U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., v právní věci
žalobkyně Ing. M. S., zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v
Karlových Varech, Bělehradská 3A, proti žalovanému Sdružení SOS dětské
vesničky, se sídlem v Praze 1, U Prašného mostu 50, IČO: 00407933, zastoupenému
JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech,
Přemyslovská 11/2346, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 37 C 26/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 1 Co 345/2007 - 246, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 7.860,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. Josefa Nováka, advokáta se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 11/2346.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 37 C 26/2005-199,
zamítl ve výroku I. žalobu, aby žalovaný zaslal žalobkyni, Magistrátu města K. V., odboru zdravotnictví a sociálních věcí, Okresnímu soudu v Karlových Varech
k č.j.: 18P 4/95 a Krajskému úřadu odboru sociálních věcí dopis ve znění
uvedeném ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni
na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) částku 1.000,000,- Kč a výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení placených státem. Soud
prvního stupně posoudil věc podle ustanovení § 11násl. obč. zák. a dospěl k
závěru, že obsahem dopisu, sepsaného ředitelem žalovaného v rámci výkonu jeho
funkce, nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Vzhledem
k tomu soud zamítl i požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích, přičemž
žalobkyně ani žádnou újmu netvrdila a neprokazovala. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008,
č.j. 1 Co 345/2007-246, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech
řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil
se se skutkovými zjištěními i právním závěrem soudu prvního stupně, že v
předmětné věci se jednalo ze strany žalovaného o výkon práva, resp. povinnosti,
což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 4. března 2009 dovolání
doplněné podáním ze dne 16. prosince 2009, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Odkazuje na dovolací důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř. a ustanovení § 241a odst. 3 téhož zákona. Domnívá se, že základní vadou řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.) byla nesprávná interpretace provedených důkazů. Obsah dopisu soudy
hodnotily zcela mimo souvislosti a události, za kterých byl dopis napsán. Odvolací soud přitom nerozlišoval mezi pracovně právním poměrem a závazkovým
vztahem založeným mezi pěstounkou a žalovanou organizací. Zásadní právní význam
shledává v tom, že neexistuje žádné analogické rozhodnutí o tom, že Sdružení
vesniček SOS má právo takovým způsobem, jakým to učinil jeho ředitel, atakovat
osobnostní práva pěstounky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené
rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 14. října 2009 a 8. února 2010. Uvedl, že podle jeho názoru nemá napadené rozhodnutí ve věci samé po právní
stránce zásadní právní význam a proto navrhuje odmítnutí dovolání. Současně
žádá o přiznání nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
a nebylo shledáno
přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 násl. obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu
(analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu
2006, sp. zn. 30 Cdo 2677/2006, rozsudek téhož soudu ze dne 28. února 2007, 30
Cdo 97/2007, nebo rozsudek ze dne 24. června 2008, sp.zn. 30 Cdo 146/2008). Pokud dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (§ 41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo
v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo
proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218
písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady spojené se zastoupením
advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč /srovnej § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od
1. 9. 2006/ a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2000 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u
žalovaného 6.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty
představována částkou 7.860,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.