30 Cdo 5807/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobce E. S., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, proti žalované M. J., zastoupené Mgr. Gustavem Valenzem,
advokátem se sídlem v Plzni, Božkovská 15, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 8 C 235/2012, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2015, č. j. 11 Co 76/2015-268,
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2015, č. j. 11 Co
76/2015-268, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 26. listopadu
2014, č. j. 8 C 235/2012-214, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň –
jih k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň – jih (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 26. listopadu 2014, č. j. 8 C 235/2012-214, zamítl žalobu, kterou se
žalobce domáhal určení, že otec účastníků E. S., zemřelý dne 24. června 2007,
byl ke dni úmrtí spoluvlastníkem (v rozsahu id. 2/4) označeného nemovitého
majetku.
V předmětné věci se žalobce domáhal uvedeného určení vlastnictví
předmětných nemovitostí s tvrzením, že darovací smlouva ze dne 10. dubna 2007
(dále též „darovací smlouva“), na základě které otec účastníků daroval žalované
(sestře žalobce) předmětné nemovitosti, byla (absolutně) neplatná (zpochybňován
byl zejména projev vůle dárce).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za prokázané, že otec
účastníků (dále též „dárce“) měl v úmyslu na žalovanou převést předmětné
nemovitosti, a to zejména z důvodu chování svého syna (žalobce). Darování
předmětných nemovitostí učinil prostřednictvím darovací smlouvy, kterou
vlastnoručně podepsal. Soud prvního stupně měl k dispozici dva znalecké
posudky, a to jednak posudek znalce PhDr. Jiřího Valešky, v němž bylo zjištěno,
že podpis dárce je jeho pravým podpisem, a posudek znalce PhDr. Jiřího Závory,
„který určil, že podpis E. S. st. na darovací smlouvě ze dne 10. 4. 2007 je
jeho pravým podpisem, avšak že podpis mohl být učiněn dříve v období let 2004
až 2006, za situace, kdy žalovaná sice navrhla revizní znalecký posudek, když
od tohoto návrhu později odstoupila, soud jejímu návrhu na vyhotovení revizního
znaleckého posudku z oboru zkoumání ručního písma nevyhověl, neboť skutečnost
doby podpisu darovací smlouvy otcem účastníků není skutečností rozhodnou z
pohledu aplikované hmotně právní normy, navíc dva posudky potvrdily shodně, že
podpis dárce E. S. st. je jeho pravým vlastnoručním podpisem.“ Uvedený soud
dále konstatoval, že je vázán i pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně ve
věci sp. zn. 6 C 166/2007, kde nebylo prokázáno, že darovací smlouva je
neplatná. Darovací smlouva byla řádně uzavřena a dárce v ní projevil
jednoznačně svoji vůli.
Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalobce má naléhavý
právní zájem na požadovaném určení podle tehdy jím aplikovaného § 80 písm. c)
o. s. ř., načež vyhodnotil darovací smlouvu jako platnou, a to zejména s
ohledem na § 545 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., který aplikoval s ohledem na §
3028 téhož zákona.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále též „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 29. září 2015, č. j. 11 Co 76/2015-268, potvrdil (jako věcně
správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se přiklonil ke skutkovému hodnocení učiněnému soudem
prvního stupně, přičemž konstatoval, že skutkové závěry soudu prvního stupně
jsou logickým zhodnocením provedených důkazů a „skutkový stav zjištěný soudem
prvního stupně tak tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z
něj proto vycházet i odvolací soud.“
Odvolací soud nejprve vyložil, že soud prvního stupně dospěl ke
správným skutkovým závěrům ohledně platnosti darovací smlouvy, když hodnotil
oba znalecké posudky ve vzájemné souvislosti i potvrzení pravosti podpisu
advokátem JUDr. Gustavem Valenzem. Soud prvního stupně dospěl ke správnému
závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že darovací smlouva
je padělkem. Nepochybil ani, pokud pro nadbytečnost neprovedl navržené důkazy
doplňujícím výslechem znalce PhDr. Závory, Ph.D. a vypracováním revizního
posudku. Ve vztahu k námitce žalobce, že výslechy svědků JUDr. G. V. a H. V. byly provedeny v rozporu se zásadou koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. a
aniž by svědci byli zproštěni povinnosti mlčenlivosti podle § 21 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, odvolací soud uvedl, že se těmito důkazy nezabýval,
jelikož „soud prvého stupně v napadeném rozhodnutí z těchto důkazů nevycházel a
nepřihlížel k nim, jak výslovně v odůvodnění svého rozsudku uvedl.“ Odvolací
soud se ztotožnil s námitkou žalobce, že odvolací soud nebyl vázán rozhodnutím
soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 6 C 166/2007. Ve vztahu k právním závěrům soudu prvního stupně pak odvolací soud
úvodem konstatoval, že se neztotožnil s aplikací zák. č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, jelikož na věc měl být aplikován dřívější zák. č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále již „o. z.“ či „občanský zákoník“). V této souvislosti
pak s odkazem na příslušná ustanovení o. z. odvolací soud vyložil, že „občanský
zákoník nikde neuvádí, že nezbytnou náležitostí darovací smlouvy je i datum
jejího uzavření. Neplatnost smlouvy nelze spatřovat ani v absenci data jejího
uzavření či uvedení nesprávného data, neboť uvedením data se nedovršovaly
obsahové náležitosti smlouvy… Momentem uzavření smlouvy je okamžik, kdy dojde k
přijetí návrhu smlouvy.“ Odvolací soud dále shrnul, že kupní smlouva byla
uzavřena v písemné podobě, kdy došlo k akceptaci návrhu na uzavření darovací
smlouvy na jedné listině, a to při splnění všech zákonných náležitostí. Pro
úplnost odvolací soud dodal, že „i kdyby darovací smlouva byla ze strany otce
žalované (tj. ze strany dárce) podepsána v dřívější době, přede dnem 10. 4. 2007, uvedeným ve smlouvě, tak v této skutečnosti nelze spatřovat důvod
absolutní neplatnosti smlouvy, neboť účastníci smlouvy jsou projevy své vůle
při uzavírání smlouvy vázáni, a v takovém případě by k uzavření darovací
smlouvy došlo pozdější akceptací ze strany žalované.“ Odvolací soud tak dospěl
k závěru, že odvolání žalobce nebylo důvodné. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost
dovodil z § 237 o. s. ř.
s tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ Dovolání podal
dovolatel z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dále dovolatel poukázal na to, že řízení bylo postiženo
jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z
obsahu dovolání (ve stručnosti shrnuto) lze zreferovat následující žalobcem
uplatněnou dovolací argumentaci. Dovolatel v prvé řadě poukázal na údajné procesní vady. Zejména tvrdí,
že „k provedení dalších důkazů po vydání zrušovacího usnesení Krajského soudu v
Plzni, č. j. 11 Co 392/2013-132 ze dne 18. 2. 214, tj. výslechu shora uvedených
osob před soudem prvního stupně, došlo až na základě návrhů žalované, učiněných
až poté, kdy nastaly účinky koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř.“ Další
procesní vada měla spočívat v tom, že výslech žalované byl proveden „v rozporu
s ust. § 131 o. s. ř., podle kterého výslech účastníků může soud nařídit (jen
tehdy), jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak.“ Podle dovolatele
pak další vada řízení spočívá v tom, že výslech svědka JUDr. G. V. byl proveden
v rozporu s § 21 odst. 1 zákona o advokacii, aniž by jmenovaný byl zproštěn
povinnosti mlčenlivosti. Dovolatel dále poukázal na údajně vadná skutková zjištění. Podle
dovolatele bylo v řízení před soudem prvního stupně vyloučeno znaleckým
posudkem PhDr. Jiřího Závory, Ph.D., že by otec účastníků podepsal darovací
smlouvu dne 10. 4. 2007 „a proto je podle zákona o advokacii (§ 25a odst. 1 a
contrario) vyloučeno, aby advokát takový podpis (který nebyl učiněn 10. 4. 2007
před ním) platně úředně ověřil.“ Kromě toho ze sdělení České advokátní komory
vyplynulo, že advokátu JUDr. Gustavu Valenzovi nebyla nikdy vydána ověřovací
kniha, resp. že ji nikdy nevedl, a „tato skutečnost ve spojení s tím, že
ověřovací doložka neobsahuje náležitosti podle § 25a odst. 2 zákona o advokacii
a neodpovídá vzoru podle přílohy 1 k usnesení ČAK uveřejněnému pod č. 4/2006
Věstníku ČAK, vede k závěru, že podpis otce účastníků pana E. S. st. na
darovací smlouvě dne 10. 4. 2007 ve skutečnosti úředně ověřen nebyl.“ V této
souvislosti dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
(dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 29. dubna 1998, sp. zn. 2
Cdon 721/97. Z těchto tvrzení pak dovolatel dovozuje, že „domnělá veřejná
listina … ve skutečnosti pro nedostatek zákonných náležitostí veřejnou listinou
není…“, což znamená, že důkazní břemeno o tom, že dárce skutečně dne 10. dubna
2007 darovací smlouvu podepsal, se přesouvá na žalovanou. Dále dovolatel s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Cdo
3461/2011, namítá, že prohlášení advokáta o pravosti podpisu učiněné podle §
25a zákona o advokacii není veřejnou listinou. Dovolatel opakuje svoji
domněnku, že v řízení bylo dokázáno, že darovací smlouva je padělek. Dovolatel zopakoval, že některé důkazy byly provedeny v rozporu se
zásadou koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel dále uvádí,
že důkazy výslechem svědků JUDr. G. V., H. V. a výslechem žalované, byly
nevěrohodné a jsou v příkrém rozporu se znaleckým posudkem PhDr. Jiřího Závory,
Ph.D., který učinil „kategorický závěr“, že podpis dárce nebyl učiněn dne 10. dubna 2007, ale v letech 2004-2006. Podle dovolatele pak znalec PhDr. Jiří
Závora, Ph.D. „přesvědčivě vysvětlil, proč je nemožné“ aby dárce darovací
smlouvu podepsal uvedeného dne. Dovolatel má dále za to, že okresní soud se se
zjištěními znalce nikterak nevypořádal. Ve vztahu k řízení vedenému před soudem prvního stupně pod sp. zn. 6 C
166/2007 dovolatel uvedl, že nelze ze závěrů zmiňovaného řízení ohledně otázek
týkajících se merita věci vycházet i v tomto řízení, a to proto, že žaloba ve
zmiňovaném řízení byla zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu
na požadovaném určení. Podle dovolatele je rozsudek soudu prvního stupně po
„právní i skutkové stránce založen na nadmíru formalistické interpretaci a
aplikaci zákonných ustanovení, na extrémním nesouladu právních závěrů se
skutkovými zjištěními a na nedostatečném odůvodnění co do rozsahu reakce na
stěžejní argumenty žalobce.“ Stejné hodnocení vztahuje dovolatel i na dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu. Dovolatel dále uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno
jeho základní právo na soudní ochranu a na spravedlivé řízení, přičemž s
odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že způsobilý dovolací důvod může
založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených
základních práv. Podle dovolatele otázku existence projevu vůle dárce odvolací soud
zúžil na otázku uvedení data smlouvy, aniž by se zabýval konsekvencemi
dřívějšího data podpisu smlouvy. Dovolatel dále obsáhle rozbírá vztah času a
projevu vůle. Zejména poukazuje na možnost, že darovací smlouva byla dárcem
podepsána několik let před jejím přijetím. Podle dovolatele nedošlo k včasnému
přijetí návrhu smlouvy, což podkládá rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 30 Cdo 1244/2009, podle kterého „byl-li zpochybněn údaj
týkající se časového okamžiku (data) uzavření kupní smlouvy, pak se z hlediska
právní perfekce uzavření této smlouvy přesouvá důkazního břemeno na toho
účastníka, který z tohoto tvrzení vyvozuje pro sebe příznivější právní
následek, neboť zde panují pochybnosti o uzavření smlouvy.“ Rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky hmotného práva,
tj. zda vůbec a kdy došlo k uzavření darovací smlouvy, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel se dále zabývá problematikou spravedlnosti řízení a nepřípustnou
formalistickou aplikací práva, a závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání žalobce je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Z obsahu (procesního) spisu vyplývá, že předmětem dokazování byl mimo
jiné i (na základě objednávky žalobce zpracovaný) znalecký posudek (obsahující
doložku ve smyslu § 127 o. s. ř.) znalce PhDr. Jiřího Závory, Ph.D., ze dne 25. července 2011, který při verifikaci podpisu dárce na darovací smlouvě ze dne
10. dubna 2007 učinil následující odborné závěry:
„1. Sporný podpis ve znění ‚S. E.‘, nacházející se v části ‚Podpisy
smluvních stran‘ na druhé straně Darovací smlouvy, uzavřené dne 10. 4. 2007
mezi E. S.,...a M. J., ... podepsala tatáž osoba, která napsala a podepsala
srovnávací texty a podpisy (poznámka: znalec vycházel ze srovnávacího souboru
představujícího – podle tvrzení žalobce - listiny, které obsahovaly buďto rukou
psané texty či jen podpisy dárce). 2. Sporný podpis neodpovídá datu 10. 4. 2007, kdy měl být podepsán
před advokátem JUDr. Gustavem Valenzem, AK Božkovská 15, 326 00 Plzeň. Úroveň
sporného podpisu odpovídá období let 2004-2006 (viz zjevné rozdíly v úrovni
podpisu s. 30-36 ve speciální části Grafické přílohy).“
Soud prvního stupně nejenže nepřesně interpretoval znalcem učiněný
závěr (když sám z tohoto důkazního prostředku neučinil žádné skutkové zjištění,
které by v souhrnu s dalšími zjištěními podrobil právnímu posouzení), neboť
znalec ve svém posudku neformuloval závěr, že by „podpis mohl být učiněn dříve
v období let 2004 až 2006“, nýbrž uvedl, že „sporný podpis neodpovídá datu 10. 4. 2007“, ale de facto dospěl k závěru, že i kdyby bylo prokázáno, že dárce
darovací smlouvu nepodepsal dne 10. dubna 2007, nejednalo by se právně
významnou okolnost, „neboť skutečnost doby podpisu darovací smlouvy otcem
účastníků není skutečností rozhodnou z pohledu aplikované hmotně právní normy.“
Odvolací soud pak takto učiněný právní názor soudu prvního stupně v
napadeném rozsudku potvrdil, když (v poslední větě druhého odstavce na str. 5
odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku) vyložil, že „i kdyby darovací
smlouva byla ze strany otce žalované podepsána v dřívější době, přede dnem 10. 4. 2007, uvedeným ve smlouvě, tak v této skutečnosti nelze spatřovat důvod
absolutní neplatnosti smlouvy, neboť účastníci smlouvy jsou projevy své vůle
při uzavírání smlouvy vázáni, a v takovém případě by k uzavření darovací
smlouvy došlo pozdější akceptací ze strany žalované.“
Odvolací soud sice správně uzavřel, že případná absence data uzavření
smlouvy v její písemné formě nevede k její absolutní neplatnosti, ponechal však
zcela stranou, že zpochybnění data uzavření písemné smlouvy o převodu
nemovitostí může být zásadně významnou okolností z hlediska posouzení, zda
taková smlouvy byla vůbec uzavřena. Nejvyšší soud totiž pro poměry občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v
rozhodném znění, např. v rozsudku ze dne 27. května 2010, sp. zn. 30 Cdo
1244/2009 (na nějž ostatně dovolatel v rámci své dovolací argumentace na
několika místech odkazuje, resp. z něj cituje) mimo jiné vyložil, že „k tomu,
aby byl splněn jeden z obligatorních předpokladů pro povolení vkladu
vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí katastrálním úřadem,
je nezbytné, aby kupní smlouva byla uzavřena dříve, než byl podán návrh na
vklad podle této smlouvy. Kupní smlouva ovšem nemůže být uzavřena, pokud není
účinná, a účinná zase být nemůže, jestliže nedošlo k včasnému přijetí jejího
návrhu, přičemž včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření
souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (viz § 43c a násl. obč. zák.).
Pokud je tedy zpochybněn časový údaj uzavření kupní smlouvy (tzn., že ve
smlouvě uvedeného dne mezi přítomnými účastníky nedošlo k uzavření této
smlouvy), ten sice sám o sobě nečiní tuto smlouvu neplatnou, avšak taková
důkazní situace současně vyžaduje verifikovat a relevantně si vyjasnit
esenciální otázky týkající se oferty a její akceptace...“
Nutno současně zdůraznit, že problematiku účinnosti přijetí návrhu na
uzavření smlouvy je zapotřebí interpretovat s ohledem na rozsudek velkého
senátu (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, publikovaného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2013, v němž dovolací soud judikoval, že
účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák. může být dohodou stran určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření
souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi). Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě je
třeba věc posuzovat podle dosavadní právní úpravy (obč. zák. č. 40/1964 Sb., v
rozhodném období), kterýžto závěr v dovolání zpochybňován není, pak je nasnadě,
že v okamžiku, kdy vznikly pochybnosti o tom, zda dárce předmětnou darovací
smlouvu uzavřel skutečně dne 10. dubna 2007 (viz odborný závěr vyplývající z
výše uvedeného znaleckého posudku), bylo jeho povinností postupovat ve smyslu
shora dovolacím soudem judikovaných závěrů. Tedy s ohledem na předmětnou právní
úpravu zjistit, zda vůbec došlo k uzavření darovací smlouvy, pakliže by bylo
prokázáno, že dárce dne 10. dubna 2007 darovací akt neučinil (neboť v tento den
smlouvu nepodepsal, respektive neučinil ani její návrh, ani takovou smlouvu
svým podpisem neakceptoval), a vznikly tak pochybnosti, kdo byl vlastně
navrhovatelem a kdo zase adresátem učiněného návrhu, to vše z hlediska
posouzení právní perfekce uzavření převodní smlouvy (jak je podrobně rozvedeno
právě v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1244/2009). A též s přihlédnutím k tomu, že
za včasné prohlášení souhlasu adresáta s obsahem návrhu smlouvy o převodu
nemovitosti nelze považovat okamžik doručení stejnopisu smlouvy navrhovateli
katastrálním úřadem, který podle této smlouvy rozhodl o povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí a tuto skutečnost ve smlouvě
vyznačil v rámci tzv. vkladové doložky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4817/2008). Neboť odvolací soud nepřistoupil k verifikaci právně rozhodných údajů
ve shora uvedeném směru, respektive nepřistoupil k vydání kasačního rozhodnutí
s tím, aby zavázal soud prvního stupně v uvedeném směru zjistit právně významné
okolnosti týkající se uzavření smlouvy, pochybil.
Vzhledem k popsané absenci soustředění právně významných okolností z
hlediska právního posouzení věci bylo již nadbytečné zabývat se dovolací
argumentací poukazující na jiné vady řízení či na konsekvence plynoucí z
dovolatelem připomenuté judikatury Ústavního soudu České republiky vztahující
se k právu na spravedlivý proces, neboť v dalším řízení bude soud prvního
stupně (případně též odvolací soud) s ohledem na aktuální procesní stav věci
vůči účastníkům povinen naplňovat limity práva na spravedlivý proces, přičemž
na straně jedné bude v tomto směru účastníkům zachována v této věci možnost
skutkově a právně argumentovat, a na straně druhé rozhodující soud bude povinen
při dalším postupu, respektive při svém rozhodování přihlédnout též k té části
právní argumentace, kterou dovolatel vyložil ve svém dovolání právě ve vztahu k
procesním otázkám, a jež s ohledem na procesní stav věci bude případně
vyžadovat (neboť tato argumentace tímto vydaným kasačním rozhodnutím nebyla
konzumována), aby na ní soud odpovídajícím způsobem reagoval (především na
otázky týkající se dokazování). Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci. Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit
rozsudek odvolacího soudu (§ 243d písm. b) o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu §
243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.