30 Cdo 692/2018-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně
STING investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s., se sídlem v
Třinci, Staré Město, 1. máje 540, identifikační číslo osoby 290 17 688,
zastoupené Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Fibichova
1141/2, proti žalovanému J. F., zastoupenému JUDr. Alešem Liskem, advokátem se
sídlem ve Znojmě, Fischerova 770, o vyklizení nemovitostí a určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 111/2011, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2017, č. j.
21 Co 109/2017-291, t a k t o:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobce (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.). Jako předběžnou právní otázku soud prvního stupně posuzoval platnost kupní
smlouvy ze dne 2. srpna 2010, podle které žalovaný (prodávající) prodal
předmětné nemovitosti právnímu předchůdci žalobkyně (kupující) za kupní cenu ve
výši 400.000 Kč. Po provedeném řízení nalézací soud dospěl k závěru, že uvedená
převodní smlouva není stižena (absolutní ani relativní) neplatností, neměla
charakter lichevní smlouvy, ani žalovaným nebyla uzavřena v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek. Ač žalovaný při svém účastnickém výslechu uvedl, že měl v
úmyslu pouze půjčit si peníze, nikoliv uvedené nemovitosti prodat, nalézací
soud např. z výslechu svědkyně M. F., manželky žalovaného, zjistil, že žalovaný
„ji po jednání v realitní kanceláři potvrdil, že podepsal kupní smlouvu s tím,
že nemovitost následně koupí (jejich) dcera.“ Okolnost, že žalovaný věděl, že
uzavírá kupní smlouvu, svědecky v řízení před soudem prvního stupně potvrdila
také svědkyně J. H., dcera žalovaného. Při rozhodování soud prvního stupně
přihlédl též k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 3
To 347/2011, kterým byl žalovaný uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle
§ 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zák. tím, že dne 1. února 2010 uzavřel
smlouvu o úvěru, přičemž při uzavírání smlouvy uvedl nepravdivé údaje a
způsobil takovým činem značnou škodu, nejméně ve výši 690.000 Kč. K tvrzení
žalovaného, že předmětnou převodní smlouvu uzavřel v omylu, soud prvního stupně
uvedl, že: „Žalovaný věděl, že podepisuje kupní smlouvu, návrh této smlouvy mu
byl dán k dispozici nejméně jeden týden před jejím podpisem a žalovaný tak měl
možnost se s ní dopodrobna seznámit....Celý proces řešení jeho tíživé finanční
situace mu byl jasný. Zástupci žalobce mu předestřeli dopředu, že nejprve bude
uzavřena kupní smlouva na předmětné nemovitosti za kupní cenu 400.000 Kč s tím,
že z kupní ceny budou uhrazeny pohledávky žalovaného vymáhané v exekučních
řízeních. Následně pak budou předmětné nemovitosti kupní smlouvou převedeny na
dceru žalovaného za částku 600.000,- Kč. Svědeckými výpověďmi bylo potvrzeno,
že tento proces byl znám nejen žalovanému, ale i širší rodině, zejména pak
dceři žalovaného, která měla nemovitosti od žalobce za kupní cenu 600.000,- Kč
následně odkoupit. Žalobci byla jednoznačně známa finanční situace, z
listinných důkazů i svědeckých výpovědí...je tedy zřejmé, že právní úkon, a to
kupní smlouvu, učinil žalovaný svobodně a vážně.“
Z dokazování v řízení před soudem prvního stupně dále vyplynulo, že obvyklá
cena předmětných nemovitostí činila 800.000 Kč. Žalovaný v době uzavření kupní
smlouvy si byl vědom svého postavení dlužníka, věděl, že je proti němu vedeno
několik exekucí a uvědomoval si, že na předmětné nemovitosti je nařízena
dražba. Soud prvního stupně dále přihlédl i ke zjištění, že v době uzavření
kupní smlouvy žalovaný získal úvěr ve výši 690.000 Kč, přičemž uvedené peníze
použil pro nákup osobního vozidla.
Konečně soud prvního stupně s přihlédnutím k
judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) posuzoval daný případ z pohledu naplnění podmínek lichevní
smlouvy, přičemž dospěl na podkladě zjištěných skutečností k negativní
odpovědi. Při rozhodování také zohlednil, že: „žalobce nabídl žalovanému jinou
možnost řešení situace, na kterou žalovaný dobrovolně přistoupil, neboť oproti
dražbě nemovitostí v rámci exekučního řízení, měl možnost nemovitost získat
zpět a při jednání se zástupcem žalobce tvrdil, že nebude problém peníze
opatřit, např. případným prodejem osobního automobilu. V případě realizace
dražby by vyvolávací cena činila polovinu výsledně ceny, ovšem s tím, že pokud
by byla dražba realizována, byly by od této částky odečteny ještě náklady
exekuce, získaná částka by se tedy blížila kupní ceně za nemovitost.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 17. října 2017, č. j. 21 Co 109/2017-291, rozsudek soudu prvního stupně
(jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým závěrem i právním posouzením věci
soudem prvního stupně. K opětovnému tvrzení žalovaného (v rámci jeho odvolací
argumentace), že kupní smlouvu uzavíral ve stavu tísně za nápadně nevýhodných
podmínek, odvolací soud mj. vyložil, že: „Je nesporné, že na straně žalovaného
v době, kdy mu hrozila exekuce prodejem nemovitostí pro jeho předchozí dluhy, a
při absenci finančních prostředků na jeho straně existovala finanční tíseň. Jestliže odvolatel poukazuje na to, že podle judikatury nelze přihlížet k
subjektivním faktorům, které vedly ke vzniku tísně, má odvolací soud za to, že
(je) podstatný rozdíl mezi tím, dostal-li se prodávající do stavu tísně v
důsledku Nejvyšším soudem konstatované špatné platební morálky, kdy si ještě v
průběhu tohoto neukázněného splácení dluhu nemusel být plně vědom důsledků
svého jednání oproti situaci, kdy žalovaný měl dluhy, pro tyto byla vedena
exekuce, žalovaný si podvodným způsobem, pro který byl pravomocně odsouzen,
opatřil úvěr ve výši, který by zcela pokryl tehdy existující jeho dluhy, avšak
on jej použil na koupi osobního automobilu. Uvedl, že předpokládal, že dluhy by
případně uhradil následným prodejem osobního automobilu, k čemuž nedošlo. I
kdyby však na straně žalovaného existovala tíseň, nelze shledat existenci
nápadně nevýhodných podmínek“, které „nelze zúžit pouze na mechanické
porovnávání tržní ceny a sjednané kupní ceny. Je nutno přihlížet ke všem
okolnostem věci. Sjednanou kupní smlouvou účastníci předcházeli exekuční dražbě
nemovitostí, kdy žalovaný neměl žádnou jistotu o tom, za jakou částku by
nemovitosti byly prodány, utržená částka by byla snižována o výdaje vzniklé v
souvislosti s dražbou, náklady exekutora a nelze tak dovodit, že tento postup
by měl být pro žalovaného výhodnější. Žalovanému ostatně nic nebránilo v tom
kupní smlouvu neuzavřít a nechat proběhnout toto exekuční řízení, když dražba
měla proběhnout již následujícího dne.
Uzavření této smlouvy bylo pro žalobce
rizikové, jak se ostatně ukázalo i v tom, že žalovaný ve snaze smlouvu
zneplatnit, od této odstoupil za situace, kdy neměl žádné finanční prostředky,
které by byl schopen žalobci vrátit. Rovněž je třeba přihlédnout k tomu, že
žalobce byl srozuměn s tím, že nemovitosti zpětně nabyde rodinný příslušník
žalovaného – jeho dcera za částku 600.000 Kč.“
Odvolací soud dále (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku)
zdůraznil, že: „Jednání žalobce nelze hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými
mravy, mimo jiné i vzhledem k tomu, že dobrých mravů se nemůže dovolávat ten,
kdo je sám porušuje, kdy na straně žalovaného ve snaze získat finanční
prostředky došlo ke spáchání trestného činu, stejně jako na straně jeho dcery,
kdy cílem jejího jednání bylo získat zpět tyto nemovitosti bez jakékoliv úhrady
kupní ceny. Ačkoliv tohoto jednání se nedopustil přímo žalovaný, sám u jednání
vypověděl, že tato dcera úvěr neobdržela, nepodařilo se sjednat úvěr ani ve
prospěch druhé dcery a musel si tedy být vědom toho, že nevznikl nárok na
zpětný odkup nemovitostí ve prospěch některého z rodinných příslušníků. Nemravným je rovněž jednání žalovaného, který měl k dispozici částku 690.000,-
Kč, kterou nevyužil na uspokojení pohledávek svých věřitelů, nýbrž ji využil ve
svůj prospěch a poté, co úhradu dluhu si zajistil na základě kupní smlouvy se
žalobcem, je veden snahou tuto smlouvu zneplatnit, ačkoliv nemá k dispozici
finanční prostředky, které by mohl využít na vrácení vzájemných plnění.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude
vyloženo níže – ve smyslu § 237 o. s. ř., s přihlédnutím k § 3028 odst. 2 o. z. přípustné. Předně je třeba zdůraznit, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel
uplatňuje rozporně dva předpoklady přípustnosti svého dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř., kdy podle jeho názoru odvolací soud při posuzování právní otázky
týkající se lichevní smlouvy se jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (dovolatel v této souvislosti zmiňuje rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), současně však podle
názoru dovolatele by uvedená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena
jinak, aniž by dovolatel ve svém dovolání rozvedl, ve vztahu k jakému
rozhodnutí dovolacího soudu, respektive ohledně kterého dovolacím soudem
zaujatého právního názoru by mělo dojít ke změně jeho judikatury. Předmětem právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tudíž
byla prvně zmíněná varianta, tj. že se odvolací soud při řešení uvedené právní
otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v tomto směru
se ovšem dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit. V rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (všechna zde
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách https://nsoud.cz), Nejvyšší soud k problematice tzv. lichevních smluv
vyložil následující závěry:
„Objektivním znakem tzv.
lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod
vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o
převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý
majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a
dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož
hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový
transfer dostává. Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve
vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze
subjektivních znaků, které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy
ve smyslu § 218 tr. zák. Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň,
lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost, přičemž alespoň jeden z těchto
znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému
nepoměru musí být také v příčinné souvislosti, tj. uvedený stav „poškozeného“
je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil
do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na
uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění
profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému. Z
uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém
úmyslu (ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b/ tr. zák. trestný čin je spáchán úmyslně
také tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn; přitom
podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení „srozuměním“ se rozumí i
smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.). Bude pak v konkrétním případě
věcí soudu, aby při posuzování subjektivní stránky lichevní smlouvy, resp. lichevního jednání ve světle skutkových okolnost pečlivě posoudil, zda byl
vskutku naplněn alespoň jeden z výše vyložených subjektivních znaků, a pokud
ano, aby ve spojitosti s naplněnou objektivní stránkou lichevního jednání též
zjistil příčinnou souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou věci, a měl
též za prokázané, že osoba takto popsaným způsobem profitující z lichevní
smlouvy jednala úmyslně, tedy vědomě těžila z takto nepříznivé situace na
straně převodce a tímto svým výkonem práv z realizované smlouvy se dopustila
jednání, které koliduje s dobrými mravy, v důsledku čehož je lichevní smlouva
absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.“
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel ze skutkových
zjištění, které mu umožňovaly učinit právně kvalifikační závěr o tom, že
předmětná kupní smlouva nemá charakter lichevní smlouvy ve smyslu ustálené
judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že při práci s
judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor (z předmětného rozhodnutí
zpracovanou tzv.
právní větu vystihující gros rozsouzeného případu) nutno mít
stále na paměti, že nelze takové právní názory čistě mechanicky aplikovat na
každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém
použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k
jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto
okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně
obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). Znamená to tedy ve vztahu k tomuto případu, že vycházel-li odvolací soud při
meritorním rozhodování ze skutkových zjištění, jejichž správnost v dovolacím
řízení nelze přezkoumávat (posuzovat), přičemž učiněná skutková zjištění
umožňovala odvolacímu soudu přistoupit k zaujetí daného právně kvalifikačního
závěru (tj. že předmětná kupní smlouva, uzavřená mezi právní předchůdkyní
žalobkyně a žalovaným, není postižena absolutní neplatností ve smyslu § 39 obč. zák., nepředstavuje tzv. lichevní smlouvu, když s přihlédnutím k dosavadní
právní úpravě, podle které bylo nutno daný případ posuzovat, jakož i k
relevantní judikatuře dovolacího soudu vztahující se k problematice tzv. lichevních smluv, nebyly odvolacím soudem, respektive oběma soudy shledány
podmínky k závěru stran lichevního jednání právní předchůdkyně žalobkyně vůči
dovolateli v souvislosti s předmětným převodem nemovitostí), pak napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není v žádném rozporu s dovolatelem předestřenou
judikaturou, respektive označeným rozhodnutím dovolacího soudu. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel v zásadě brojí do skutkových zjištění
a snaží se prosadit svou skutkovou verzi případu, kterou shledává jako
podřaditelnou pod dovolacím soudem judikované znaky lichevní smlouvy. V
dovolacím řízení ovšem nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při
meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá,
srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny
nebyly), takže dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu
rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.
Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) správně zohlednil všechny právně
rozhodné okolnosti případu, tedy i okolnost trestně právního jednání žalovaného
a z toho plynoucí další konsekvence jeho chování, ale i chování jeho příbuzných
(vypovídajících o zjevné koordinaci jednání právě žalovaného ve vztahu k jím
zamýšlenému majetkovému transferu), zasahujícího až do období uzavření
předmětné kupní smlouvy, včetně i toho, za jakých okolností získal a jak
posléze naložil s částkou 690.00,- Kč z poskytnutého úvěru, který byl posléze
trestním soudem právně kvalifikován jako úvěrový podvod žalovaného. Proto
závěr, který na základě takto zjištěného skutkového stavu učinil odvolací soud
(i soud prvního stupně), že v daném případě kupní smlouva nenaplňovala znaky
lichevní smlouvy a tudíž z uvedeného důvodu není podle § 39 obč. zák. absolutně
neplatným právním úkonem, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci a je
souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že z výše označeného trestního
rozsudku Krajského soudu v Brně (jímž byl žalovaný uznán vinným ze spáchání
zločinu úvěrového podvodu) se mj. také podává, že žalovaný je podnikatelem,
čemuž ostatně korespondují i aktuální údaje publikované ve veřejné části
Živnostenského rejstříku (na https://www.rzp.cz; žalovaný podniká v oboru
činnosti „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“, a to od 17.
září 1997). Přitom k fyzickým osobám – podnikatelům v souvislosti s posuzováním
znaků lichevních smluv Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. března 2016,
sp. zn. 30 Cdo 5322/2016, mj. připomenul, že jestliže se v rozhodnutí
dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, také uvádí, že mezi subjektivní
znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost,
stav rozrušení nebo nezkušenost převodce, je nasnadě, že pokud v posuzovaném
případě „poškozenou“ stranou smlouvy má být podnikatel, je zapotřebí pečlivě
zjišťovat všechny právně významné okolnosti, jež se vztahují k této otázce, a
to ve vazbě na stimul či důvody, proč takto jednající podnikatel právně jednal
a proč by se měl ocitnout v postavení „slabší“ strany vůči tvrzenému lichváři.
Obecně totiž je ustálen právní názor, že u podnikatelů lze presumovat vyšší
míru právního vědomí a flexibilitu při řešení různých situací souvisejících
(povětšinou nejen spojených) s jejich podnikatelkou činností. Lze uzavřít, že v
převážně většině případů nebude možné dovozovat, že by podnikatel v popsaných
okolnostech mohl být poměřován jako „slabší“ smluvní strana při jím
realizovaném majetkoprávním jednání, neboť vlastní převod nemovitého majetku
zpravidla (nejde-li o nějaké rozsáhlé majetkové transfery provázené dalšími
smluvními ujednání atd.) nebude (nemůže být) o nic složitější, než situace, v
nichž tentýž podnikatel přistupuje k celé materii různých právních jednání, též
při esenciálním vědomí, že v těch právních jednáních, která vyžadují součinnost
s osobou znalou práva, podnikatelé pochopitelně využívají předmětných právních
služeb.
Posledně uvedené závěry zcela jistě nejsou v kolizi s právním názorem Ústavního
soudu obsaženým v jeho nálezu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (in
https://nalus.usoud.cz), na nějž ve svém dovolání odkazuje žalovaný s citací,
že: „Při rozhodování, zda byla určitá smlouva uzavřena v tísni, není podle
Ústavního soudu úkolem soudů hodnotit to, jak se dlužník dostal do špatné
finanční situace a jaká byla jeho platební morálka, nýbrž zkoumat, jak dlužník
sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel nezneužil jeho obtíží k
prosazení podmínek příčících se férovosti. Při posuzování, zda v tom kterém
případě došlo k nepřípustné lichvě, musí civilní soudy do svého rozhodování
promítnout ústavní princip spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní
strany.“
Je totiž zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pečlivě
zohlednil všechny právně významné okolnosti případu, z nichž se podává, že
žalovaný poměrně uvážlivě jednal s cílem zamezit negativním důsledkům exekucí
nařízených na jeho majetek, a to v době, kdy již (jak později bylo konstatováno
na základě pravomocného trestního rozsudku) byl pachatelem úvěrového podvodu a
s přihlédnutím ke své podnikatelské činnosti zcela zjevně nebyl ve vztahu k
právní předchůdkyni žalobkyně vystupující jako kupují strana v uvedené převodní
smlouvě „slabší stranou“, která by nebyla schopna detekovat úskalí plynoucí z
takto uzavřeného závazku, respektive seznat jeho právní důsledky (převod
vlastnického práva za sjednanou kupní cenu s ohledem na shora již popsané
okolnosti související exekučním řízením atd.).
Ani prostřednictvím dovolací argumentace týkající se otázky neplatnosti
předmětné kupní smlouvy ve smyslu § 49 obč. zák. se žalovanému nepodařilo
přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť jde o pouhou
jeho právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by žalovaný vyložil,
v jakém směru by závěry odvolacího soudu měly být v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud jde o odkaz žalovaného na shora již
vyložený nález Ústavního soudu, dovolací soud neshledal, že by odvolací soud
při řešení otázky, zda v daném případě byly naplněny podmínky pro postup
předvídaný v § 49 obč. zák., uvedený nález, respektive právní názor v něm
obsažený nerespektoval.
Odvolací soud tedy při rozhodování pečlivě přihlédl ke všem jedinečným
okolnostem tohoto případu a na podkladě učiněných zjištění správně dospěl k
závěru, že kupní smlouva není postižena (absolutní ani relativní) neplatností.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti
napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím
(odmítnutím dovolání) byl konzumován.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věty
druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu