30 Cdo 733/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobce JUDr. L. V., zastoupeného JUDr. Petrem Pečeným, advokátem
se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalované Straně zelených, IČ
00409740, se sídlem, v Praze 1 - Novém Městě, Senovážné náměstí 994/2,
zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D. advokátem se sídlem v Praze 1 –
Novém Městě, Voršilská 130/10, o ochranu autorských práv, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 171/2010, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2015, č. j. 5 Co 2/2015-163, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. srpna 2014, č.j. 34 C 171/2010-129, výrokem I. uložil žalované povinnost
zdržet se užití části textu písně „Až“, jehož text zní: „Co děti? Mají si kde
hrát?“, jehož autorem je žalobce, výrokem II. zamítl žalobu o uložení
povinnosti žalované zdržet se užití celého textu písně „Až“ dále
specifikovaného v tomto výroku, výrokem III. uložil žalované povinnost zajistit
na vlastní náklady v deníku Blesk uveřejnění omluvy ve znění specifikovaném v
tomto výroku, výrokem IV. zamítl žalobu v rozsahu uvedení slova „hluboce“ v
textu omluvy, výrokem V. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 500.000,-
Kč, výrokem VI. zamítl žalobu pokud se jí žalobce domáhal zaplacení úroku z
prodlení z částky uvedené v předchozím výroku a výrokem VII. rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je autorem
písně „Až“, kterou interpretuje skupina Katapult. Část textu písně, de facto
její refrén s názvem „Co děti? Mají si kde hrát?“, byla použita žalovanou v
rámci její volební kampaně v severních Čechách v roce 2010 jako slogan „A co
děti? Mají si kde hrát?“ Text písně nepochybně splňuje všechny požadavky na
autorské dílo ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu
autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých
zákonů (autorský zákon), je jedinečným výsledkem myšlenkové tvůrčí činnosti
žalobce - autora. Žalovaná neodstranila článek s textem, který je předmětem
sporu, ze svých internetových stránek až do srpna 2014, stejně tak zůstal
článek na webu Parlamentní listy, kde ho zveřejnil dr. M. B., tedy po dobu více
než čtyř let a k užívání tohoto textu na internetových stránkách žalované
nadále dochází. Žalobce jako autor nedal svolení k užití díla a žalovaná ho tak
neoprávněně užívala ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 a § 40 autorského zákona. Proto soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě, pokud se jí žalobce domáhal
zdržení se užívání části textu písně „Až“ a přiznal žalobci uveřejnění omluvy. Protože k užití autorského díla došlo neoprávněně, je podle názoru soudu
prvního stupně na místě vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 40
odst. 4 autorského zákona. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud
druhého stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2015, č. j. 5 Co 2/2015-163,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. věci
samé a ve výrocích V. a VII. ho zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, ve shodě s ním vzal za prokázané, že žalobce je autorem
textu písně „Až“, kterou reprodukuje hudební skupina Katapult, a že částí textu
této písně je sousloví „Co děti? Mají si kde hrát?“, které tvoří její refrén. Text písně „Až“ je dílem ve smyslu autorského zákona. Žalovaná v souvislosti s
volební kampaní pro volby v roce 2010 v Ústeckém kraji užila při propagaci své
politické činnosti sousloví „A co děti?
Mají si kde hrát?“, a to na
automobilech, plakátech, ve volebních tiskovinách a na internetu. Zdůraznil, že
soud prvního stupně správně při posouzení, zda žalovaná zasáhla do autorského
práva žalobce, vážil, zda užití sporné části textu mělo charakter
bezprostředního užití díla žalobce. Odvolací soud v této souvislosti poukázal
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, s
tím, že i podle jeho názoru lze ze skutečnosti, že text písně „Až“ je natolik
známý, oblíbený a jedinečný a z okolností užití sporného sousloví žalovanou
jednoznačně dovodit (aniž by bylo třeba odborného posouzení), že v propagaci
politické činnosti žalované byla použita část textu písně „Až“, nikoli
všeobecně známé sousloví, a že žalovaná zasáhla do autorského práva žalobce. Vytýkané závadné jednání žalované nelze považovat za ukončené, proto je důvodný
požadavek žalobce na uložení povinnosti žalované zdržet se užívání předmětné
části textu písně „Až“ (§ 40 odst. 1 písm. b) autorského zákona) a důvodný je i
požadavek žalobce na poskytnutí zadostiučinění v morální formě (uveřejněním
omluvy) ve smyslu § 40 odst. 1 písm. e) autorského zákona. Výroky V. a VII. odvolací soud zrušil, když dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je
ohledně výše bezdůvodného obohacení nepřezkoumatelný. Rozsudek odvolacího soudu
byl doručen zástupci žalobce dne 26. září 2014 a právní moci nabyl dne 29. září
2014. Proti potvrzující části rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dále též
„dovolatelka“) dne 23. prosince 2015 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací
důvod uplatňuje skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a o.s.ř.). Je přesvědčena, že ač celý
text písně „Až“, je nepochybně autorským dílem, nelze automaticky dovodit, že
je autorsky chráněno i předmětné sousloví, které představuje jen část textu
písně. Závěr odvolacího soudu o tom, že použitím části textu písně došlo k
zásahu do práv k dílu žalobce je nesprávný. Odkazuje na ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudky ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo
739/2007 a ze dne 24. června 2015, sp.zn. 30 Cdo 360/2015, z níž podle jeho
názoru plyne, že soudy samy nejsou vůbec povolány k posouzení, zda užití
sporného sousloví má charakter bezprostředního užití autorského díla, byť se
soudu situace zdála sebejednoznačněji. Řešení těchto otázek tak vyžaduje
odborné posouzení. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části zrušil, a dále aby zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalobce, který mimo jiné uvedl, že v rozhodnutí
dovolacího soudu, na která se odvolává žalovaná, byla posuzována situace
odlišná od situace v posuzované věci.
Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu
nevyplývá absurdní závěr, že pro řešení otázky, zda došlo k bezprostřednímu
užití díla žalobce, bude vždy nezbytné nechat vyhotovit znalecký posudek, ani
že soudy nejsou vůbec povolány k posouzení, zda užití sporného sousloví má
charakter bezprostředního užití autorského díla, byť se soudu situace zdála
sebejednoznačněji. Dále žalobce poukazuje na judikát dovolacího soudu ve věci 5
Tdo 815/2009 ze dne 26. srpna 2009, ze kterého plyne, že určení, zda jsou v
konkrétním případě splněny legální pojmové znaky díla podle autorského zákona,
je jednoznačně otázkou právní. Její posouzení tak přísluší výlučně soudu a
pouze v případech, kdy zodpovězení této právní otázky závisí i na posouzení
mimoprávních skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, může soud před
svým rozhodnutím vyžádat znalecké posouzení. Proto navrhuje odmítnutí, případně
zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014 a nejdříve se
zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom nejen vázán rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V souzené věci má určující význam, zda užitím zmíněného sousloví „A co děti? Mají si kde hrát?“ v textu písně „Až“, kterou reprodukuje hudební skupina
Katapult, částí jejíhož textu je sousloví „Co děti? Mají si kde hrát?“, které
tvoří její refrén, přičemž píseň byla použita v rámci volební kampaně žalované
v severních Čechách v roce 2010, došlo k neoprávněnému zásahu do práv žalobce
jako autora textu zmiňované písně „Až“.
Bylo již uvedeno, že odvolací soud
dovodil, že ze skutečnosti, že text písně „Až“ je natolik známý, oblíbený a
jedinečný a z okolností užití sporného sousloví žalovanou jednoznačně dovodit
(aniž by bylo třeba odborného posouzení), že v propagaci politické činnosti
žalované byla použita část textu písně „Až“, nikoli všeobecně známé sousloví že
žalovaná zasáhla do autorského práva žalobce. V dovolatelem zmiňovaných rozsudcích ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30
Cdo 739/2007, a ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015, Nejvyšší soud
mimo jiné uvedl, že „podle ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona, v němž je
vymezován institut autorského díla je předmětem práva autorského dílo literární
a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí
činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně
podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo
význam (dále jen "dílo"). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo
písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo
choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem
podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo
výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické
včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. Podle
třetího odstavce tohoto ustanovení se právo autorské vztahuje na dílo
dokončené, jeho jednotlivé vývojové fáze a části, včetně názvu a jmen postav,
pokud splňují podmínky podle odstavce 1 nebo podle odstavce 2, jde-li o
předměty práva autorského v něm uvedené. Podle čtvrtého odstavce tohoto
ustanovení je předmětem práva autorského také dílo vzniklé tvůrčím zpracováním
díla jiného, včetně překladu díla do jiného jazyka, aniž by tím bylo dotčeno
právo autora zpracovaného nebo přeloženého díla. Podle šestého odstavce dílem
podle tohoto zákona není zejména námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný
údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie,
matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě. Právo autorské má soukromoprávní povahu, která je dána přirozenou
soukromou povahou vztahů vyplývajících z tvorby (z duševní tvořivé činnosti),
jež toto právo upravuje, a které se týkají dvou následujících právních
skutečností, s nimiž nejsou spojeny žádné formální zápisné principy ani
principy poplatkové, protože povahově ani nejsou zapotřebí. (Tyto závěry platí
nejen pro vznik a užití díla, ale i pro vznik autorského práva k němu). Jedná
se o tyto právní skutečnosti:
a) vytvoření díla (jeho vznik)
b) veřejné nebo jiné užití díla (v původní, poněkud ideologicky
zabarvené, právní terminologii jeho "společenské uplatnění"), jímž často
dochází k hospodářskému zhodnocení díla samého, resp. k hospodářskému
zhodnocení majetkových autorských práv k dílu. Právo autorské je v objektivním smyslu tohoto pojmu souhrnem právních
norem soukromoprávní povahy, které tvoří zvláštní normativní systém. (Jenž je
dílčím subsystémem práva občanského, resp.
soukromého vůbec.) Obsahem tohoto
normativního systému jsou právní normy, které jsou stanoveny zejména v
autorském zákoně. Právo autorské je tedy založeno na soukromoprávních
(občanskoprávních) principech, které jsou obecně normativně platné, a které
jsou legálně vyjádřeny zejména v občanském zákoníku jako soukromoprávní normě
generální právní povahy. (Základní oporu přitom mají v ústavním řádu naší
republiky.) Právo autorské tvoří, společně i s jinými právy k výsledkům duševní
tvořivé činnosti a společně i s některými zvláštními právy majetkovými (tj. společně s ostatními nehmotnými právy), podsystém občanského práva hmotného
(charakterizovaný nehmotnými statky jako svými objekty a zjevnou ochrannou
funkcí), v jehož rámci má zvláštní postavení. Toto svébytné systémové postavení
je dáno tím, že právo autorské upravuje samostatný druh občanskoprávních
vztahů, a to vztahů vznikajících z "duševní tvořivé činnosti". Tyto vztahy mají
rovněž své svébytné předměty ideální povahy. V tomto případě literární díla a
jiná díla, která v důsledku své přirozené mimoprávní povahy ani nejsou
majetkovými hodnotami. Právo autorské je v objektivním smyslu tvořeno souhrnem
soukromoprávních norem upravujících absolutní (zákonnou) ochranu literárních,
jiných uměleckých a vědeckých děl (jako statků nehmotné povahy), které jsou
výsledky duševní tvůrčí činnosti fyzických osob. Tato ochrana je poskytována
prostřednictvím normování vztahů vznikajících z příslušné duševní tvořivé
činnosti, tzn. vztahů týkajících se vytvoření děl a jejich veřejného nebo
jiného užití. Formálně je právo autorské vyjádřeno zejména v autorském zákoně,
jakož i v některých sekundárních předpisech. Autorské právo je tzv. právem absolutním. Tvoří součást skupiny práv k
výsledkům duševní tvořivé činnosti, které jsou spolu s některými právy
majetkovými součástmi vyšší třídy práv duševního vlastnictví, jenž patří do
globálního generálního systému práv ke všem statkům nehmotným. Právní postavení
osoby autorskoprávně oprávněné, tj. zejména autora, se vyznačuje tím, že
takováto osoba vylučuje kohokoli jiného z jakéhokoli působení na nehmotné dílo
jí ovládané. Takovéto osobě, jejíž právo bylo ohroženo nebo porušeno, přísluší
žalobní nárok na prosazení svého výlučného panství nad příslušným ideálním
statkem vytvořeným tvůrčí činností. Za charakteristické znaky autorského práva
lze proto považovat následující znaky, z nichž první dva se váží k subjektivní
stránce tohoto práva:
a) jedná se o právo absolutní právní povahy příslušející pouze
individuálně určené osobě, jíž je původně pouze tvůrce (autor, původce) jako
osoba fyzická, čemuž na druhé straně odpovídá povinnost individuálně neurčených
cizích osob (kohokoli) zdržet se jakýchkoli neoprávněných zásahů do oprávnění
nositele autorského práva. Autorské právo tedy působí erga omnes, tj. i proti
autorovi samému. Je v tomto smyslu univerzální povahy. Autor má podobné (nikoli
stejné) právní postavení jako vlastník (majitel), přestože v důsledku přirozené
povahy díla nemůže být vlastníkem (majitelem) tohoto ideálního předmětu.
Literární dílo, jiné dílo umělecké je hodnotou (statkem) nemajetkovou, pro níž
tudíž neplatí stejný právní režim jako pro věc nebo pro majetkové právo či
jinou majetkovou hodnotu (jakou je např. ochranná známka, obchodní tajemství,
know how aj.). Podobnost s právem vlastnickým se ovšem projevuje v právní
rovině tak, že, stejně jako má vlastník věci anebo majitel jiné majetkové
hodnoty výlučná oprávnění ke svému předmětu, tak má i autor výlučná oprávnění
ke svému dílu. Obsah autorského práva ale není shodný s obsahem práva
vlastnického ani jiného věcného práva, nýbrž je svébytný, byť jistou měrou
podobný. b) jedná se o právo nepromlčitelné, neboť nejde o právo majetkové
(srov. § 100 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.), nýbrž o smíšené
osobněmajetkové právo k výsledkům duševní tvořivé činnosti, mající personální
základ (v nauce bývá právo autorské řazeno mezi tzv. tvůrčí práva, která
obsahují jednotlivá oprávnění jak osobní, tak i majetková). Jako celek ovšem
autorské právo není ani osobním "právem na ochranu osob" ve smyslu občanského
zákoníku, mezi něž systémově patří jen jedna jeho obsahová součást, a to osobní
"právo na ochranu autorství". Toto dílčí právo se jako zvláštní právo
osobnostní prolíná s obecnou občanskoprávní kategorií absolutního osobního
"práva na ochranu osob", a to právě pokud jde o ochranu osobnosti fyzické osoby
(autora). Z hlediska ochrany práv si lze představit jednoskutkový souběh
ohrožení nebo porušení osobního "práva na ochranu autorství" ve smyslu
autorského zákona s ohrožením nebo porušením osobního práva na ochranu
osobnosti autora jako fyzické osoby ve smyslu občanského zákoníku. c) předmětem autorského práva je jednotlivě určený ideální statek
(dílo), který je nehmotný, nicméně musí být vždy hmotně vyjádřen
(materializován) v jakékoli lidskými (nikoli zvířecími) smysly vnímatelné
(seznatelné), tj. jinému člověku sdělitelné, podobě (formě). Povahově nemůže
jít o pouhé druhové určení díla, protože tento ideální předmět je vždy
individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby
(autora), směřující různými tvůrčími cestami (literárními a jinými uměleckými
styly a vědeckými metodami apod.) k jedinečně osobitému nehmotnému projevu
(výtvoru a jeho ztvárnění), v němž se, ontologicky vzato, zračí i sama osobnost
původce (autora). Připomíná se, že se jedná o výron či pečeť jeho osobnosti. Každá lidská osobnost (nejen osobnost tvůrce, autora) duchovně pramení mimo
sféru právního řádu, který ji pouze uznává (aprobuje) jako právně významnou
(nemajetkovou) hodnotu (statek) a chrání ji svými vlastními zákonnými
prostředky. V důsledku toho je i předmět autorského práva (dílo) nezcizitelným,
neboť to jeho přirozená mimoprávní povaha, bytostně spjatá s osobností tvůrce,
nepřipouští (srov. § 118 odst. 1 občanského zákoníku ), což platí i pro případ,
pokud by snad tento ideální předmět byl eventuálně teoreticky považován za
hodnotu majetkovou (kdy však povahově se nejedná o hodnotu majetkovou, resp. jde o hodnotu nemajetkovou, s níž jsou pouze spojena některá práva majetková,
resp.
osobně-majetková smíšená, a to vedle vůdčích, prioritních, nemajetkových
práv osobních, morálních, základu osobnostního). d) z hlediska funkčního se jedná o právo literární, jiné umělecké a
vědecké tvorby, právně politicky cílené k ochraně nehmotných autorských výtvorů
(plodů autorovy duševní činnosti) a k uplatnění těchto nehmotných výsledků. V
tomto aspektu je zapotřebí posuzovat i předměty autorského práva, které se
povahově pohybují v poměrně vágních (z hlediska právního) kategoriích
literárního umění, ostatního umění či vědy. Tato funkční povaha autorského
práva je významná i pro obsah a rozsah subjektivních autorských práv a platí
pro jakékoli předměty tohoto práva. Funkční povaha autorského práva má význam i
při jeho výkladu. Autorské právo není univerzálním ani žádným "sběrným"
ochranným právem (systémem), jak ostatně vyplývá z jeho povahy, nýbrž ochranným
právem zvláštním. To znamená, že předmětem autorského práva může být jen to, co
v rámci naplnění všech legálních pojmových znaků díla podle autorského zákona
koresponduje uvedené funkční povaze tohoto soukromého práva, která prolíná
všemi legálními pojmovými znaky jeho předmětů. K základním principům autorského práva patří tradiční zásady, podle
nichž je subjektem (v původním smyslu) autorského práva autor jako fyzická
osoba, popř. spoluautoři ve společenství fyzických osob, dále zásada, že autor
svobodně rozhoduje o užití svého díla, za něž mu přísluší odměna, že autor
požívá ochrany svých (oprávněných) zájmů osobních i majetkových, že autor díla
si může osobovat jeho autorství nezávisle na tom, zda existuje na pohled stejné
dílo vytvořené jiným autorem (což ale bývá prolamováno případy tzv. „děl malé
mince“ a počítačovými programy), dále též zásada, že autorské právo lze omezit
s ohledem na obecný zájem na některých přípustných užitích autorova díla jinou
osobou a nakonec i to, že každá osoba, která dílo šíří nebo je jinak užije, je
povinna, až na úzké výjimky v obecném zájmu, zaplatit autorovi odměnu. Tvůrčí činnost, všechny její druhy, jako pojem autorskoprávní, lze
charakterizovat jako činnost spočívající ve "vytvoření" něčeho nehmotného s
tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních
vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor (duševní plod tvůrčí povahy
literární, jiné umělecké nebo vědecké) nebyl vůbec dosažen. "Zvláštními
osobními vlastnostmi" autora díla je zejména schopnost tvořit, což je schopnost
jeho ducha, a to in concreto tvořit literárně, jinak umělecky nebo vědecky. S
touto schopností bývá spojeno i nadání (talent), fantazie aj. prvky patřící
mezi osobní vlastnosti, které si lidský duch přináší do běžného života a které
rovněž nabývá například životní praxí, vzděláním, životní zkušeností apod. K
výkonu tvůrčí činnosti je zapotřebí i bohatost fantazie, inspirace a často i
intuice, tvůrčí prostředí, tvůrčí klid nebo naopak tvůrčí vzruch apod., někdy i
potřeba tvůrčí svobody aj. prvky, jevy nebo vlivy.
Právě z povahy "zvláštních
osobních vlastností" vyplývá, že duševní plod tvorby, k níž byly tyto zvláštní
osobní vlastnosti člověka využity, je povahově (a pojmově) neoddělitelným
tvůrčím projevem individualizovaného lidského ducha, formujícího samu osobnost. Proto je i samo "vytvoření", resp. tvorba, díla tvůrčí činností nezaměnitelného
osobitého rázu. Z toho pak nauka, alespoň ve větší části kontinentální Evropy,
odvozuje teoretickou koncepci autorskoprávní individuality díla relativněji
chápanou ve smyslu statistické pravděpodobnosti jedinečnosti díla. Nikoli tedy
ve smyslu jedinečnosti díla naprosto absolutní ve smyslu filozofickém. Autorskoprávní doktrinální chápání jedinečnosti díla ve smyslu statistické
pravděpodobnosti je jistým juristickým ústupkem z přirozených ontologických
pozic, který si vyžádaly změny technických poměrů a v jejich důsledku vznik
celé řady děl, tradičně označovaných jako "díla malé mince" (Werke der Kleine
Münze, oeuvres de petit valeur), která postrádají individualizační rysy, popř. je mající jen v zanedbatelné míře, která není dostatečná k rozlišení
jednotlivých děl. Takto (a podobně) chápaná jedinečnost díla bývá v nauce
označována jako jeho "autorskoprávní individualita", tzn. jako jedinečnost díla
v načrtnutém juristickém (autorskoprávním), tj. specifickém, významu tohoto
výrazu. Nejde o individualitu v obecném smyslu, nýbrž o nejosobitější ztvárnění
výtvoru na základě autorova svobodného výběru z tvůrčích možností. Jedinečnost
díla přitom odpovídá i pojmu neopakovatelnost díla. Při tomto pojetí díla jako
předmětu práva autorského tedy nejde o individualitu díla stoprocentní, ale jen
o jedinečnost, která se blíží jedinečnosti absolutní. Zmíněná tvůrčí činnost,
nebo-li tvorba díla, přitom nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku
(řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení
toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí
činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod.“
(srovnej Doc. JUDr. Ivo Telec, CSc., Autorský zákon, Komentář, C. H. Beck
1997). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud věc
posoudil z tohoto zorného úhlu. Základem rozhodnutí odvolacího soudu v
předmětné věci jsou přesně vymezená skutková zjištění a z nich vyplývající
právní závěry, když bylo náležitě tímto soudem vysvětleno jakým způsobem k nim
dospěl. Dovolací soud se na rozdíl od dovolatelky nedomnívá, že v tomto
jedinečném případě řešení této otázky, vzhledem k tomu, že žalovaná použila
část textu písně „Až“, jehož autorem je žalobce, v podstatě beze změn, vyžaduje
odborného posouzení. Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že dovolatelkou uvažovaný předpoklad
dovolání v souzené věci naplněn nebyl, a proto Nejvyšší soud toto dovolání,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné
odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se končí řízení, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (viz usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.