NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 4966/2010-54
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, proti žalovaným 1) M. H., a 2) J. H. zastoupeným JUDr. Janem Skýbou, advokátem se sídlem v Brně, Bartošova 4, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 14 C 118/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2010, č.j. 16 Co 162/2008-36, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“), jímž byl ve věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 30. listopadu 2007, č.j. 14 C 118/2006-24 (kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí specifikovaných pozemků), podala žalobkyně včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího osudu ze dne 27.
března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck., pod . 5042]. Žalobkyně v podaném dovolání s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 980/2007, zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel i odvolací soud, je třeba aplikovat ustanovení § 486 obč. zák. stanovící, že kdo v dobré víře nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice.
Přitom v posledně označeném rozhodnutí dovolací soud vyslovil, že nepravý dědic (tj. osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec, nebo v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla), je povinen vydat oprávněnému dědici majetek, který po zůstaviteli neoprávněně získal; není-li to možné, musí za majetek poskytnout peněžitou náhradu (srov. § 485 odst. 1 obč. zák.). Od tohoto závěru se ovšem odvolací soud při učiněném právně kvalifikačním závěru nijak neodchýlil.
Jinými slovy řečeno, v důsledku uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu tedy nedošlo k žádnému odklonu od v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleného právního názoru, že nepravým dědicem je osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec nebo v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, publikované v časopise Soudní judikatura č. 6/1999).
Toto řešení přitom vyplývá z jasného znění zákona, který hovoří o dědici, jemuž bylo dědictví potvrzeno.
Smyslem tohoto ustanovení je chránit dobrou víru nabyvatele v rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví. Tím, že zákon prostřednictvím § 486 obč. zák. prolamuje zásadu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, je současně míněna ochrana vlastnického práva coby práva absolutního s účinky erga omnes. Pokud žalobkyně v dovolání poukazuje na jiné skutečnosti, z nichž odvolací soud při rozhodování nevycházel, případně namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou vydržení vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům, opomíjí zcela, že k těmto okolnostem se při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. ve smyslu třetího odstavce téhož zákonného ustanovení nepřihlíží a že tudíž právní závěr Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 25. srpna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2132/2009 (n www.nsoud.cz), podle kterého „Vydržením vlastnického práva podle § 134 občanského zák. zabývá se soud vždy, bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků dovolá či nikoliv. Podstatné jsou i skutečnosti o oprávněné držbě právního předchůdce účastníka a v neposlední řadě i skutečnosti o tom, zda vlastnické právo nenabyla již dříve vydržením jiná osoba (ani v takovém případě nemohl by být žalobce, který se domáhá určení vlastnického práva, v řízení úspěšný.)“, přicházel v úvahu (stran posuzování přípustnosti dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.) za účinnosti občanského soudního řádu před přijetím zákona č. 7/2009 Sb. (tj. při posuzování přípustnosti dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacích soudů, jež byla vydána do účinnosti cit. novely, tj. do 30. června 2009), což se netýká tohoto případu, kdy je třeba (naopak) vycházet z (již novelizovaného) ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutím proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo, než je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným podle obsahu spisu v tomto dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř. stanovícího, že odmítne- li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě osvědčeny nebyly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.