U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce R. T., t. č. ve
výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Davidem
Ferfeckým, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 28, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 10 317,35 Eur s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 201/2012,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014,
č. j. 20 Co 158/2014-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III.). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně v II. a III. výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31.
12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle
ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani vady řízení nepředstavují zákonné
dovolací důvody, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit námitka, kterou žalobce
uplatňuje vadu řízení (odvolací soud se ve výroku nevypořádal s výrokem I.
rozsudku soudu prvního stupně). Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s.
ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné. Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není. K takové výtce
je na místě ve smyslu R 100/2013 též poukázat na to, že dovoláním vytýkané
nedostatky rozhodnutí odvolacího soudu nemohly být na újmu uplatnění procesních
práv dovolatele.
Za situace, kdy jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci,
nemohou založit přípustnost dovolání námitky dovolatele ohledně nesprávných
skutkových zjištění odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatele, že přes procesní
pasivitu žalované strany byla vyvratitelná domněnka vzniku újmy vyvrácena
soudem. Dovolatel byl v řízení odškodněn formou konstatování porušení práva, z
čehož je zřejmé, že k vyvrácení vyvratitelné domněnky vzniku újmy v řízení
nedošlo. Na vyřešení této otázky tudíž napadené rozhodnutí nezávisí.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobce, dle níž měl odvolací soud
změnit rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch žalobce, ač se žalovaná
neodvolala. Jednak tato otázka již byla dovolacím soudem vyřešena (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014,
uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jednak
v dané věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Namítá-li
dovolatel, že odvolací soud nepřiznal finanční zadostiučinění i z jiných důvodů
než soud prvního stupně, pak byl tento postup v souladu s judikaturou
dovolacího soudu, neboť odvolací soud není v přezkumné činnosti po stránce
kvalitativní odvolacími důvody zásadně vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014).
Jádrem dovolání je nesouhlas dovolatele s formou přiznaného zadostiučinění.
Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo
výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu
výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou
(formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení
na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen
správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež
jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo
rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Přípustnost dovolání dále nezakládá ani otázka, zda při stanovení formy
odškodnění za nepřiměřenou délku řízení lze přihlížet k tomu, že se odškodnění
domáhá pachatel trestného činu pravomocně odsouzený právě v tomto řízení, neboť
tato otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a soudy nižších
stupňů postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, nebo
rozsudek ze dne 29. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013, uveřejněný pod číslem
17/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu