U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce
P. B., proti žalovaným 1) České republice –Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) žalovanému označenému jako Nejvyšší
soud ČR, se sídlem v Brně, Burešova 20, 3) JUDr. F. I., 4) JUDr. P. V. a 5)
JUDr. P. S., o zaplacení 600.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 55 C 168/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 21. září 2016, č. j. 44 Co 257/2016-35, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. května
2016, č. j. 55 C 168/2015-26, neustanovil žalobci zástupce z řad advokátů z
důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Soud prvního stupně uvedl, že
žalobce svou žalobou „pouze“ vyslovuje nesouhlas s postupy a rozhodnutími
učiněnými soudci či státními orgány. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně
(dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. září 2016, č. j. 44 Co
257/2016-35, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce potvrzující usnesení odvolacího soudu napadl vlastnoručně sepsaným
dovoláním, ve kterém znovu požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle § 138 odst. 1 o.s.ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi
zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a
nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva;
přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má
i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však
nevracejí. Podle § 30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem
osvobozen od soudních poplatků (§ 138 o.s.ř.), předseda senátu ustanoví na jeho
žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Dovolací přezkum rozhodnutí o žádosti účastníka o osvobození od soudních
poplatků, jenž má vyšetřit, zda účastníkovi náleží osvobození od placení
soudních poplatků či nikoliv, nemůže být opětovně podmiňován platbou soudního
poplatku z dovolání, neboť takový postup by ve svém důsledku vedl k popření
podstaty práva, jehož přiznání se účastník domáhá (fakticky by tím byl zbaven
reálné možnosti dovolacího přezkumu rozhodnutí o nepřiznání osvobození od
soudních poplatků). Ustanovení zákona o soudních poplatcích ve spojení s
položkou 23 odst. 2 Sazebníku poplatků, se tudíž vykládá tak, že se neplatí
soudní poplatek z dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřiznal
dovolateli osvobození od soudních poplatků podle § 138 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014,
publikované pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že dovolatel není povinen uhradit soudní poplatek z podaného
dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu, ve spojení s usnesením soudu prvního
stupně, o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a neustanovení advokáta
pro řízení, je nadbytečné, aby bylo rozhodováno o jeho návrhu na osvobození od
soudních poplatků pro dovolací řízení.
Otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o
dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu, pak zhodnotí přímo Nejvyšší
soud jako soud dovolací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 NSČR 82/2014 a usnesení ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 31 NSČR
9/2015). Účastník řízení zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo zpravidla tehdy, je-li již ze
samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu
spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího
nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné
uplatňování opravného prostředku se pak jedná mimo jiné tehdy, jestliže s
přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo, je bez dalšího nepochybné, že opravný
prostředek nemůže být úspěšný. Je-li již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé,
že jím podané žalobě nemůže být vyhověno, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování
práva též v odvolacím a v dovolacím řízení, aniž by bylo významné, co je
vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr
vyplývá již ze samotné povahy věci; je-li bez dalšího nepochybné, že samotné
žalobě nemůže být vyhověno, pak ani v dovolacím řízení (v nemeritorních
otázkách) se nejedná o řádně uplatněné právo žalobce (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2014). V daném případě dovolací soud sám dospívá k závěru, že pro to, aby
dovolateli byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů,
nejsou splněny předpoklady, neboť v předmětné věci jde ze strany žalobce o
zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, kdy žalobce vidí zásah do svých
osobnostních práv v rozhodovací činnosti soudců, kteří nejsou ve sporu pasivně
legitimováni a v postupu státních orgánů (srovnej Stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010
sp.zn. Cpjn 13/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 54, ročník 2010). Není tedy důvodné, aby pro dovolací řízení byl
žalobci ustanoven zástupce z řad advokátů. Soud prvního stupně sice žalobce nevyzval ke splnění podmínky povinného
zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř. s poučením o procesním následku, který
nastane, nebude-li žalobce v dovolacím řízení zastoupen advokátem (zastavení
dovolacího řízení), nicméně z rozhodovací činnosti je Nejvyššímu soudu známo,
že v jiných soudních sporech žalobce byl soudem opakovaně ke splnění této
podmínky vyzýván (např. ve věcech vedených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo
2298/2016, sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016), takže je
žalobci nepochybně dobře známo, že v dovolacím řízení musí být zastoupen
advokátem, jinak není splněna podmínka zákonem vyžadovaného zastoupení
advokátem s následkem zastavení řízení. K tomu je vhodné připomenout
následující závěry, k nimž dospěl Ústavní soud České republiky např. ve svém
usnesení ze dne 8. srpna 2013, sp. zn. II.
ÚS 2291/13: „...i v řízeních o
ústavních stížnostech jiných stěžovatelů v situacích, kdy byli stěžovatelé již
mnohokrát v minulosti Ústavním soudem poučeni o formálních požadavcích
kladených na ústavní stížnost, a nedostáli zejména požadavku povinného
zastoupení advokátem....odmítal taková podání pro neodstranění vad, aniž by
stěžovatele opakovaně vyzýval k jejich odstranění...V této souvislosti uváděl,
že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady);
vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak
lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud však
byl na základě výše uvedených skutečností nucen ve věcech takových stěžovatelů
opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k
požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se
stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech
předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího pro
konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že
obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení
před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v
minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další
lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“ Je zjevné, že tyto závěry
jsou použitelné i v rámci posuzované věci. Z uvedeného plyne, že přes opatření provedená soudem prvního stupně dovolatel
nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení ve smyslu § 241 odst. 1
věty první a odst. 4 o.s.ř. Dovolací soud proto řízení o dovolání zastavil (§
241b odst. 2 část věty před středníkem a § 104 odst. 2 věta třetí o.s.ř.). O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním
napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení v označené věci končí (k
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo
970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Proto o nich rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.