30 Cdo 5067/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Mgr. Z. P., zastoupeného JUDr. Ing. Richardem Myslilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 310/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016, č. j. 58 Co 107/2016-151, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, č. j. 28 C 310/2012-119, uložil žalované zaplatit žalobci částku 241 741 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 757 660 Kč s příslušenstvím (výrok II) a co do částky 90 166 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozhodnutí zastavil odvolací řízení v rozsahu vyhovujícího výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k zamítajícímu výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně částky 398 335 Kč s příslušenstvím, co do částky 359 325 Kč s příslušenstvím jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, jímž byl co do částky 398 335 Kč s příslušenstvím potvrzen zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1 2013 do 31. 12 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Otázka promlčení části nároku žalobce přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v případě rozšíření žalobcova nároku (co do jeho výše) o novou část dochází ke stavení promlčecí lhůty okamžikem uplatnění této nové části u soudu; rozšířil-li žalobce svůj nárok až po uplynutí promlčecí lhůty, došlo v této části k jeho promlčení. Odvolací soud se přitom neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které ke stavení promlčecí lhůty dochází pouze v tom rozsahu (výši), v jakém byl nárok uplatněn u soudu. Je-li žaloba následně rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky [srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 3 Cz 4/74 (uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, vydaném Nejvyšším soudem ČSSR v roce 1986, str. 774), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005 (uveřejněný pod číslem 5/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008). Namítal-li žalobce rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, dovolací soud k tomu uvádí, že v rozhodované věci nešlo o uvalení „nesplnitelného důkazního břemene“ na žalobce, nýbrž o to, že znalec ustanovený soudem vyčíslil škodu v jiné (vyšší) výši, než tak učinil soudní znalec z oboru ekonomika, který zpracoval znalecký posudek pro žalobce před zahájením řízení. Žalobci přitom nic nebránilo uplatnit nárok ve vyšší výši, než vyplývalo z posudku, který si sám objednal; případné riziko takového postupu zákon kompenzuje zvláštní úpravou práva na náhradu nákladů řízení (srov. § 142 odst. 3 o. s. ř.). Nepřípadný je rovněž odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13, jenž se týká otázky mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, tedy rozhodnutí svou podstatou konstitutivního, které soud vydává v mezích soudcovského uvážení. To však není případ projednávané věci, ve které soud rozhoduje rozsudkem deklaratorním o nároku na náhradu (majetkové) škody. Dovolací soud konečně podotýká, že závěry, které vyslovil v rozsudku ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1141/2001, na nějž žalobce v dovolání odkazuje, na řešený případ nedopadají, neboť se vztahují k řízením, ve kterých soud rozhoduje o vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., což není případ projednávané věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. František Ištvánek předseda senátu