USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce F. V.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Panáčkem, advokátem se
sídlem ve Fulneku, Sborová 81, proti žalované České republice – Ministerstvu
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody a nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 3/2021, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, č. j. 62 Co
114/2022-147, takto:
I. Návrh na přerušení dovolacího řízení se zamítá.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v tomto řízení domáhal po žalované zaplacení celkové částky 155 426
Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu (ve výši 150
000 Kč) a z titulu náhrady škody (ve výši 1 100 Kč a 4 326 Kč), kteréžto nároky
mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu příslušníka Policie
České republiky spočívajícího v jednání při služebním úkonu dne 2. 9. 2016, v
rámci kterého žalobci vyrazil z ruky mobilní telefon. Následně nezasáhl ani
proti jednání jiného příslušníka Policie ČR, jenž proti žalobci použil v
rozporu s právními předpisy hmaty a chvaty, pomocí kterých jej svedl na zem a
následně mu přiložil pouta. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
27. 10. 2021, č. j. 18 C 3/2021-111, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci
povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok
II). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 7. 2022, č. j. 62
Co 114/2022-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, a to jen proti té jeho části, jíž
bylo rozhodnuto o žalobním návrhu na přiznání přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, podal žalobce včasné dovolání, které však
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka, zda odvolací soud posoudil námitku promlčení vznesenou žalovanou v
rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu jako výkon práva nejsoucí v
rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá,
neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se
žalovaná jakkoliv podílela na tom, že žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové
újmy uplatnil u soudu opožděně či že by hlavním a přímým úmyslem žalované při
uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS
1033/15), přičemž žalobci nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013);
tj. nebyly zjištěny žádné mimořádné a zvláštního zřetelné hodné okolnosti,
které by na straně žalobce vytvořily závažnou překážku, jež by mu ve včasném
uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného
nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022).
Nejedná se přitom o výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo
výrazem zneužití práva žalované na úkor dovolatele, který marné uplynutí
promlčecí lhůty nezavinil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Důvodem pozdního podání žaloby nebylo jednání
žalované, nýbrž liknavost žalobce při uplatňování jím tvrzeného nároku na
náhradu škody a nemajetkové újmy. Dovolací soud je shodně s odvolacím soudem
toho názoru, že je nevýznamné, kdy se žalobce dozvěděl o osobě odpovědné za
jeho újmu (výsledek trestního řízení vedeného proti vedlejšímu účastníku na
straně žalované), neboť žalobci nic nebránilo svůj nárok proti žalované
uplatnit již v průběhu tohoto trestního řízení. Otázku, zda jednání vedlejšího
účastníka na straně žalované bylo nesprávným úředním postupem či nikoli, může
totiž posoudit pouze soud v řízení o náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30
Cdo 2990/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro
zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 2219/22). Namítá-li žalobce, že žalovaná (stát) porušila svou povinnost uloženou jí
trestním řádem, spočívající v tom, že žalobci v rámci trestního řízení vedeného
proti zasahujícím příslušníkům Policie České republiky neposkytla poučení o
tom, že nárok na náhradu nemajetkové újmy musí uplatnit v šestiměsíční lhůtě u
žalované, z čehož žalobce dovozuje, že je chybný závěr odvolacího soudu, že se
žalovaná nepodílela na opožděném uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy,
pak nezbývá než konstatovat, že se jedná o nové tvrzení, které však nelze v
rámci dovolacího řízení uplatnit (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Přestože žalobce v
dovolání poukazuje na to, že absence uvedeného poučení je prokazována obsahem
spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 19 T 27/2017, a obsahem spisu
Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 91/2020, jejichž provedení k dokazování
žalobce navrhl, a že v rámci předchozího řízení rovněž navrhl k dokazování
obsah svého dovolání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 12 C
200/2019, kde na straně 16 mělo být uvedeno, že se žalobci kýženého poučení
nedostalo, není tím napraven nedostatek příslušného skutkového tvrzení
(spočívající nikoliv v tom, že žalovaná měla porušit svou povinnost, nýbrž v
tom, že se žalobci nemělo dostat předepsaného poučení ze strany orgánů činných
v trestním řízení a že tato skutečnost přispěla k tomu, že žalobce nepodal
žalobu včas), a proto k němu nemohl dovolací soud přihlédnout. Dovolací soud
není soudem skutkovým, a v řízení o dovolání se tudíž zabývá pouze posouzením
otázek právních, jejichž řešení je vybudováno na konkrétním skutkovém stavu
zjištěném soudy nižších stupňů, na němž však již dovolací soud nemůže ničeho
měnit.
Dovolací soud s ohledem na výše citovanou ustálenou soudní praxi a na závěr o
nepřípustnosti dovolání neshledal ani důvod pro přerušení řízení podle § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. (do rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve
Štrasburku v obdobné věci žalobce), kterak navrhl dovolatel v podání ze dne 14. 3. 2023 doručeném dovolacímu soudu téhož dne.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu