30 Cdo 662/2022-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně FORME
ITALIA s.r.o., identifikační číslo osoby 47977116, se sídlem v Olomouci, Roháče
z Dubé 238/7, zastoupené Mgr. Rudolfem Pastorákem, advokátem se sídlem v Praze
3, Husitská 344/63, proti žalovanému Statutárnímu městu Olomouc, se sídlem v
Olomouci, Horní náměstí 583, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se
sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o zaplacení částky 11 725 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 282/2020,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 26. 10. 2021, č. j. 69 Co 44/2021-116, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 10. 2021, č.
j. 69 Co 44/2021-116, pokud jím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v
Olomouci ze dne 23. 12. 2020, č. j. 20 C 282/2020-87, o zastavení řízení i
ohledně částky 685 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 11 725 000 Kč
od 28. 9. 2017 do zaplacení se mění takto:
Usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení co do částky 685 000 Kč a
zákonného úroku z prodlení z částky 11 725 000 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení
se mění tak, že se v uvedeném rozsahu řízení nezastavuje.
1. Žalobkyně se podanou (v pořadí již „druhou“) žalobou domáhala toho,
aby jí žalovaný nahradil škodu ve výši ve výši 11 725 000 Kč se zákonným úrokem
z prodlení z této částky od 28. 9. 2017 do zaplacení, která jí měla vzniknout v
důsledku změny územního plánu, na jejímž základě byly původně zastavitelné
pozemky žalobkyně novým územním plánem vymezeny jako veřejně prospěšná stavba
(suchý poldr) v rámci protipovodňové ochrany. Změna územního plánu měla
žalobkyni znemožnit zamýšlené stavební a obchodní využití blíže označených
pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v obci XY, katastrální území XY a současně
způsobila zásadní pokles jejich tržní hodnoty. V žalobě žalobkyně, co do
právního posouzení, argumentovala zněním § 102 stavebního zákona a čl. 11 odst.
4 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze
dne 23. 12. 2020, č. j. 20 C 282/2020-87, zastavil řízení pro překážku věci
pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), přičemž neodstranitelným
nedostatkem podmínky řízení, který brání, aby v řízení bylo pokračováno, je
rozsudek vydaný v řízení (o „první“ žalobě) vedeném u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 11 C 92/2019, v němž je dána totožnost účastníků i
totožnost předmětu sporu. Náhrady škody v tomto později zahájeném řízení se
žalobkyně po žalovaném domáhá na základě totožných skutkových tvrzení jako v
řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 92/2019, pouze
svůj nárok opřela o jinou právní argumentaci oproti pravomocně skončenému
řízení.
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací
soud“) k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud
vyšel v zásadě ze zjištění soudu prvního stupně, která ostatně žádný z
účastníků nerozporoval.
4. Odvolací soud především zjistil, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne
12. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 3918/2020-223, zrušil rozsudek Krajského soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) ze dne 18. 8. 2020, č.
j. 69 Co 72/2020-196, a věc (týkající se „první“ žaloby) vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že odvolací soud, pokud
neshledal v postupu žalovaného nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zák. č.
82/1998 Sb., měl se zabývat tím, zda žalobkyní uplatněný nárok na peněžité
plnění vymezené rozdílem cen pozemku lze posoudit i podle jiných ustanovení.
Konkrétně měl posoudit, zda žalobkyni nebylo možné poskytnout náhradu podle §
102 stavebního zákona, případně i to, zda zásah do vlastnického práva žalobkyně
přesáhl spravedlivou míru, kterou je žalobkyně bez větších obtíží a
významnějšího dotčení podstaty svého vlastnického práva schopna snášet a zda jí
má být zajištěna adekvátní náhrada ve shodě s čl. 11 odst. 4 Listiny. Důvodem
kasace rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem bylo to, že se nezabýval, zda
uplatněný nárok lze podřadit pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se
žalobkyně dovolávala. Po zrušení rozsudku krajského soudu Nejvyšším soudem
rozhodl krajský soud usnesením ze dne 7. 10. 2021, č. j. 69 Co 72/2020- 261, v
řízení o dříve zahájeném návrhu tak, že rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze
dne 4. 12. 2019, č. j. 11 C 92/2019-162, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení se závěrem o tom, že je třeba uvážit, zda omezení vlastnického práva
žalobkyně představuje tzv. kvalifikovaný případ a zda lze žalobkyni přiznat
právo na náhradu za omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny.
Odvolací soud v nyní projednávané „druhé věci“ měl za to, že překážka věci
pravomocně rozhodnuté „byla odstraněna a pokračování v řízení nebrání“. S
odkazem na § 83 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud dospěl k závěru, že zahájení
(prvního) řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné („druhé“)
řízení. Vysvětlil, že o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o
tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se
stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy,
jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných
skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Z hlediska
zjišťování existence překážky zahájeného řízení je – při identickém skutkovém
základu věci – bez významu, jaké bude právní posouzení v žalobě označeného
skutku. Podle mínění odvolacího soudu v obou žalobkyní iniciovaných řízeních je
spor veden mezi týmiž účastníky a jde o stejný procesní nárok vyplývající z
totožných skutkových tvrzení. Žalobkyně se v obou řízeních domáhá peněžité
náhrady, která jí byla způsobena změnou územního plánu, za nucené omezení
vlastnického práva ve veřejném zájmu bez náhrady. Podle odvolacího soudu je tak
jisté, že v probíhajícím dříve zahájeném řízení (sp. zn. 11 C 92/2011) i v
tomto později zahájeném řízení, se řízení o nároku, jehož se žalobkyně domáhá,
opírá o totožné právně relevantní skutkové okolnosti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu žalobkyně (dále též i „dovolatelka“)
napadla (poměřováno obsahem vlastního dovolání i tzv. dovolacím petitem) co do
jeho výroku I jen v rozsahu částky 68 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z
částky 11 725 000 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení včasným dovoláním. Namítala,
že odvolací soud se odchýlil od níže označené ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu. Souhlasila sice se závěrem odvolacího soudu, že v obou
řízeních byl uplatněn nárok vyplývající ze stejného skutkového základu a rovněž
s tím, že se částečně jedná o totožný nárok, u nějž je s ohledem na „obživlé“
řízení o první žalobě dána překážka věci zahájené, avšak nikoliv v celém
rozsahu nově uplatněného nároku. Dovolatelka druhou žalobou uplatnila nárok v
širším rozsahu, než v žalobě první a požadovala ze stejného skutkového základu
vyšší náhradu, než v řízení prvním, a to zejména pokud jde o příslušenství.
Litispendence se tak týká pouze nároku na zaplacení částky 11 040 000 Kč,
nikoliv však nároku na zaplacení částky 685 000 Kč a zákonného úroku z prodlení
z částky 11 725 000 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení, které původní žalobou
uplatněny nebyly a jichž se litispendence z povahy věci týkat nemůže. Zastavení
řízení o nároku, který v původním řízení projednáván nebyl a nebude, s odkazem
na existenci překážky litispendence, by podle dovolatelky znamenalo odepření
spravedlnosti a zásah do práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se dle
žalobkyně odchýlil od závěrů prezentovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo
4260/2016. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu
a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušil v rozsahu, jímž bylo
řízení zastaveno ohledně částky 685 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z
částky 11 725 000 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení, a aby v tomu odpovídajícím
rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. K podanému dovolání se žalované statutární město Olomouc vyjádřilo
tak, že považovalo závěry napadeného usnesení odvolacího soudu za správné,
doplnilo, že „výše (žalobkyní uplatněného) nároku byla věcí jejího tvrzení a
bude věcí právního posouzení soudy. Nemůže ovšem (žalobkyně) navyšovat svůj
dříve uplatněný nárok v jiném, dalším řízení a tvrdit, že nejde o totéž. To
platí i pro příslušenství“.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1.
2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 o. s. ř.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné ve vztahu k otázce
posouzení účinků překážky zahájeného řízení, neboť při jejím řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
12. Dovolání je nejen přípustné, ale též důvodné.
13. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo
jiných vady řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného
usnesení, neshledal; ostatně v dovolání nebyly žádné vady ani ohlašovány.
14. Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže
věci probíhalo u soudu jiné řízení.
15. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky
řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci
soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci
usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním
žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
16. Vymezením totožnosti řízení se dovolací soud již opakovaně zabýval.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009,
totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté,
případně překážky litispendence, je dána totožností jejich předmětu a
totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem
uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a
základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj
nárok zakládá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1646/2000). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak
totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit.
17. O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž
nárok nebo stav a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž
předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním
petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného
skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v
jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl
způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů
vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Proto, aby nastala
překážka litispendence, musí tedy tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním
petitem vyplývat ze stejných skutkových tvrzení – ze stejného skutku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 795/2019, či ze
dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2289/2017).
18. Nejvyšší soud, striktně vázán rozsahem i důvody podaného dovolání (§
242 odst. 3 o. s. ř.), vychází z žalobkyní nijak nezpochybňovaného závěru
odvolacího soudu, že v řízení o první i druhé jí podané žalobě jde o tentýž
skutkový stav mezi totožnými účastníky. Těžiště dovolacího přezkumu tak tkví v
posouzení opodstatněnosti dovolatelčiny námitky, že v obou řízeních nebyl
uplatněn tentýž nárok.
19. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4020/2014, uveřejněném pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dovolací soud vyložil, že „domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení
náhrady újmy na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve
zahájeném a dosud pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v
řízení prvním, pak je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v
níž se žalobní žádání překrývá s žádáním v řízení prvním“.
20. Vztaženo do poměrů právě projednávané věci proto platí, že odvolací
soud, ačkoliv se jinak správně zaměřil na řešení procesních otázek nastolených
podáním dvou obdobných žalob, přehlédl, že v tomto (později zahájeném) řízení
se žalobkyně prostřednictvím tzv. žalobního petitu domáhá přiznání částky o 685
000 Kč vyšší, než v řízení dříve zahájeném a současně v původním řízení nebyl
uplatněn požadavek na úhradu zákonného úroku z prodlení z (celé žalované)
částky 11 725 000 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení. V rozsahu takto originálně
uplatněných nároků „druhou“ žalobou proto nemůže být pojmově naplněn
předpoklad, že jde o „stejnou věc“ či o „totožný nárok“ a napadené rozhodnutí
odvolacího soudu není v tomu odpovídajícím rozsahu co do jeho právního
posouzení správné. Neobstojí přitom úvaha žalovaného statutárního města, že by
žalobce nemohl uplatnit nový nárok, a to ať už formou jeho změny (rozšíření) v
již běžícím řízení, a to za souhlasu soudu (§ 95 odst. 1 a 2 o. s. ř.) či
formou podání nové žaloby (srov. úpravu tzv. petičního práva v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod).
21. Jelikož odvolací soud rozhodl zčásti nesprávně a dosavadní výsledky
řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d odst.
1 písm. b) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního
stupně, v dovoláním dotčeném rozsahu změnil tak, že řízení pro překážku
zahájeného řízení ohledně částky 685 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z
částky 11 725 000 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení se nezastavuje (čímž vzaly za
své i nákladové výroky rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, k
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4504/2018).
22. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o
věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím
řízení až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu
odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 3. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu