1.1.1995 do 8.11.1999, kdy tyto bez předchozího upozornění opustili a dále neužívají, avšak žalobcům je nepředali, neumožnili žalobcům jejich plné užívání, neumožnili jim výkon vlastnického práva.
Naopak, dále se chovali jako nájemci, což ostatně výslovně vypověděla žalovaná č.2) ve své účastnické výpovědi. Nelze ani jinak vykládat činnost žalovaných, kteří opakovaně žádali příslušný úřad ke zjednání nápravy při výskytu vad v pronajatých prostorách, kdy na základě žádosti žalovaných proběhlo několik šetření stavebního úřadu na místě samém v první polovině roku 2000. Žalobci, jakožto vlastníci těchto prostor, měli do nich přístup pouze po předchozí dohodě se žalovanými. Žalovaní nikterak nereagovali ani na výzvu žalobců k vyklizení ze dne 6.2.2002, čímž zapříčinili vznik soudních sporů.
Není patrné, proč žalovaní, pokud skutečně nechtěli předmětné prostory užívat, na tuto výzvu nereagovali, prostory žalobcům nepředali. Obranu žalovaných spočívající v tvrzení, že žalobcům nebránili ve vstupu do prostor považuje soud za účelovou. K předání prostor došlo až dne 29.1.2005 na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Děčíně č.j. 13C 312/2002-52 ze dne 13.1.2005. Po celou tuto dobu však žalovaným zůstalo zachováno užívací právo ve smyslu výše uvedeném, jehož hodnota byla stanovena znaleckým posudkem ve výši obvyklé ceny za užívání bytu s přihlédnutím k prokázaným vadám, snižujícím tuto hodnotu a výši bezdůvodného obohacení.
Proto soud žalobě vyhověl včetně požadovaného poslušenství. Krajský soud v Ústní nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. ledna 2009, č.j. 36 Co 240/2008-136, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že „v projednávané věci jde…o určení výše majetkového prospěchu, který získali žalovaní na úkor žalobců tím, že jim žalobci přenechali nebytové prostory spolu s užívacím právem k nim, dle zápisu o předání pronajatých prostor ze dne 91.1.2005 byly žalobcům tyto prostory předány až tohoto dne.
Pokud tedy žalovaní přijímali plnění z neplatné nájemní smlouvy od žalobců, vznikla jim také povinnost přijaté plnění žalobcům vydat (ust. § 451 odst. 1 obč.zák)
Podle stávající judikatury Nejvyššího soudu ČR v obchodních věcech je pro stanovení výše bezdůvodného obohacení žalobce povinen tvrdit a prokázat rozsah plnění, které poskytl žalovanému na základě neplatné smlouvy a je irelevantní, zda žalovaný své smluvní oprávnění užívat nebytové prostory realizovl, tedy zda a jakým způsobem poskytnuté plnění konzumoval, postačí, že měl předmět nájmu k dispozici (srov. Rc 33 odo 924/2003, 33 Odo 366/2003, 33 Odo 291/2002, 33 Odo 1175/2004). V řízení bylo prokázáno, že předmět plnění ze strany žalobců vykazoval vady, které okresní soud při posuzování míry bezdůvodného obohacení žalovaných nezohlednil.
Znalec vyčíslil závady na předmětných prostorách v rozsahu 33%. Odvolací soud však shledal, že za stavu, kdy provedeným dokazováním bylo prokázáno, že do předmětných prostor předaných žalovaným opakovaně a dlouhodobě zatékalo a plynový kotel, který zajišťoval vytápění a dodávku teplé vody vykazoval závady, vedly oba tyto nedostatky k odstěhování žalovaných z těchto prostor (které nebyly nebytovými ve smyslu zákona č.
116/1990 Sb., neboť by musely být také k těmto účelům kolaudovány). Na závady týkající se zatékání do pronajatých prostor žalovaní opakovaně upozorňovali a to již od poloviny roku 1996, jak prokazují dopisy žalovaných adresované žalobcům, přičemž řešení, ke kterému přistoupili žalobci, nevedlo k nápravě, přestože k ní byli vyzváni i stavebním úřadem, jak prokazují výsledky dokazování. Žalovaní byli v podstatě donuceni opustit tyto prostory, protože se jednalo o podzimní období a rodinu s dvěma nezletilými dětmi útlého věku, pro které byly podmínky bydlení za tohoto stavu zcela nevyhovující a ohrožující jejich zdravotní stav.
Z obsahu spisu sice vyplývá, že závada plynového kotle vyšla najevo až dne 25.11.1999, kdy bylo svoláno šetření stavebního úřadu v D. (již poté, co žalovaní prostory opustili), ale zpráva společnost JEZBERA A SYN, v. o. s. v návaznosti na vyjádření právního předchůdce této společnosti ze dne 24.11.1999 (přílohách žalovaných č. 5) prokazuje, že se jednalo o závadu dlouhodobějšího charakteru s tím, že plynový kotel nebyl udržován. Žalobkyně ve své výpovědi v řízení o vyklizení bytu potvrdila ,že se žalovaní odstěhovali již 8.11.1999 a od té doby jsou hlášeni na adrese W., což se žalobci dozvěděli nejpozději 25.11.2009 a musel jim být znám i důvod odstěhování žalovaných a to závady bránící řádnému užívání bytu zvláště rodinou s nezletilými dětmi.
Tyto prokázané skutečnosti vzal odvolací soud v úvahu při posouzení majetkové hodnoty žalobci jím poskytnutého faktického užívacího práva, kterou toto právo pro žalované ztratilo tím, že obývané prostory postihované opakovaným zatékáním bez řádného vytápění se nepochybně staly pro žalované s dětmi i z hlediska zdravotní závadnosti nepouživatelné, protože závady nebyly odstraněny, jak již bylo konstatováno, ani po výzvě stavebního úřadu adresované žalobcům, řešili žalovaní situaci přestěhováním do bytu, který si sami opatřili.
V této době sice obě strany vycházely z přesvědčení, že uzavřely platnou smlouvu o nájmu, takže žalovaní zřejmě držením klíčů od bytu po odstěhování, chtěli přimět žalobce k majetkovému vyrovnání za náklady vyvolané vadným plněním ze strany žalobců (jak potvrzuje i podané odvolání). Tato okolnost však není pro posouzení bezdůvodného obohacení rozhodná. Z důvodu neplatné nájemní smlouvy odpadla otázka posuzování platného ukončení nájemního vztahu, po dobu jehož trvání by formálně vzniklo pronajímatelům právo na nájemné.
Proto byli žalovaní oprávněni nevyhovující bytové prostory opustit kdykoliv. Ani jejich požadavek na poskytnutí bytové náhrady však není důvodný, neboť toto nelze požadovat na základě neplatné nájemní smlouvy a občanský zákoník ji upravoval pouze pro případ stavebních úprav v bytě. Naopak žalobcům muselo být známo, že se žalovaní do bytu nehodlají vrátit přestože nevrátili klíče od bytu, o čemž svědčí okolnost, že jim žalovaní poskytovali klíče i za tím účelem, aby mohli byt nabízet k pronájmu jiným uchazečům, tedy k prohlídkám bytu, jak vyšlo z provedeného dokazování najevo.
Žalovaní trvali pouze na požadavku majetkového vypořádání nákladů, které z důvodu vad užívaných prostor museli vynaložit. Okolnost, že byt žalovaní po odstěhování žalobcům formálně nepředali je z hlediska jimi získaného majetkového prospěchu rovněž bez významu, protože povinnost předání bytu neupravuje ani občanský zákoník, ani tak nebylo ve smlouvě uzavřené mezi účastníky sjednáno. Žalobci mohli ke vstupu do uvolněných prostor použít i svépomoc. Se zřetelem ke shora popsaným skutkovým okolnostem, jež vyplynuly z dokazování okresního soudu, odvolací soud dovolil, že žalovaní na úkor žalobců žádný majetkový prospěch nezískali.
Okresní soud se při hodnocení bezdůvodného obohacení žalovaných opřel o judikát Nejvyššího soudu ČR, který však vycházel z jiných skutkových okolností a na užívání bytových prostor v plném rozsahu nedopadá, neboť práva a faktického užívání jim předaných prostor nemohli bez své viny využít pro závady, které jejich užívání nejen zhoršily, ale zcela znemožnily. Bez významu pro rozhodnutí ve věci je také okolnost, že k návrhu žalobců bylo až po několika letech po odstěhování žalovaných pravomocně rozhodnuto o jejich vyklizení z bytu poté, co dne 6.2.2002 žalobci vyzvali žalované k vyklizení bytu a jeho předání, ačkoliv jim muselo být z místních šetření prováděných za jejich účasti stavebním úřadem známo, že byt je vyklizen.
Naopak tento postup žalobců, kteří se také jako domnělí pronajímatelé nezachovali lege artis (v souladu s občanským zákoníkem), se zřetelem na jejich liknavý postoj k opravám prostor, takže lze jejich jednání hodnotit jako šikanozní. Protože odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní na úkor žalobců bezdůvodné obohacení nezískali, změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl“. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
podali žalobci v pondělí dne 15. června 2009 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V dovolání nejprve rekapitulují dosavadní průběh řízení v této věci, stejně jako okolnosti případu, které soudy vzaly za základ svých rozhodnutí. Poukazují pak především na to, že odvolací soud při svém rozhodování vůbec nevzal v úvahu zjevnou skutečnost, že žalovaní užívali ke svému bydlení prostory v domě žalobců, tyto prostory opustili na základě svého rozhodnutí, avšak klíče od těchto prostor žalobcům odevzdali až dne 29.
ledna 2005, a to až poté, co žalobci byli nuceni podat proti žalovaným žalobu na vyklizení, které bylo pravomocně vyhověno. Žalovaní (tak) měli možnost tyto prostory užívat až do uvedeného data. Žalobci, kteří byli vlastníky domu však tuto možnost neměli. Dovolatelé vytýkají, že odvolací soud svým rozhodnutím vytváří stav, podle kterého uživatel (bytových či nebytových) prostor není povinen hradit jejich vlastníku jakékoliv plnění, pokud bude tvrdit, že prostor jím užívaný vykazuje vady. Odkazují přitom i na příslušný znalecký posudek.
Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání se písemně vyjádřili žalovaní, kteří s argumenty žalobců vyslovili nesouhlas. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami majícími právnické vzdělání podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), pak napadené rozhodnutí přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 o.s.ř., přičemž dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není možno posuzovat jako správné. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem.
Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění).
O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř.
vyvodil nesprávné právní závěry. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li určující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž fakticky též tvoří část úvah dovolatelů, pak lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2). Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.). Dovolací soud má po seznání obsahu spisu za to, že již soud prvního stupně na základě konkrétních skutkových zjištění (v čemž není mezi soudy obou stupňů výraznější diference) logicky a výstižně, s přihlédnutím k judikatuře dovolacího soudu (s konkrétním odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. května 2004, sp.zn. 33 Odo 291/2002), dovodil opodstatněnost uplatněného nároku. Naproti tomu odvolací soud, který se jinak odvolal na důkazy provedené soudem prvního stupně, a který přitom též učinil odkaz na příslušné judikáty Nejvyššího soudu ČR, v zásadě bez dalšího konstatoval, že se soudem prvního stupně zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu na posuzovanou věc nevztahuje a dovodil (aniž by připojil přesvědčivější zdůvodnění), že bez významu pro rozhodnutí je okolnost, že k návrhu žalobců bylo pravomocně rozhodnuto o jejich vyklizení (přitom podkladem pro takovéto zjištění musela být skutečnost, že v době rozhodování soudu dosud nebyly dotčené prostory vyklizeny; byly tak dosud fakticky v dispozici žalovaných). Opakovaně pak (bez odkazu na případné konkrétní zákonné ustanovení) zdůraznil vyskytnuvší se vady předmětných prostor (ty přitom soud prvního stupně vzal v úvahu při vymezení výše bezdůvodného obohacení žalovaných). Jinak do značné míry odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu spočívá na prezentaci některých – byť právně většinou nevýznamných (odvolacím soudem však konstatovaných, avšak přitom jinak v řízení v zásadě neprokazovaných) pohnutek účastníků. Konečný závěr odvolacího soudu, že žalovaní na úkor žalobců nezískali bezdůvodné obohacení, se pak jeví jako skutkově a právně nepodložený a odvolacím soudem hodnověrněji neodůvodněný. Z uvedených důvodů proto nelze tento rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. ledna 2009 pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej z uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu