USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce F. V., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Ivem Hudečkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně,
Štefánikova 2300/2a, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se
sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, za účasti vedlejšího účastníka na straně
žalované A. D., nar. XY, bytem XY, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 200/2019, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 91 Co
317/2020-74, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
16. 7. 2020, č. j. 12 C 200/2019-44, ve znění usnesení ze dne 8. 1. 2021, č. j. 12 C 200/2019-68, zamítl žalobu o zaplacení 212 088,70 Kč s příslušenstvím
(výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 1 800
Kč (výrok II) a současně rozhodl, že ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a
žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I, II a v doplňujícím výroku potvrdil (výrok I
rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s
usnesením ze dne 8. 1. 2021 ve výroku III zrušil (výrok II rozsudku odvolacího
soudu), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
odvolacího řízení 300 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že
žalobce a vedlejší účastník na straně žalované nemají vzájemně právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a
nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem
vedlejšího účastníka na straně žalované v souvislosti s jeho jednáním jakožto
příslušníka Policie ČR ve dnech 2. – 3. 9. 2016, v němž byl shledán přečin
zneužití pravomoci úřední osoby a přečin omezování osobní svobody. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a
ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované
věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o nároku žalobce na náhradu újmy
na zdraví spočívající v bolestném ve výši 2 646,70 Kč. V této části tedy
dovolání žalobce není ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. objektivně přípustné.
Dovolání v části, kde žalobce namítá odvolacím soudem nesprávné posouzení
otázky příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou v podobě nákladů právního
zastoupení žalobce v trestním řízení jako poškozeného ve výši 59 442 Kč a
nesprávným úředním postupem neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř. Z dovolání totiž není patrné, kterou otázku či otázky
hmotného nebo procesního práva měl žalobce v této části dovolání za dosud
nevyřešenou dovolacím soudem či při řešení které otázky hmotného nebo
procesního práva se dovolací soud od své dřívější (žalobcem neoznačené)
judikatury má nově odchýlit. Dovolání je ve skutečnosti pokračováním pouhé
polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jako
mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor
procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně
extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být
předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v
němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na
www.nsoud.cz)]. Žalobcem předložená otázka, od kterého okamžiku počíná běžet promlčecí lhůta k
uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy a újmy ve výši 150 000 Kč ve
smyslu § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č.358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při
jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího
soudu. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby podle § 32 odst. 3
OdpŠk se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy ode
dne, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014,
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
16. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1001/11). Na počátek běhu této promlčecí doby pak
zásadně nemá vliv to, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že se jednalo o úřední
postup nesprávný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30
Cdo 2040/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1663/13). Odkaz žalobce na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012 není v
projednávané věci přiléhavý, neboť s žalobcem (poškozeým) nebylo vedeno trestní
řízení.
Nelze tedy souhlasit s jeho tvrzením, že mu nemajetková újma vznikla až
okamžikem pravomocného odsouzení vedlejšího účastníka na straně žalované,
neboť, jak bylo dovozeno již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo
619/2011, újma nemajetkové povahy vzniká již v souvislosti s omezením osobní
svobody (neoprávněným zásahem policisty) zakládajícím nárok na její náhradu
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo
1291/2017). Ani otázka, zda odvolací soud měl námitku promlčení posoudit jako výkon práva v
rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá,
neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ze skutkových zjištění nevyplývá, že by
hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit
žalobce (srov. např. usnesení 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15), přičemž žalobci nic nebránilo v tom, aby
svůj nárok uplatnil včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Nejedná se přitom o výjimečný případ, kdy by
uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva žalované na úkor
dovolatele, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000,
uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Důvodem
pozdního podání žaloby nebylo jednání žalované, nýbrž liknavost žalobce při
uplatňování jím tvrzeného nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, neboť
žádné relevantní okolnosti, které dovolateli zabránily nárok uplatnit včas,
přitom ani netvrdil. Dovolací soud je shodně s odvolacím soudem toho názoru, že
je nevýznamné, kdy se žalobce dozvěděl o osobě odpovědné za jeho újmu (výsledek
trestního řízení vedeného proti vedlejšímu účastníku na straně žalované), neboť
žalobci nic nebránilo svůj nárok proti žalované uplatnit již v průběhu tohoto
trestního řízení. Otázku, zda jednání vedlejšího účastníka na straně žalované
bylo nesprávným úředním postupem či nikoli, může totiž posoudit pouze soud v
řízení o náhradu újmy podle zák. č. 82/1998 Sb. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu