30 Cdo 531/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Ing. A. P. Ph.D., zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, proti žalované Mgr. I.
T., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Jugoslávská 12, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 16 C 53/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 20. listopadu 2013, č. j. 39 Co 313/2012-179, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 39 Co
313/2012-179, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
května 2012, č. j. 16 C 53/2011-100, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena
povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci „byt o velikosti 3+kk o celkové
podlahové ploše 63,74 m2, nacházející se v prvním nadzemním podlaží budovy
zapsané na listu vlastnictví č. 7365 vedené u Katastrálního úřadu pro hl. m.
Prahu, obec hl. m. P., katastrální území M.“ (dále též „byt“), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Ve věci samé - s ohledem na předcházející soudní řízení
o zrušení podílového spoluvlastnictví, jež u téhož soudu probíhalo mezi
stejnými účastníky (kdy předmětem vypořádání byla uvedená bytová jednotka) a
skončilo vydáním rozsudku ze dne 21. června 2011, č. j. 20 C 74/2009-272, ve
kterém byla konstatována absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy –
uzavřel, že „V důsledku této skutečnosti (roz. posledně cit. rozsudku) tak
účastníci nejsou oprávněnými vlastníky, respektive spoluvlastníky předmětné
nemovitosti, tedy bytové jednotky a nejsou tedy v případě žalobce aktivně a v
případě žalované pasivně věcně legitimování v tomto sporu….pokud jak žalobce,
tak žalovaná v roce 2008 uzavřeli shora citovanou smlouvu, jakožto právní
titul vedoucí k nabytí vlastnictví, pak tato smlouva je neplatná jako celek a
týká se nejen žalované, ale i žalobce.“
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 9. ledna 2013, č. j. 29 Co 313/2012-137 podle § 219 o. s. ř. potvrdil ve
věci samé rozsudek soudu prvního stupně, přičemž „Na základě soudem prvního
stupně prokázaného skutkového stavu (který mezi účastníky ani nebyl sporný)
dospěl…k závěru, že žalobce nemůže být se svojí žalobou úspěšný ani v jedné z v
úvahu připadajících možností:
Byla-li by smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky, uzavřená dne 18. 6. 2008 mezi společností TT invest, a. s. jako prodávajícím a oběma účastníky na
straně kupující ve vztahu k oběma účastníkům řízení – kupujícím platná (tedy i
žalovaná by byla spoluvlastníkem předmětné bytové jednotky), nemůže se jeden ze
spoluvlastníků v rozsahu vlastnictví ideální jedné poloviny domáhat vyklizení
druhého spoluvlastníka (§ 126, § 139 odst. 1 obč. zák.). V tomto případě by
pouze mohl požadovat plnění, například z dohody o užívání předmětu vlastnictví,
která však v dané věci uzavřena nebyla. Byla-li by smlouva platná pouze částečně ve vztahu k žalobci ve smyslu § 41
obč. zák., a ten by tak byl spoluvlastníkem bytové jednotky v rozsahu 1/2, není
na straně žalobce dostatek aktivní legitimace, protože vlastní pouze jednu
polovinu a druhý spoluvlastník (společnost prodávající) se k žalobě ani
nepřipojil, ani k ní nedal výslovný souhlas (§ 139 odst. 2 obč. zák.). Třetí možností je absolutní neplatnost uvedené smlouvy jako celku (z čehož
vycházel soud prvního stupně), v důsledku čehož není žalobce věcně aktivně
legitimován, protože stejně jako žalovaná není vlastníkem ani části bytové
jednotky. Odvolací soud pouze pro úplnost poukazuje na nesprávné závěry soudu prvního
stupně, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví bytové
jednotky, uzavřené dne 18. 6. 2008…Je pravda, že v řízení o zrušení podílového
spoluvlastnictví k předmětné bytové jednotce, vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 74/2009, soud účastníky uzavřenou smlouvu…hodnotil
jako absolutně neplatnou, odvolání žalobce však směřovalo pouze proti výroku o
nákladech řízení…Navíc ve smyslu § § 135 o. s. ř.
soud není vázán právním
názorem vysloveným Obvodním soudem pro Prahu 4 v řízení, vedeném pod sp. zn. 20
C 74/2009…K žalobcem navrhované konverzi vlastnictví, vedoucí k jeho výlučnému
vlastnictví bytové jednotky, lze uvést pouze to, že tato varianta vůbec
nepřichází v úvahu…protože zákon žádnou takovou »konverzi vlastnického práva«
nezná..“
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) rozsudkem ze dne 19. června 2013, č. j. 30 Cdo 1268/2013-170,
zrušil shora označený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že „otázku platnosti
předmětné převodní smlouvy řešil pouze jako jednu z možných alternativ (viz
výše citované pasáže z odůvodnění napadeného rozsudku), z nichž řešení žádné z
těchto hypotetických možností by nemohlo vést k procesnímu úspěchu žalobce, a
proto správně byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta. Tím ovšem odvolací
soud rezignoval na svou esenciální povinnost při věcném přezkumu odvoláním
napadeného prvoinstančního rozsudku v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého
rozsudku zprostředkovat svůj zcela jednoznačný právní názor při právním
posouzení skutkového stavu věci, obzvlášť v procesní situaci, kdy sice jako
věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, leč neztotožnil s jím
učiněným právním názorem. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu nejen s
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99, a ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo
1238/2013, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz), ale i s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, který je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz
).“
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 39 Co
313/2012-179, opět dle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
uložil žalobci, aby zaplatil žalované k rukám jejího advokáta na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 15.246,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku. Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že kupní smlouvou
o převodu bytové jednotky ze dne 18. června 2008, uzavřenou mezi společností TT
invest, a. s. (jako prodávající) a oběma účastníky (jako kupujícími) „každý z
účastníků zakoupil ideální polovinu předmětné bytové jednotky do svého
podílového spoluvlastnictví v rozsahu jedné poloviny.“ Konstatoval, že „Protože
nebyla splněna podmínka devizového zákona (v důsledku čehož se žalovaná v
důsledku spoluvlastníkem bytové jednoty stát nemohla), bylo třeba zabývat se
otázkou, zda smlouva je neplatná pouze ve vztahu k ní, tedy částečně, či ve
vztahu k oběma kupujícím a tedy jako celek.“ S odkazem na § 41 obč. zák. (poznámka: dne 12. února 2013 občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího
soudu přijalo usnesení, dle kterého pro občanský zákoník č. 40/1964 Sb., bude
používána zkratka „obč. zák.“, a pro občanský zákoník č. 89/2012 Sb. bude
používána zkratka „o.
z.“) uzavřel, že „Bytová jednotka byla prodávajícím
prodávána jako celek, a je všeobecně známo, že smyslem developerské činnosti je
prodej nemovitostí či bytových jednotek jako celku a nikoli jejich částí, žádná
skutečnost, která by v tomto konkrétním případě svědčila o opaku, nebyla v
řízení prokázána a žalobce ji ani netvrdil. Pro tento závěr svědčí i to, že
smlouva byla uzavírána s oběma účastníky v týž den. Lze proto shrnout, že v
řízení nebyla prokázána žádná okolnost, z níž by bylo možné dovodit, že
prodávající chtěl prodat pouze ideální polovinu bytové jednotky.“ Odvolací soud
se dále v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s dalšími námitkami žalobce,
včetně jeho odkazů na judikaturu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím
svého advokáta včasné a (z hlediska občanským soudním řádem stanovených
náležitostí) řádné dovolání. Dovolatel dovozuje, že napadeným rozhodnutím se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a to (ve stručnosti
shrnuto) v otázkách, zda je možné, aby se a) spoluvlastník věci domáhal ochrany
proti tomu, kdo zasahuje do jeho spoluvlastnického práva reivindikační žalobou,
b) vlastník věci domáhal ochrany proti tomu, kdo zasahuje do jeho vlastnického
práva reivindikační žalobou, a dále c) v otázce konverze právního úkonu. Dále
dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné skutkové zjištění, což přivodilo i
nesprávné právní posouzení věci, neboť „tvrzení odvolacího soudu, že podíl
týkající se žalované, se nedá od ostatního rozsahu oddělit, je v rozporu s ust. § 41 obč. zák., pokud se týče částečné neplatnosti a v příkrém rozporu s
interpretačními zásadami, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.“
Rovněž „ve vztahu ke konverzi právního úkonu dospěl odvolací soud podle
přesvědčení žalobce k nesprávnému závěru, že nejsou podmínky pro konverzi úkonu
dány a toto své tvrzení opírá o tvrzení, že o konverzi právního úkonu lze
hovořit pouze tehdy, je-li možné neplatný právní úkon kvalifikovat jako jiný
právní úkon (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 101/2001). Judikát, o který odvolací soud své rozhodnutí opírá,
řeší úplně odlišný spor…Odvolací soud se naopak vůbec nezabýval tvrzením
žalobce o tom, že jeho výlučné vlastnictví bytové jednotky podporují i
příslušná ustanovení správního řádu, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31
Cdo 51/2010 a konstantní judikatura, podle které je potřebné zohlednit i otázky
možnosti vymožení práva a to nejen žalobce, ale i jeho věřitele Komerční banky,
která mu úvěr poskytla v dobré víře, že bytovou jednotku získá do výlučného
vlastnictví.“ Dovolatel dále poukazuje na vady odvolacího řízení spočívající v
tom, že „odvolací soud se rovněž vůbec nezabýval důkazy, předloženými žalobcem
a soud I. stupně odmítl zaprotokolovat převážnou většinu těchto důkazních
materiálů, které podporují tvrzení žalobce, že je výlučným (podílovýmú
vlastníkem bytové jednotky.“ Vznáší námitku podjatosti „na soudce JUDr. Jiřího
Cidliny z důvodu jeho vztahu k právnímu zástupci žalované, který odůvodňuje
pochybnosti o jeho způsobilosti k nestrannému a nezaujatému posuzování sporu
mezi účastníky, která je zapříčiněná jeho vztahem k právnímu zástupci žalované
JUDr. PhDr. Oldřichu Choděrovi a jeho zaměstnanci JUDr. J. N., který byl v
minulosti dlouhodobým spolupracovníkem JUDr. Jiřího Cidliny na Městském soudě v
Praze. Neobjektivní a nespravedlivé jednání JUDr. J. Cidliny je zřejmé z jeho
chování při jednání dne 20. 11. 2013, kdy se bez jakéhokoli ověření pravdivosti
zastával stanovisko o pravdivosti zavádějícího tvrzení právního zástupce
žalované o tom, že nebylo podáno odvolání ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 20 C 216/2011.“ V závěru svého dovolání dovolatel zdůrazňuje, že
„vůlí TT Invest, a. s. bylo především předmětnou bytovou jednotku prodat do
výlučného vlastnictví žalobce. Tuto vůli fakticky potvrzuje i uzavřená smlouva
o převodu bytové jednotky ze dne 18. 6. 2008, která podle přesvědčení žalobce
na základě objektivních kritérií konvertovala tak, že výlučným vlastníkem
předmětné bytové jednotky je žalobce.“ Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně jako i rozsudek
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila. Procesní spis s dovoláním byl předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dne 7. února 2014. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) dospěl k závěru, že dovolání
dovolatele je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, neboť odvolací
soud se při řešení otázky posuzování oddělitelnosti právního úkonu ve smyslu §
41 obč. zák. odchýlil (jak bude vyloženo níže) od rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. Úvodem Nejvyšší soud k námitce dovolatele stran podjatosti předsedy odvolacího
senátu (s ohledem na jeho údajné chování při odvolacím jednání, které se konalo
u odvolacího soudu dne 20. listopadu 2013) zdůrazňuje, že podle ustanovení § 14
odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti,
které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci
nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Konstruoval-li dále dovolatel námitku
podjatosti uvedeného předsedy senátu „z důvodu jeho vztahu k právnímu zástupci
žalované, který odůvodňuje pochybnosti o jeho způsobilosti k nestrannému a
nezaujatému posuzování sporu mezi účastníky, která je zapříčiněna jeho vztahem
k právnímu zástupci žalované…a jeho zaměstnanci JUDr. J. N., který byl v
minulosti dlouhodobým spolupracovníkem JUDr. Jiřího Cidliny na Městském soudě v
Praze“, nelze s takto vymezeným tvrzením zakládat úvahy o tom, že je tu důvod
pochybovat o nepodjatosti předmětného soudce. Soud prvního stupně před
předložením dovolání Nejvyššímu soudu měl sice dovolatele vést k doplnění
vznesené námitky ve smyslu § 15a odst. 3 o. s. ř., leč v dané procesní situaci
- s ohledem na nezbytnost vydání kasačního rozhodnutí, jakož i s přihlédnutím
k důvodu, s nímž dovolatel spojoval pochybnost o nepodjatosti předsedy senátu -
dovolací soud k vrácení dovolání bez věcného rozhodnutí soudu prvního stupně
nakonec nepřistoupil. Pokud jde o meritum věci, Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním názorem
odvolacího soudu (jak je vyložen v odůvodnění písemného vyhotovení jeho
rozhodnutí) ohledně nemožnosti konverze předmětného právního úkonu způsobem
nyní opětovně v dovolání vyloženým dovolatelem. Vzhledem k tomu, že předmětem
převodu byly spoluvlastnické podíly k bytové jednotce, tedy k nemovitosti
[poznámka: pojem „nemovitost“ coby legislativní zkratka je obsažen v § 1 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) a z tohoto
důvodu je i nadále používán] zapsané v katastru nemovitostí, bylo ve smyslu
tehdy platné civilní úpravy nezbytné takový právní úkon učinit písemně (srov. §
46 odst. 1 obč. zák). Jestliže v daném případě z předmětné kupní smlouvy
vyplývalo, že dovolatel kupuje pouze předmětný spoluvlastnický podíl na uvedené
bytové jednotce, na společných částech předmětné budovy, jakož i předmětný
spoluvlastnický podíl na označených pozemcích, pak úvahy o případné aplikaci §
41a odst. 1 obč. zák., jenž stanovil, že „Má-li neplatný právní úkon
náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z
okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby“, se zde neuplatní, a to
pro absenci písemného právního úkonu, z nějž by bylo lze – v intencích
výkladového pravidla ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák.
– takový projev vůle
(dotčených smluvních stran) dovodit, což není případ dovolatele. Přitom odkaz
dovolatele na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 4082/2008 je
pro skutkové poměry dané věci nepoužitelný, neboť nelze činit výklad právního
úkonu ve zjevném rozporu s písemným projevem vůle účastníků, která – jak již
bylo zdůrazněno – v daném případě směřovala k nabytí (pouze) spoluvlastnictví k
bytové jednotce, nikoliv k jejímu výlučnému vlastnictví dovolatelem. Ač to z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně
(explicitně) nevyplývá, soud prvního stupně se v souvislosti s vydaným
rozsudkem téhož soudu ze dne 21. června 2011, č. j. 20 C 74/2009-272, ve sporu
o zrušení podílového spoluvlastnictví k téže bytové jednotce mezi týmiž
účastníky, zabýval otázkou aplikace § 159a odst. 4 o. s. ř., přičemž při
posuzování aktivní legitimace dovolatele vycházel z řešení předběžného otázky -
posuzování platnosti předmětné kupní smlouvy – v uvedeném soudním řízení. V
označeném sporu totiž soud prvního stupně zaujal právní názor, že „Vzhledem ke
zjištění, že žalovaná ke dni uzavření předmětné Smlouvy byla cizozemcem a
neměla ani české státní občanství, ani jí nebyl vystaven průkaz o povolení k
pobytu pro státního příslušníka členského státu Evropských společenství a
nemovitosti nenabyla žádným ze způsobů uvedeným v § 17 odst. 2 písm. e/
devizového zákona, dospěl soud k závěru, že Smlouva je absolutně neplatná, když
byla uzavřena na straně kupujícího subjektem, který k tomu nebyl oprávněn. V
důsledku této skutečnosti tak účastníci nejsou oprávněnými vlastníky, resp. spoluvlastníky předmětné nemovitosti a nejsou tedy (v případě žalobce) aktivně
(v případě žalované) pasivně věcně legitimováni v tomto sporu.“
Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku
závazný pro účastníky a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny
orgány. V řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. 20 C 74/2009 byla řešena (primárně)
otázka platnosti kupní smlouvy ve vztahu mezi prodávající společností TT invest
a. s., se sídlem v Praze 4, Krumlovská 530 (dále též „TT invest, a. s.“), a
žalovanou coby kupující, jejímž předmětem byla koupě vymezeného
spoluvlastnického podílu na označené bytové jednotce. Soud prvního stupně v
tomto řízení dospěl k závěru o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy a
pak bez další právní argumentace dovodil absolutní neplatnost i kupní smlouvy
uzavřené mezi převádějící obchodní společností a dovolatelem. Absence právního
posouzení řešení této otázky v odůvodnění písemného vyhotovení onoho rozsudku,
bez promítnutí do rozsudečného výrokové znělky, však soudu prvního stupně v
nyní posuzované věci nedávala žádného podkladu k vázanosti takto vyřešenou
předběžnou otázkou. Naopak si vyžadovala právního posouzení učiněného právního
úkonu mezi prodávající obchodní společností a dovolatelem coby kupujícím, což
učinil až odvolací soud, leč způsobem odchylujícím se od judikatury Nejvyššího
soudu a při zjevné absenci právně relevantních skutkových zjištění nezbytných
pro posouzení příp. aplikace § 41 obč. zák.
Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního
úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho
obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze
oddělit od ostatního obsahu. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. I přes skutečnost, že se důvod neplatnosti týká pouze části právního úkonu,
právní úkon je celý neplatný tehdy, pokud z povahy právního úkonu, z jeho
obsahu anebo z okolností, za kterých k němu došlo, vyplývá, že tuto část nelze
oddělit od ostatního obsahu právního úkonu; v takovém případě v důsledku
existenční anebo funkční neoddělitelnosti části týká se důvod neplatnosti
celého právního úkonu (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION,
s.r.o., Bratislava 1998, str. 188). Již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4 Cz
124/92, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 3/1993, byl vyložen a
odůvodněn právní názor, že je-li do jedné listiny pojato více právního úkonů,
je třeba z hlediska § 35 odst. 2 obč. zák. zkoumat, zda jde o právní úkony
navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutno
smlouvu pojímat jako jeden nedílný celek. Rozhodujícím kritériem přitom zůstává
vůle smluvních účastníků, jejichž stanovisko k dané otázce je proto vždy třeba
zjistit. Rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96,
publikovaném také v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, dovodil mimo jiné
právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou
důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního tohoto úkonu (§ 41 obč. zák.), je
třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím
k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci
dvou či vícestranného právního úkonu, sledovali. Otázkou částečné neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák. je třeba
se zabývat i tehdy, jestliže do jedné listiny bylo pojato více právních úkonů
(jako tomu bylo právě v posuzovaném případě, kdy do jedné listiny formálně
nazvané jako „Smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky“ ze dne 18. června
2008, byly pojaty dva právní úkony – dvě kupní smlouvy o převodu
spoluvlastnických podílů, a to z vlastnictví prodávající společnosti TT invest,
a. s., do spoluvlastnictví dovolatele, a dále do spoluvlastnictví žalované). Je-li jeden z těchto právních úkonů (pojatých do jedné smlouvy) postižen
neplatností, musí se soud zabývat tím, zda jej lze oddělit od ostatního obsahu
právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák., přičemž je třeba dbát, aby byla
respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba
konající právní úkon sledovala. Jen tak lze totiž zjistit, zda jde o právní
úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je
nutnou smlouvu pojmout jako jeden nedílný celek (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. srpna 2007, sp. zn.
33 Odo 771/2005, který je veřejnosti přístupný na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Odvolací soud se ovšem shora připomenutou judikaturou Nejvyššího soudu důsledně
neřídil, pokud nezjišťoval vůli všech účastníků při uzavírání předmětné kupní
smlouvy, resp. kupních smluv, a své závěry konstruoval výhradně z obsahu
předmětné kupní smlouvy, resp. kupních smluv, a dále z jakéhosi předpokladu, že
„je všeobecně známo, že smyslem developerské činnosti je prodej nemovitosti či
bytových jednotek jako celku a nikoli jejich částí.“ Přitom již minimálně z
potvrzení TT invest, a. s. ze dne 7. září 2009, učiněného předsedou
představenstva této společnosti Mgr. Štěpánem Tůmou, ve kterém je mj. uvedeno,
že „…koupi jednotky zařizoval Ing. A. P., Ph.D. a že od samého začátku
vyjednávání o koupi se neuvažovalo o tom, že by výlučným vlastníkem byla Mgr. I. T. Naopak zpočátku vystupoval Ing. A. P., Ph.D. jako výlučný kupující, co
potvrzuje i zaplacení kupní ceny výlučně z jeho účtu…“, se vybízel další
procesní postup soudu, tj. zjistit vůli prodávající společnosti ve vztahu k
učiněnému právnímu úkonu, a to z hlediska posouzení, zda i přes absolutní
neplatnost kupní smlouvy mezi uvedenou společností a žalovanou může přesto
obstát kupní smlouva, kterou tato obchodní společnost uzavřela s dovolatelem. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010,
vyložil, že nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již
pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v
odůvodnění rozsudku), anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve
vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy,
kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec
soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro
takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě
takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce
nesprávně. O takový případ se jedná i v dané věci, kdy odvolací soud si pro
řešení (zásadně významné) otázky oddělitelnosti právního úkonu, tj. zda i přes
absolutní neplatnost kupní smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu k bytové
jednotce, uzavřené dne 18. června 2008 mezi prodávající TT invest a. s. a
žalovanou, lze oddělit a tedy zachovat platnost do téže listiny pojatý druhý
právní úkon – další kupní smlouvu uzavřenou v týž den mezi týmž prodávajícím a
dovolatelem, nezajistil relevantní skutkový základ, nezbytný pro posouzení
otázky aplikace § 41 obč. zák. ve smyslu shora připomenuté judikatury
dovolacího soudu. Tento skutkový deficit tak dovolacímu soudu znemožnil na
základě podaného dovolání v uvedeném rozsahu věcně přezkoumat napadené
rozhodnutí odvolacího soudu. Dovoláním napadený rozsudek nebyl tudíž shledán správným; Nejvyšší soudu jej
proto ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.), který by měl – s ohledem
na délku tohoto soudního sporu – co nejdříve nařídit jednání a ve věci
rozhodnout.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.