30 Cdo 535/2025-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně MOVEO spol. s r.o., identifikační číslo osoby 18384196, se sídlem v Mostě, Dělnická 209, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 960/81, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 694 555 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 61/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 20 Co 252/2024-80, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované z titulu náhrady škody zaplacení částky 618 021 Kč, kterou požadovala v rámci trestního řízení, v němž vystupovala v postavení poškozené, vedeného u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 25/2019 proti jednateli společnosti SYMA GROUP s. r. o. (zaniklé ke dni 10. 8. 2016) Patrikovi Kirilovi, přičemž toto trestní řízení bylo bez rozhodnutí o nároku žalobkyně zastaveno (usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 9. 2022, č. j. 1 T 25/2019-1563, podle § 223 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním, z důvodu promlčení trestního stíhání). Dále se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 6 534 Kč vynaložené jí na nákladech právního zastoupení v tomto trestním řízení, a zaplacení částky 70 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou uvedeného trestního řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 45 C 61/2023-53, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 20 Co 252/2024-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobkyně ve svém podání ve vztahu k požadavkům na zaplacení částek 618 021 Kč z titulu náhrady škody a 6 534 Kč, vynaložené jí na nákladech právního zastoupení v předmětném trestním řízení, formuluje právní otázky, zda „je v kompenzačním řízení povinen soud hodnotit, pro účely oprávněnosti nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, za nezákonná i taková rozhodnutí, která jsou zjevně nesprávná a u nichž lze dovodit nezákonnost vyvolanou svévolným (ne)konáním orgánu státní moci, ačkoliv nedošlo k jejich formálnímu zrušení nadřízeným orgánem z důvodu nepodání řádného opravného prostředku?“ a zda „je možné považovat nepodání, resp. vzdání se práva na odvolání ze strany státního zástupce za nesprávný úřední postup, anebo bude takový postup vždy součástí rozhodnutí?“, které dle jejího názoru dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Kladná odpověď na tyto otázky by podle žalobkyně měla vést k právnímu úsudku, že její požadavky jsou v základu oprávněné, neboť ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k „nezákonnému rozhodnutí“, případně k „nesprávnému úřednímu postupu“, jenž má založit její právo na náhradu jí uplatněné škody, případně právo na náhradu nákladů, které jako poškozená vynaložila v rámci předmětného trestního řízení na advokáta.
6. Žalobkyně však pomíjí, že ani případně kladná odpověď na tyto otázky nemůže založit přípustnost dovolání, protože odvolací soud svůj úsudek o nedůvodnosti jejích požadavků založil zároveň i na tom, že „žalobkyně konečně mohla i při zastavení trestního stíhání uplatnit nárok na náhradu škody vůči tehdejšímu jednateli uvedené obchodní společnosti v občanskoprávním řízení, neboť běh promlčecí doby jejího soukromého nároku se po dobu vedení adhezního řízení zastavil a samotná délka trestního řízení tak nemohla mít na možnost jeho uplatnění vliv. Uvedené závěry shodně dopadají i na nárok žalobkyně na náhradu nákladů jejího právního zastoupení v trestním řízení ve výši 6 534 Kč“. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobkyně měla k dispozici jiný mechanismus, kterak se svého údajného práva na zaplacení těchto položek domoci bez ohledu na průběh a výsledek trestního řízení, jehož však nevyužila, takže absentuje příčinná souvislost mezi výsledkem trestního řízení a vznikem případné újmy na její straně. Jestliže žalobkyně tento závěr odvolacího soudu skrze jí položené právní otázky nezpochybnila, nelze dovodit přípustnost dovolání, protože ani kladná odpověď na ně by nevedla k úsudku o věcné nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4328/2019, a ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2049/2023).
7. Pokud pak jde navíc o dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 6 534 Kč s příslušenstvím, není dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť jí bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Z tohoto důvodu dovolací soud dovolání v dotčeném rozsahu taktéž odmítl.
8. Ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou uvedeného trestního řízení, klade dovolatelka otázku, zda „je možné, aby účastníkovi kompenzačního řízení byl přiznán nárok za nepřiměřenou délku řízení i za období, které předcházelo jeho vstupu do řízení, a to za situace, kdy část řízení, která probíhala před jeho vstupem, měla pro účastníka zásadní význam, neboť se projevila v konečném rozhodnutí?“, která dle žalobkyně taktéž nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Tato dovolací otázka má být podle žalobkyně zodpovězena zjevně s tím výsledkem, že její požadavek na kompenzaci újmy způsobené údajně nepřiměřeně dlouhým trestním řízením má být shledán důvodným.
9. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Za takových okolností, kdy je tvrzena tato (obecná) újma vznikající v důsledku nepřiměřené délky řízení, lze přihlížet pouze k délce řízení, po kterou byl poškozený účastníkem řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2878/2017).
10. Jestliže odvolací soud uzavřel, že při posuzování, zda řízení bylo pro žalobkyni nepřiměřeně dlouhé, lze zohlednit jen dobu poté, co se k řízení připojila jako poškozená se svým požadavkem na náhradu škody, odvolací soud konal v souladu se shora uvedenou judikaturou. Na této ustálené rozhodovací praxi není důvod něčeho měnit ani na základě argumentace žalobkyně o tom, že žalobkyně „svůj nárok na nemajetkovou újmu dovozuje právě vzhledem k účelu, který tato kompenzace sleduje, tedy kompenzaci za trvající stav nejistoty v průběhu času. Žalobkyně doplňuje, že jejím připojením se do výše uvedeného trestního řízení v pozdější fázi přípravného řízení byla nemajetková újma ve sféře žalobkyně naopak silnější, neboť vzhledem k následnému usnesení mosteckého soudu o zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti pachatele de facto zanikl i nárok, resp. šance na jakékoli vymožení své pohledávky pro žalobkyni. Žalobkyně tak nepokládá rozhodnutí soudu o nemožnosti přiznání nároku na nemajetkovou újmu i za roky předcházející vstupu žalobkyně do řízení, když tyto předcházející roky objektivně nepřiměřeně dlouhého řízení, v němž byly patrny zjevné průtahy a liknavost, měly vzhledem k následnému promlčení na žalobkyni nepopiratelný vliv, za správné.“
11. Tyto výhrady totiž nijak nezpochybňují, že odškodnitelný stav nejistoty na straně účastníka řízení přetrvává pouze v době, kdy je účastníkem řízení. Uvádí-li žalobkyně, že v průběhu trestního řízení „byly patrny zjevné průtahy a liknavost,“ jde o skutkový úsudek, k němuž odvolací soud nedospěl, neboť ve shodě se soudem prvého stupně uzavřel, že trestní řízení probíhalo plynule a v zásadě bez průtahů (viz odstavec 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
12. Dovolání pak není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné ani proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku
soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. 13. K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu