eckým,
LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, PSČ 110 00, proti
žalované TGC Corporate Lawyers s.r.o se sídlem v Praze 7, Holešovicích, U
garáží 1611/1, PSČ 170 00, IČO 28486781, zastoupené Mgr. Lucií Sabolovou,
advokátkou se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 357/2016, o zaplacení částky 130
000 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 26. 4. 2019, č. j. 14 Co 102/2019-263, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 7 986 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lucie
Sabolové, advokátky se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00.
zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod
bodem II a III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2019, č. j. 14
Co 102/2019-263, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle žalobce je
dovolání přípustné proto, že závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má být
dovolacím soudem posouzena jinak. Zásadní právní význam má rozhodnutí
odvolacího soudu proto, že v něm řešení právní otázka má zásadní význam nejen
pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Odvolací soud se navíc zcela zásadním způsobem odchýlil od dosavadní
rozhodovací praxe. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem,
posuzoval, zda dovolání obsahuje předepsané náležitosti a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém
rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu
trvání lhůty k dovolání. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani
jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s.
ř., či jeho části (srov. obdobně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR
55/2013). Současně lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího
soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího
soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž
je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na §
237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně
odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního
práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení
zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý
formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ Ústavní soud dále vyslovil
rovněž, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou …
v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu
dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout
pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto
požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem
stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Posuzované dovolání žalobce (s výjimkou námitky pod bodem 43 dovolání)
neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Žalobce
předně v dovolání neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž řešení by
napadené rozhodnutí záviselo. Námitky dovolatele představují pouze polemiku se
skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Současně žalobce u uvedených
námitek nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod
samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu
(zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání
u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní
právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že v úvodu svého dovolání žalobce obecně
uvádí tři ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatel
totiž (pouze) souhrnně uvádí předpoklady přípustnosti dovolání, které se
vzájemně vylučují, aniž byť i jen k některému z nich výslovně přiřadil
příslušnou právní otázku.
Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě
může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti
dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby
současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní
stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu
zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). Ze shora uvedeného se podává, že dovolání (s výjimkou námitky pod bodem 43
dovolání) trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z bodu 43 dovolání obsahově vyplývá, že dovolatel v tomto rozsahu spatřuje
přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, zda může být výpověď smlouvy
učiněna nikoliv v písemné formě. Tato otázka však nemůže založit přípustnost
dovolání, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud totiž učinil skutkové zjištění, že žalovaná výpověď smlouvy
učinila písemně. Za této situace tudíž napadené rozhodnutí nezávisí na
správnosti výkladu ustanovení § 564 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Navíc Nejvyšší soud už ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2303/2013, zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud
potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních
otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto
otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek
nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto,
že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich
obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené
rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS
560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu
výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013,
či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně, založil i na závěru, že k ukončení smlouvy mezi účastníky
došlo i jejich konkludentní dohodou. Tento závěr přitom žalobce dovoláním řádně
nenapadl, neboť ohledně této otázky, jak vyplývá ze shora uvedeného, řádně
nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Námitka dovolatele pod bodem 43 odovolání tudíž nemůže založit přípustnost
dovolání. Žalobce konečně namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť
neobsahuje odůvodnění, které by se vypořádalo s veškerými argumenty žalobce,
současně odvolacímu soudu vytkl, že připustil a hodnotil prohlášení J. F. po
koncentraci řízení. Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost
dovolání, neboť žalobce v první řadě vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Vadou
řízení (ať již skutečnou či domnělou) je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat
pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím
soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá,
přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil
(srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32
Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, která jsou, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách). Ostatně to, že se jedná
o vadu řízení, připouští sám žalobce v dovolání. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl. Dovolatel v dovolání rovněž navrhl odklad vykonatelnosti a právní moci
dovoláním napadaného rozhodnutí odvolacího soudu včetně prvostupňového
rozhodnutí ve výrocích ohledně povinnosti k náhradě nákladů řízení. Ústavní
soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k
závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení
dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o
návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem
žalované na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného usnesení
odvolacího soudu nezabýval. Navíc odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího
soudu v daném případě pojmově nepřichází v úvahu. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou
druhou o. s. ř. neodůvodňuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.